Rosamunda.
V divém šumu, jako lesy mračné,
nad Adrijí v pevném táboru
Longobardů tlupy krvolačné
míhají se v záři obzoru.
Z dálných končin na výboje, lupy
král Alboin vytrh’ se zástupy,
cesta jeho ohnivé jsou sloupy,
zem zdupána, kam oř jeho vstoupí.
Zvítězil; dnes Italie celá
v okovech, jak hlava otroka,
sny těžkými úpí rozechvělá –
v táboře však radost divoká.
V skvostném stanu, jako hvězda bílá
oblakem se halíc kadeří,
krásná žena v zamyšlení snila
na loži, jak růže na keři.
Zpola přimklá sametová víčka
tejně plála očí požárem,
že až snědá zbarvila se líčka,
jak by paprsk šlehl jantarem.
37
Ze sna někdy v ňadra uvolněná
slza jasná v slabém povzdechu,
jako vichrem probuzená pěna
stříbrem padla vlasů do mechu.
Jak stín bledý schýlen nad královnou
Eurich patří v krásu nevýslovnou:
„Královno, dnes hlava Alboina
zachvěje se v tvojí náruči,
jeho krev, jak žhavé zlato vína,
v poháru ti Eurich doručí.
Dříve však, než odhodlanou paží
skolím krále v štěstí záchvatu,
tebe, ženo čarovná, se táži,
jakou vezmu za čin odplatu?“
Venku hluk, až plachet tenká stěna
ouzkostlivě chví se, šelestí, –
žena kadeř svislou od temena
s hlavy rve si v divé bolesti:
„Bídná duše, vášní bleskný plamen
k noze mé tě víže řetězy,
dýku tasíš, náručí mou zmámen,
proti králi svému, vítězi.
Věz, má pomsta, jako propast bezdná
nezná mezí, žádných obětí,
38
jako záře meteoru hvězdná
nezhasne, až země doletí.
Myslím na vlast, přemožených bídu,
na otce i bratrů mohyly,
kde jste zbytek gepidského lidu
s Alboinem na vždy pohřbili.
Vzpomínám, jak obnažená k pasu
z lebky otce k číši vyduté
musila pít v divokém jsem kvasu
oheň vína, zlato tekuté.
Před králem a kruhem bohatýrů,
stříbrná jak pára mlhavá,
vznášela se v kolotavém víru
v čistém bělu moje postava.
Vnada tváří, posázených kvítím,
ňader kalich s barvou čarovnou
krále vzbouřil; hlasů vlnobitím
zval mne ženou, svojí královnou.
Z dálných končin sem až na pobřeží,
láskou klamnou jako bludička,
sypala jsem vnadou svojí svěží
pokojný sen králi na víčka.
Však můj pohled s úsměvem a žárem,
horoucí hlas tejně zvonící,
pomstou žil a krvelačným zmarem
uvnitř hořel zdmychán vichřicí.
39
Nuže, poslyš! smrti třeba cenou
koupím život, Alboina krev,
s hlavou jeho, dýkou zkrvácenou
rozkoš čekej, těš se na úsměv.
S tuchou bouřnou, pomsty, krve sytou
v líc ti vdechnu výheň sopečnou,
duši tvoji rozkošemi zpitou
vylíbám já láskou báječnou. –
Nahá šíj, stín porosené brvy,
náruč měkká, žena milostná
tebe čeká; Alboina krví
posvětí si ňadra bělostná.“ – –
Žena sama, ruce mdlobou klesly,
srdce bije v prudkém záchvatu,
záře lampy bledé stíny kreslí
na schýlené hlavě, na šatu.
Jedna slza za slzou se prýští –
nahá dýka na klínu se blýští. – –
Zařval Eurich v úžasu a bolu
nad královny schýlen postavou, –
divoce vrh’ bledou na mrtvolu
Alboina hlavu krvavou.
40