Mohamed.

Mohamed.
Pod stanem bílým v noci bouřné, černé, v táboru polním blíž Mediny věrné, v modlitbách starý Harun bděl, s jedinou dcerou mocnou pod záštitu prch’ k Mohamedu z rodu Kureišitů, jenž celou step již rozechvěl. – Však brzy spatřil krutost, chlipnost tady, a chvěl se bázní pro dcery své vnady, jež dřímala mu u nohou: „Fatimo moje, zaved’ jsem tě v sluji, kde ostřížové lační poletují nad hrdličkou mou ubohou. Snad zítra tebe v damaškovém lůžku pozdraví Mohamed co svoji družku, v objetí svoje přivine, že tvoje nevinnost jak zlato rmutí a citlivka jak v drsné ruky tknutí pod žehem vášní zahyne. – Však je-li prorok, nauka jeho pravá, zde s dcerou krásnou bílá moje hlava 35 roj zmnoží jeho otroků, nasadím dýku; je-li posel boží, bůh sám jej spasí na bohatém loži a nedá umřít proroku. Buď nebe samo úkol ten mi svěří, buď čest a blaho zachovám své dceři, svůj život dám té myšlénce, pak, Fatimo, sám přivedu tě k němu, a zlíbám roucho v zlatoskvoucím lemu, pozdravím nebes nadšence.“ – Ze stanu vyšel, bouř se utišila, kol táboru v noc divoká zvěř vyla, jak Harun dychtíc kořisti, tam drahou látkou stanu plachta skvělá, jak starcův vlas se vánkem tichým chvěla až palem hustých do listí. – – – Zavířil kotel v noci tiché, černé, Mohamed volá k poradě své věrné: „Haruna hlavu vražte v kůl, já seznav úklad pro trest za nevěru do stanu svého přivlek’ jeho dceru, on místo mne ji probodnul.“ 36