Murillova smrt.
V Cadizském chrámě bratří kapucínů
Murillo skončíl svatou Kateřinu.
Vznešený obraz! snivá žena svatá
se Kristu snoubí, láskou k němu vzňatá.
A zítra sejmou lešení kol sítě
a posvětí ji při mši na úsvitě.
Již tichou nocí žalmy dozvučely,
vše v spánku kol a temny všechny cely.
Jen guardián s tím divým, černým okem
dlí před obrazem v snění přehlubokém.
Vychrtlou tvář, v niž chmura vrásky hloubí,
až po kolena vous bělavý vroubí.
Spletitou přízi sněžnou ruka suchá
za řeči tiché v nepokoji cuchá:
„Zrak neklame, toť její tvář jest bílá,
jež v srdce mé kdys víno lásky lila.
74
Zrak neklame, toť černé oko její,
v němž lásky dosud vzpomínky se chvějí.
Toť její ret, jenž sta měl rudých květů,
jež líbal jsem kdys v opojivém vznětu.“
Mnich zachvěl se a shrnuv tmavou kápi
dál v minulost se jako v moře stápí.
Zřel mladíka, jak s hebkou tváří jemnou
den lásky jemu v noc proměnil temnou.
Odešla s ním; nadarmo chvěl se v hněvu
a ruce spínal, nenašel svou děvu.
Života sytý, vichrem zrady štvaný
v kláštera tiché vešel potom brány.
Zde ovšem stářím každá zvadla tucha,
zeď kláštera vždy něma byla, hlucha.
Však jeden osten, jednu z žití snahu
přec zachoval i na klášterním prahu:
Onoho zrádce spatřit ještě jednou,
jenž pouť života učinil mu bědnou.
Jej dávno tušil – dnes však před obrazem
pochyba každá uprchnula rázem.
Myšlénka divná v duši se mu rodí –
hrom sírný blesk, – myšlénka skutek plodí – –
75
Zahrozil rukou; – náhle šumot kroků
se ozval za ním; nadšení zář v oku
sem mistr kráčí, k obrazu se shýbá
a loučí se a tvář světici líbá –
Tu mnich se vzepjal, jako Simson mračný
lešení podtrh’ smrti, zhouby lačný –
A v troskách trámů, ve zvířeném prachu
Murillo stkvěl se krve v zářném nachu.
76