Murillova smrt.

Murillova smrt.
V Cadizském chrámě bratří kapucínů Murillo skončíl svatou Kateřinu. Vznešený obraz! snivá žena svatá se Kristu snoubí, láskou k němu vzňatá. A zítra sejmou lešení kol sítě a posvětí ji při mši na úsvitě. Již tichou nocí žalmy dozvučely, vše v spánku kol a temny všechny cely. Jen guardián s tím divým, černým okem dlí před obrazem v snění přehlubokém. Vychrtlou tvář, v niž chmura vrásky hloubí, až po kolena vous bělavý vroubí. Spletitou přízi sněžnou ruka suchá za řeči tiché v nepokoji cuchá: „Zrak neklame, toť její tvář jest bílá, jež v srdce mé kdys víno lásky lila. 74 Zrak neklame, toť černé oko její, v němž lásky dosud vzpomínky se chvějí. Toť její ret, jenž sta měl rudých květů, jež líbal jsem kdys v opojivém vznětu.“ Mnich zachvěl se a shrnuv tmavou kápi dál v minulost se jako v moře stápí. Zřel mladíka, jak s hebkou tváří jemnou den lásky jemu v noc proměnil temnou. Odešla s ním; nadarmo chvěl se v hněvu a ruce spínal, nenašel svou děvu. Života sytý, vichrem zrady štvaný v kláštera tiché vešel potom brány. Zde ovšem stářím každá zvadla tucha, zeď kláštera vždy něma byla, hlucha. Však jeden osten, jednu z žití snahu přec zachoval i na klášterním prahu: Onoho zrádce spatřit ještě jednou, jenž pouť života učinil mu bědnou. Jej dávno tušil – dnes však před obrazem pochyba každá uprchnula rázem. Myšlénka divná v duši se mu rodí – hrom sírný blesk, – myšlénka skutek plodí – – 75 Zahrozil rukou; – náhle šumot kroků se ozval za ním; nadšení zář v oku sem mistr kráčí, k obrazu se shýbá a loučí se a tvář světici líbá – Tu mnich se vzepjal, jako Simson mračný lešení podtrh’ smrti, zhouby lačný – A v troskách trámů, ve zvířeném prachu Murillo stkvěl se krve v zářném nachu. 76