Kristina Poňatovská.
I.
I.
Pod svou peruť, bože svrchovaný!
pod štít lásky mocnou pravicí
přiveď lid svůj nepřítelem štvaný,
hanby znak mu vyhlaď na líci,
zachraň nás!
Spáso naše! milosti tvé studny
plny jsou, hle psanců truchlý sbor
v bídě úpí, Israel jak bludný,
dej, by vzešla hvězda na obzor,
zachraň nás!
Víru naši jako kotvu v moře
vrhli jsme, však přece v naši loď
proudem vniká beznaděje hoře,
ty nás v přístav z bouře doprovoď,
zachraň nás!
113
V hradní jizbě, v hlasů směsi jedné,
zpěvy takto zaznívaly bědné
českých bratří; hrubým příkazem
pro svou víru v cizí štváni zem,
jako ptáci tažní, mdlí již letem,
v Branné zde, jak v slední výspě skal,
spočinuli, prv než v kroku kletém
jako psanci v chmurnou půjdou dál. –
Branná víska, též i hradu pán
osudem k nim, věrou připoután.
Dlouhá jizba; v křeslech kolem stolu
vážný sbor jak svatých apoštolů:
v lampy přísvitu a luny záři
chmurnější jsou tahy přísných tváří.
V čele Komenský se v prosté říze
z šera noří tváří vznešenou,
prokvetlá již vousu zdobí příze,
očí snivých s září plamennou.
Vzhlíží kolem bez zoufání, smutku,
s mírem v čele směle klenutém,
neboť Boha strůjcem, všechněch skutků
v srdci má vždy láskou pohnutém.
V pravo Záruba, pán z Hustiřan,
českých bratří druh i hostitel,
vnitřním mrazem čelo lysé, skráň
v dumách halí v kožešiny běl.
114
Jako dub tu poblíž staré jedle,
vědomím své síly bezpečný,
pán ze Sloupna přísně patří vedle,
zdánlivě jak divák netečný,
ale časem lesklé černé zraky
náhle svitnou jiskrou, plameny,
že jak bleskem rozevřené mraky
obličej se pohne kamenný.
K němu přísný jeho mírníc zjev
paní z Vchynic tváři kloní mladou,
a tak dále jiných žen a děv
tvář se jeví mužů hustou řadou.
Ticho kolem; těžká tíha dumy
šept i zbožný dusí na ústech,
v okna jenom listí stromů šumí,
z prsou maně probírá se vzdech.
„Milí bratří“ – Komenský tu slovy
mrtvé ticho ruší pojednou –
„rozlučme se s hostinnými krovy,
dokud hvězdy v nebi nezblednou,
dokud noci v hvězdotkavém plášti
rodná zem své tají půvaby,
nepřátel i pousíná záští,
zrak umdlévá zlobný, jestřabí.
Polské nivy pod ochranné střechy
zástup přijmou bídných žebráků,
115
v náručí tam bratrů zajdou vzdechy,
slzy též jak chmury s oblaků.
V nových chatkách zpěv až potom zazní
víry naší svaté učení,
aniž oko zachvěje se bázní,
před pochopy, ohněm mučení,
těchy mír se nad námi zas sklene,
v lásce naší, síle božích snah
nový život v duši zpustošené
ozáří nám cizinský i práh.
Ovšem hrst té svaté, rodné země,
již jsme vzali pro hrob v cizině,
aby v rakvi aspoň naše témě
odpočalo rodné na hlíně,
ničit bude nehynoucím palem
tužeb našich dvornýť luh,
v soucitu však lásky neskonalém
bděl a bdí a bude bdíti Bůh!“
Ustal řečník; ruka pozdvižená
padá matně, druhá slzí sled
s oka stírá; – aj! hle jaká žena
tamo z šera vystupuje v před?
Bledou tvář a snivý výraz její
hvězdy ozařují očí dvou,
v jejichž hloubi plameny se chvějí,
duše čisté s myslí blouznivou.
116
Obočí a vlasů vlna zlatá
bílé čelo stínem lemujíc,
jako peruť v letu rozepjatá
v chůzi oblétá jí sněžnou líc.
Ustupuje zástup před Kristinou,
jako med z úst slova se jí linou:
„V srdci mémmém, jak věští ohlas tuchytuchy,
ozývá se stále bouřněji,
že tam zapadnem jak pahýl suchý
v ciziny té bouřné závěji.
Že jak stéblo odervané snopu
zašlapáni v bláto záhuby,
neshlédneme na nebeském stropu
spásy hvězdu s žití paluby.
Jazyka že vlny rychlé, říčné
rozlejou se v moře cizoty,
v jehož bouři, vřavě divé, ryčné
rodné řeči zajdou šepoty.
Že i duch i paže v shodě svorné
cizí budou pěstit, slavit luh,
co zem rodnou v zlobě neúmorné
v poustku bude měnit cizák, druh.
To vše dnes, jak jiskry náhlé z troudutroudu,
přilétlo mi snění se ptákem,
jak kdy poutník v sedle na velbloudu
vidinu zří chvět se oblakem.
117
S tím však ještě pocit jiný, nový,
rozevřel svůj kalich purpurový:
nad námi že dosud záblesk duhy,
křídlo chví se spásné myšlénky,
bychom rodné nemusili luhy
opustitopustit, svých chatek přístěnky.
V Jičíně pán z Valdštejna teď sídlí,
český pán, jenž slávou válečnou
vznesl k slunci se jak orel křídly
v milost trůnu, přízeň bezpečnou.
Půjdu k němu; osten nevidomý
budí mne a ve snách provází:
snad že on svou mocí, ne-li zlomízlomí,
zmírní aspoň kruté příkazy.
Nebes pán, jenž výmluvnosti duchem,
medem dařil kdysi proroka,
pomůže, bych citů mocným vzruchem
vkouzlila mu soucit do oka.“
Domluvila; zástup kývá němý.
Jako v bouři mořské ve vln jícen
stěžen rozbitý kdy koráb sřícen,
tonoucí i tříšky malicherné
chápají se: myšlénkami všemi
bratří tak v své bídě, noci černé
k naději té zaměřili hledy,
jako k lampě noční motýl šedý.
118
II.
II.
V úzkou jizbu pavučinou, mříží
se hvězdami luna bledá vzhlíží:
na stůl, lože chudé, holé stěny,
na kříž hrubý na zdi zavěšený.
Pod ním Kristina, jak mrazem svislý
stonek lilijelilije, skráň v ruce kloní,
jako jizbou zachmuřenou myslí,myslí,
stíny noční myšlének se honí –
Byla u slyšení; – v síni hradu
místo knížete však černou řadu
kněží zřela kol a v jejich středu
kněžnu v křesle, ženu plachých hledů.
Kynula jí: „nepřítomen kníže,
já však s otců tuto svolením
co tvá žádost, co tě smutkem víže,
vyslechnouti, děvo, nelením.“
Mluvila, však slov těch žhavé šípy
na leb tvrdý, srdcí do skály
marně bijíce co zlobné vtipy
nazpět létly, líc jí bodaly.
119
Pikhartkou ji zvali, její víru
chorým údem církve na těle,
kterýž ohněm jako hnízdo štírů
zhynout musí ostřím ocele.
Rozkaz císařův že duší plnou
přísně hájit bude kníže sám,
aby potřísněný bludu vlnou
znovu svitnul víry drahokam.
Tu však dívka zaníceným zrakem,
rychle tyčíc postať prosebnou,
jak Sibylla budoucnosti mrakem
pronikajíc řečí hrozebnou:
„však tou cestou,“ děla, „však v té pýše
vstříc jde kníže zhoubě na pospas,
soudce bůh jej s hvězdné smete výše,
na troud spálí slávy hluchý klas.
Vidím krev – hle v hrudi proudem vzniká,
purpur třísní, moci hrdý znak,
zářným stínem nahá chví se dýka –
hle již zsinalý!“ – tu poulíc zrak
kněžna klesla s pronikavým křikem;
šumot, hluk; však ruce mnohé mžikem
chopily se děvy; drsnou dlaní
svedly sem a uzavřely v síni,
pod křížemkřížem, kde u vzpomínce nyní
vše to znovu v palné bije skráni.
120
Co však dál? proč od té doby
práh jí zavřen nevlídné té koby?
úzkým oknem, sítí pavučiny
k ní jak můry noční táhnou stíny,
či snad zajata? snad mravem chvalným
po kacířsku zhyne kouřem palným.
Nuž pak smolný žár, jenž od ní svitne
bratřím, sestrám v pouti únavě,
sloupem Mojžíšovým z dáli třpytné
zazáří jak nebe v záplavě.
Tak myšlének řada teskná, bolná
do duše jak soumrak padá zvolna,
na víčka, jež mdlá již slzí tíží
v lehké snění znenáhla se hříží.
Dlouho snila, až tu lehkým krokemkrokem,
cizí ruky jemným dotknutím
probouzí se; – udiveným okemokem,
líček bledých růžným vzplanutím
mnicha zří, jenž vychrtlý a bledý,
černým oděn řasným talárem,
vzpírá na ni nehybné své hledy,
roznícené vášně požárem.
V šeru jizby tváře zvadlé rysy
šklebí se jak larva hrozivá,
121
nad ní matně leb se třpytí lysý,
dole vousu bílá přediva.
Zachvěla se; mnich však zahovořil:
„Neboj se mne, čistý anděli!
proto zrak já do duše ti nořil,
že mnou dávné děje zachvěly.
Minulost má, propasti jak jícen,
bouříbouří, do níž strom života zřícen,
tebou, dívko, otvírá se mžikem,
nuže poslyš! buď mým zpovědníkem!
V polské Leštině kdys správcem sboru
bratrského otec byl tvůj drahý; –
v bouřných dobách, svatého pln vzdoru,
víry boží, obce pěstil snahy.
V lásce jemu holubice bílá
oheň krbu střehla blaživý,
až tu vášeň v rum ho rozvalila,
ženy krásné jestřáb dychtivý.
Šlechtic jeden v lásky žízni palné
ku tvé matce zraky povznes’ kalné.
Když jej s hnusem vyháněla chladem
a tvůj otec drahou chránil druž –
bdě jak orel mláďat nad pokladem –
brousila naň vášeň pomsty nůž.
Vrahem najatým on zhynul bídně,
aby ptáče útlé, bezbranné,
122
jestřáb onen stíhati moh’ klidně,
rozsápati potom uštvané.
Vše Bůh jinak řídil; holubice
prchla v dál, nadarmo vášeň lvice
řvala vztekem, darmo jestřáb lačný
spáry brousil, sněhu příval mračný
stopu její zavál; – mnohá léta
minula jak ptáčků tažných četa,
zároveň však mládí moje s nimi,
zbělel vlas, sníh ostré zavál zimy.
Více však než úpal toho stáří
červ té viny shybal šíji mou,
až jsem srdce božím na oltáři
zasvětil ve službu posvátnou.
Pod řízou však kajicného mnicha
dál se žádost ozývala tichá
spatřit tu, již zachvátil jsem v zlobě,
odpuštění ždát, by mrzký hřích
lehčeji byl vážen v nebesích –
nuž a Bůh mi její poslal robě,
tebe dívko, v níž jsem prvním hledem
na hradě tam při tvém slyšení
matky obraz v obličeji bledém
poznalpoznal, hlasu tklivé zvučení.
Proto na hradě též v zmatku, hluku
oukladů se bojeboje, nástrahy,
123
chopil jsem tvou chvějící se ruku,
v síni této střehl před vrahy.
Dnes ti cesta volna, kníže s voji
do Slezska se k novému hnul boji,
vrať se nazpět, dřív však mojim skráním
za matku dej křížek požehnáním.“
Ztichnul mnich a v tváři bádá děvy –
ta však úžas, rozpačitost jeví,
neboť dosud žije otec její
a mnich dí, že rukou vražednou
padl kdes – strach v bledém obličeji
retem chví – tu bleskem pojednou
vzpomínka se mihla; v dětském věku
často z otce, matky hovoru
slýchala, že tajném na útěku
v lese tmavém, sluje z otvoru
den života prvně zřela světlý,
to kdy před zlobou a nástrahou
matka s otcem s vichry v závod létlylétli
v tuto zemi krásnou, předrahou.
Vše mnich zvěděl; v mysli potom snadně
děj si doplnil: vrah najatý
jemu k štěstí obelhal jej zrádně,
Jidášskéjidášské by došel odplaty.
124
Na zejtří pak nazpět děva v Brannou
k bratřím spěla mnicha pod ochranou.
***
Na mýtině, pod košatým dubem,
po daleké pouti k oddechu,
vozy kolem hraženi jak srubem,
psanců dav si ustlal na mechu.
V kruhu kolem muži, starci šedí,
ženy, dívky v kupě malebné,
v teskných dumách v stíny lesní hledí
na západ, kde v záři velebné
prchá slunce, řízy jejich chudé
na královské měníc zlaté, rudé.
Ticho kol, jen dítě kdesi v plénce
ozve se a ptáček v hnízdě tence,
zvonec zazní pasoucích se koní,
povzdech matky, jež se k děcku kloní.
– – – – – – – – – – –
V půlnoc luna v hvězd se mihnouc věnci
viděla, jak truchlí vyhoštěncivyhoštěnci,
ku hranicím hvozdů šerou tísní
v pouť se brali za hlaholu písní:
Pod svou peruť, Bože svrchovaný!
pod štít lásky mocnou pravicí
125
přiveď lid svůj nepřítelem štvaný,
hanby znak mu vyhlaď na líci,
zachraň nás!
Spáso naše! milosti tvé studny
plny jsou; hle psanců truchlý sbor
v bídě úpí, Israel jak bludný,
dej, by vzešla hvězda na obzor,
zachraň nás!
Víru naši jako kotvu v moře
vrhli jsme, však přece v naši loď
proudem vniká beznaděje hoře,
ty nás v přístav z bouře doprovoď,
zachraň nás!
126