Filipina Velserova.

Filipina Velserova.
Ještě jednou v blýskotavém zlatu zaplanuly věže hradu Křivoklátu. Slunce haslo; do lesů a houští soumrakem již snivá noc se spouští. V hradní jizbě, na západ co leží, krásná žena v loktech dítě svěží, jako paprsk slunce zachycený, houpá, chová klenot drahocenný. Podál z šera, jako pavouk z příze, lehce hlavu v ruce složenou statný muž k té ženě v bílé říze ve snách lásky zvedá blaženou; její zrak však růží přelet stíhá ve vlnivém rouně oblaků: „Choti můj, dnes stín za stínem zdvihá slzu maně žhavých do zraků, dech se tají, minulost se vtírá, studená jak křídlo netopýra.“ 95 „Snílku můj, ať minulosti clona strhána jest bouří přemnohou, přítomnost hle, růže plná, vonná, dítko smavé našich u nohou. – Vzpomínáš, jak v německém kdes kraji, krásou záříc hvězda vítězná, zvábilas mne lesklém při turnaji v kouzla lásky sladká, líbezná?“ „Vzpomínám, ba vzpomínám i dále, jak té lásky bílé plachtoví doplout, přistát k nebetyčné skále, nemohlo se blížit otcovi. Vzpomínám, jaks vyděděn byl z rodu lichých mravů krutým příkazem,“ „tys jak opět vše uvedla v shodu líček svých a oček obrazem na otcovském, na Ambraském hradě.“ „Ó té cesty příkré, trnité! Jako dnes žár zmíral na západě, hvězda první plula v blankytě, v duši mé však, v srdci ženy tvojí vlny šumné plny úskoků, žal a strach a láska v divém boji k slednímu se hnaly útoku. Celou noc jsem z chatky u horala prosby zbožné k nebi vysýlala; 96 a když slunce na Alp bílém sněhu zjevilo se v oranžovém šlehu, silna láskou s hor příkrého svahu kráčela jsem k otce tvého prahu.“ „A můj otec brzy mračné tahy v úsměv smíru povyjasnil blahý, kdy tě v šatu poutnice jen prostém na svém hradě nezvaným zřel hostem, kdy tvá slova v lásky žhavém proudu vzývala jej k poslednímu soudu nad námi; bůh pohnul srdce jeho, v milost přijal syna ztraceného.“ Za té řeči, z hloubi jako země přitlumená bouře vichoru, zpěv zazníval dusivě a temně zevnitř hradu v jizbu nahoru. Zachvěl ret se v lásky palném dechu: „Co to za zpěv?“ – „Kacířů dvou Čechů.“*) – Právě luna na svém nočním letu nade jizbou stála v blankytu, v oku ženy, jako rosa v květu, zachvěla se slza soucitu. *** *) S Janem Augustou, starším jednoty bratrské, uvězněn byl na Křivoklátě, ovšem v jiném sklepení, Jakub Bílek, věrný jeho pomocník.
97 V těsné kobce na slámě a zemi, bez hnutí jak živá mrtvola, Jan Augusta v dumách sedí němý. V husté tmě zrak jeho plápolá, jak dvé uhlů, jež mu v konec zbyly z ohně nadšení a jaré síly. Černá říza vlaje kolem boků, černá jako chmura v jeho oku, jehož řasa zpola přimklá jemně množí stínů křivolakých plémě slétající oknem, děrou úzkou na zeď kobky černavou a kluzkou. Temněji však hlavou zšedivělou, než ty stíny, stvůry temnoty, k mozku žene krev mu v žilách vřelou,vřelou osud bratří, osud jednoty, drahých bratří po způsobu šelem od svých krbů štvaných nepřítelem. Třináct let již v okovů zde trýzni marně po svoboděsvobodě, marně žízní, třináct let již drahých vzdálen bratří, zda je vůbec v životě kdy spatří? Zachyt’ vězeň těžkou hlavu dlaní, minulost jak tepna bije v skráni. Nadšen věrou obrozenou, čistou, jako plavec loď svou jedinou, 98 obec chránil rukou pevnou, jistou před nástrahou, lestnou písčinou. Jaké štěstí! celé svoje žití v jedinou jen vtělit naději: bratrstva že jednou v šlépěji celé Čechy pravdou tou se vznítí, která bratří nehynoucím světlem dávno vedla v nauky jejich Betlém. Ovšem nyní naděje, ta tucha ratolest je uvadlá a suchá, zastánce pak její k smrti zmořen, jako dub, jenž podťatý má kořen. Ale přece v upomínek noci bílá hvězda plane s vysoka, v zlatou síť jej obepřádá mocí, z duše loudí slzu do oka. Vidí ve snách, v dětství svého záři, temné oko, řasy hedbáví, smavé rty a bílou, dívčí tváři, vlasů příval černě blýskavý – Byla krásna; jako útlé snítky rostly spolu, znaly se co dítky, což tu divu, že jak horský pramen z jejich duší lásky šlehl plamen? Než on záhy v blaženosti míru jinou viděl hvězdu v obzoru, 99 viděl v boji uhnětenou víru, tyče klesat svého praporu v houfech vrahů bojujících kolem – zřek’ se lásky, stal se apoštolem až se octnul v koby této plísni. – – Ale její srdce nadšené zalehlo, jak bouře divou písní, v sklepení až toto kamenné. Jednou v noci jako anděl boží skláněla se v slzách k jeho loži, od jednoty, bratří zprávy nesla a pak v pláči k nohám jemu klesla. Nyní zvěděl, jakou ona cenou dobyla si k němu přístupu, ze žoldneřů v hradě zástupu jednoho se družkou stala, ženou. – Od té doby posel věrný, jistý na jednotu obstarával listy, biskup opět řídil obec radou, až vše náhle objeveno zradou. Neuzřel jí více; ale sedm roků horká slza pálila jej v oku, až tu výheň čas hojivý zhasil, sněhu bělostného u vlas nasil. 100 Dnes však opět po tak dlouhé době tváře její krásná, nevinná, u větší se zjevuje mu zdobě, duch nadšený, mysl hrdinná. Přemítá, zda štěstí volil pravé? s takou láskou, s takou bytostí, vzdálen boje, nenávisti dravé, mohl žíti v blahé milosti, mohl klidně modliti se k Bohu, aneb v cizí stěhovat se lán, kdežto nyní spoutanou má nohu, k smrti jest již znaven, udolán. Pojednou slyš! před sklepením hlasy! to snad pochop – doba večeře, zaskříp’ zámek, v záři plné krásy, vlasů plavých slunné nádheře, v záři smolnic, v zlatotkaném kroji Filipina jak sen živý stojí. „Muži nešťastný! znám tvoje žaly, úděl žití tvého žalostný – pro ten život strastí neskonalý, v svátek velkonoční, radostný, ulevit chci okovy, tvou bídu!“ Vypjal vězeň vráskovité čelo, slovo na rtech šeptem se jen chvělo: 101 „Paní mocná! v židovském kdys lidu každoročně o Veliké noci jednoho vždy vězně ze své moci pouštěl vladař; za to prosím tebe, krále svého, milostivé nebe.“ Brzy potom v slunný, jarní den Augusta byl opět svoboden. 102