Ty, jež nad slávy mohylou se modlíš,
jež rány hojíš umučené lásky,
i s povzdechem nad zlostnou vášní prodlíš,
i bolné hladíš v bledé tváři vrásky –
soustrastná písni, rozpni peruť jasnou
a povznes nad Balkán se nad lesnatý,
kde záře lásky v černých mracích hasnou:
tam, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
Stržený znak zde spasitelské víry,
v prach zašlapaný, slzou oplvaný,
bez apoštolů lid zde bloudí sirý,
jež vášeň změnila mu na katany;
zlatem se skvějí kamilavky kněží,
a čím by skryl se, nemá lid ten jatý,
i nebes chleba lakota mu střeží:
zde, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
Zde výkvět lásky mrhá zlocit tupý
a jedovatým dechem růže tráví,
zde holubice ostrodrápí supi
krkavčím zubem nelítostně dáví;
zde srdce mladé, čisté, milující
ve hrudi tluče jenom pro své katy,
jenž na sprahlé je prsou skále mící:
zde, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
Ve hrobě dřímá carstvo tady troje,
v mohylách slavní vévodové spějí,
zde den co den nové se páší boje,
a vražedné se meče v slunci rdějí,
zde rtem krvavým rána rozjitřena
o balsám vzdýchá k nebi věk už pátý,
že bolem tím až celý svět juž sténá:
zde, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
Zde zem jak mrtvé tváře nevěstiny
jen svadlým věncem svoje skráně zdobí,
zde jaro jako břečťan nad ruiny,
nad steré se tu vznáší nade hroby;
zde cesta žití sráznější a užší
než Alsynatu oblouk rozepjatý,
jenž nad propastí vede k ráji duší:
zde, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
Zde bída stohlavá až do utroby
klikaté svoje zarazila drápy,
zde sterý lítostný ten pláč Nioby,
v němž tvář mateřskou celá země ztápí;
zde srdce, jazyk, práce ducha, ruky
a celý národ otroctvím je spjatý,
zde posměchem se jestě mučí muky:
zde, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.
O písni moje, k té tam zemi patři,
v ty zpustošené pozanes se kraje,
vždyť bídní ti jsou rodní moji bratři
a Slávský rod ta utrápená ráje;
skřivánčím vznes se pod nebesa letem,
a že juž blízký jara paprsk zlatý
zapěj těm bídným matky Slávy dětem,
tam, kněžko písni, najdeš chrám svůj svatý.