Stůj, noho! – v bujném pozastav se kroku,
tu stánek boha – místo nejsvětější,
zde hasne jiskra, kterou nítí v oku
vír vášně kalné; zde vždy ukonejší
se burný ruch tvé hrudi rozervané,
neklidný synu malinké té hrudy,
jež chlubně rájem pozemským tvým sluje,
ač stvořena jen pro lítost a trudy,
ač troskou jen je, škvárem jiskry plané,
odprysklé z věčné kovadliny boha,
z níž vesmír hvězd svých třpytný řetěz kuje!
Capella santa – „v světě široširém
nad kostelík ten světějšího není,“
tak psáno tady bledém na kameni,
po němž kdys Krista šinula se noha,
když na smrt kráčel věčné lásky smírem.
Nad tabernáklem v rudém baldachýně
podivný obraz v mystickém tu taji
od věků dřímá, v ploše jeho tmavé,
jak světélko ve smutném hlubin klíně,
paprsky lampy věčné mihotají.
To Mistra líce vlídné, usmívavé,
jež v plátno vdechl blahověstec Páně,
to něhyplné, svaté Jeho skráně,
věnčené dlouhým kadeřavým vlasem:
to Lukášova štětce dílo švarné,
ováté nebes duhobarvým jasem!
Je vnesla sem kdys ruka lepotvárná
cařice slavné, kněžky od východu,
když v smaragdovém Helespontu brodu
jitřenkou spásy, šeřily se jemně
svatého kříže bohumilé rysy.
Sen tehdá snila divný, tajeplný
v svém domě zlatém, sladce pod cyprysy,
co zatím hudbou přitlumenou temně
jí Pontu šumné přihrávaly vlny.
Jak Jakobu, jenž v hluché, pískné stepi
na kámen složil unavené skráně,
jí objevil se obraz čarolepý,
jas nekonečné, třpytné nebes báně,
zkad andělé ve vírném, šumném kolu
k Heleně spící sestoupali dolů – –
Pak na své hybké perutě ji vzali
a chvatem spěli s ní v kraj předaleký,
v tu zemi divnou, kde ve stínu palem,
jak přelud těkal drahné, drahné věky
duch člověčenstva zmítán Kaina žalem,
nad smrtí toho, jejž tajemně zvaly
proroků dávných šeré blahověsti
Člověka synem z čisté Panny klína,
ač bujarou byl, svěží ratolestí
z Jehovy kmene boha Hospodina!
Na Kalvarie zasmušilé stráni
andělů, zástup v plachém letu stanul
a v pokyn jeho mžikem z nenadání
vrcholek hory bleskným žárem vzplanul.
Pod svadlým trsem vyhořalé trávy
se otevřelo lůno země sprahlé
a v něm tré křížův obrys mihotavý
Heleně zžaslé objevil se náhle.
Ve vlákně dřeva zpráchnivělém vkuto
tré hřebů s rudou stopou krve svaté...
Opodál v hluchém štěrku zavanuto
se vinulo kol píky rezovaté
obrazu plátno vetché, potemnělé
a nejdoleji v tmavých skalin lomu
smetány trosky Pilátova domu...
Vidění shaslo – zlaté ve dvoraně
Helena ze sna procitnula jemně
a z rána hned již poslů družstvo skvělé
se shromáždilo v pestré karavaně
a na velbloudech v pouť do svaté země
se bralo s mocnou císařovnou v čele.
Po trudné cestě mořem písku plavým
jak vzdušný obraz v kyprých palem skrytu
se objevily modrém na blankytu
západu nachem obestřeny žhavým
Jerusaléma cimbuří a valy
a Kalvarie němé, pusté skály
se v cedrů šeři mračně rysovaly.
Jak v povel boží sen se živý splnil!
Na osamělém svaté hory štítu,
kde oliv lesík truchlivě se vlnil,
kopáno v luny zelenavém svitu
a v brzku již zas světlo světa zřely
ostatky svaté velké tryzny boha,
jež vzkřísila svět v hříchu odumřelý...
Od chvíle oné pokolení mnohá
cařici slavnou oddaně a tiše
ve hrobu teskné šero sledovala;
však odkaz její: Obraz Spasitele,
zde z tabernáklu tajůplné skrýše
zázračným ohněm věčné lásky sálá
a život vlévá v ňadro ochořelé.
Po schodech svatých, po nichž On kdys kráčel,
zasmušen k smrti z Pilátových síní,
jichž mramor bledý hořkou slzou smáčel:
se po kolenou vzhůru plíží nyní
věřících davy pestrém ve průvodu.
A blaze jim... jich mysl osiřelá
nadějí tou je aspoň zduševnělá,
že Beránek, jenž sňal hřích jejich rodu,
je za tu cestu trudnou, namáhavou
odmění věčné glorioly slávou!...