Svatý Method u Borisa.

Svatý Method u Borisa.
„Zkus štětce svého divotvorný um! zde líc tu bledou stěn mých palácových obrazy obživ, mistře dokonalý! Sem kouzlo vdechni myšlének svých nových, a směle sáhni v tůně temných dum, z nich zjevy vynes, dej jim život tělo, by kdo je spatřil, nitro se mu chvělo, obdivem, strachem, a jak brouček malý se v prachu schoulil, zraky zastřel z hrůzy, a zvadlým listem chvěl se na haluzi!“ Domluvil kníže Boris k Methodovi. Mnich vážný, zhalen v černé řízy lem, růst zdál se rázem, a pak věštců slovy děl ke knížeti vážně s zápalem: „Rozkazem vážným Tvé mi pokynutí. Leč co tu zhlédneš, nezvi dílem mým, leč Mistra mistrů, který z mraků rmuti rozžíná světlo blesků nadšením; jenž k lidu mluvil hromem se Sinaje, na Pathmu věštci rylec v ruku tisk, jenž v páže lásky světy objímaje, všemoci k hvězdám vztýčil obelisk – Ten věčný, svatý, jehož vánek vlahý probouzí květy v nivách zmrtvělých, na prahu žití ve kolébce blahý na ústech dětských prvý kouzlí smích, 81 i slzou slední zraky kmeta kalí. K jehožto slovu světy vznik svůj vzaly, jenž řekne: „Zhyňte!“ a svět v noc se zhalí příšernou, hroznou! – Toho v pomnění líc bledou stěn tvých v hrůzy promění ti moje ruce. Ó by poděšena tvá postať před Ním sklesla na kolena!“ Jak deště kapky v hruď by poušti klesly vyzněla slova. Boris svráštiv hled, pokynul rukou: „Nuž„„Nuž jen kresli, kresli, jsem věru zvědav, báj tvou uvidět!““– A od té chvíle na Borisa dvoře jen zřídka vídat mnicha vážný zjev. Uzavřen mešká, přemýšleje, tvoře, a chechtot ďáblů, cherubínů zpěv zní k sluchu jeho. Moře hučí, sténá, žár slunce hasne, mraky obestřena se luna chvěje, hvězdy s jasných výší jiskrami z výhně v propasti se řítí a v děsném zmatku, v hluku vlnobití zoufalý nářek milionů slyší, jak nešťastníků z rozpěněných proudů by hlas kol hřímal: „Vstaňte, pojďte k soudu!“ Tak nitku k nitce, rukou Boží tkanou, duchem i štětcem v dílo svoje vkládá. Tu hruď se vlní, zraky žárem planou, odkládá štětec, pozoruje, bádá, 82 kam světlo vetkat, a kde přidat stínu, by Kristu, Spáse, Tvůrci Hospodinu, ta oběť rukou jeho vzácnou byla, a Borisovo srdce obměkčila. Až v jitra záři jednou za čas valný, jak kdy se z mrákot budí člověk slepý udiven hledí, cloní zrak si kalný – aj před ním obraz krásný, velkolepý! V mžik na kolena jako u oltáře jej k zemi strhnul zjev ten mocný, živý... a zvolal tiskna v ruce zrak i tváře: „O milosrdný, svatý, spravedlivý! – –“ A obraz zastřen, dvéře uzavřeny. Zas v paláci se zjevuje mnich vážný, zraky mu planou, skráně ozářeny pocitem blaha, jakby větřík vlažný v ty skráně mužné mladí jarem vanul. A Method zase před Borisem stanul: „Nevím, ó kníže, zdali zjev ten milý Tvým zrakům bude, ježto v rozkaz tvůj vedeny Bohem ruce vytvořily; než pojď již se mnou, pojď a pozoruj!“ Se sestrou Boris v umělcovu síni sotva že vkročil, závoj stržen spad – a velkolepý, plný hrůz i vnad, zazářil obraz.....obraz... 83 Kníže zrak si stíní, překvapen ustoup, žasne, neb co vidí, nespatřil nikdy v žití jeho zrak: Svět v temno děsné zhalil noci mrak, všech věků světa, národů všech lidi Pán k soudu svolal, a jak skalní stěny roztíná propasť, davy rozděleny; tu děsné temno, tamo záře lem, těm záhyn, oněm život údělem se přibližuje věčný, neskončený. Blažených těla, září ctnosti sněžná, z obrazu planou ranním slunka svitem: k bytosti bytosť přivíjí se něžná, jak davy ptactva, kdy se pod blankytem slétají k plesu, v moři blaha tonou spojeni s Tvůrcem svaté lásky sponou mu v náruč spějí, aby ve objetí plesaly věčně Otce zdárné děti. Tam zatracení! S děsným v líci šklebem, rvou sobě vlasy, jiní v strašném pádu v zoufalství do skal vlastním perou lebem,lebem. Těl nahých údy svité v klubko hadů v močálech rudých zlořečí a hrozí Bohu i lidem, věčnosti i světu a v slinách lání na krvavém retu v propasť se řítí – bědní, přeubozí! Chvěje se Boris jak list osykový, rád vyniknul by z pasti záhad těsné, víc zrak než ústa praví k Methodovi: „Ó rci, co značí tyto zjevy děsné?!“ 84 „Ty hrůzy poušti, hor i mořských proudů jsi vidět žádal z těchto bledých stěn, leč ony hrůzy pouhým stínem jen té pravdy svaté, kdy Pán přijde k soudu; pšenicí dobré, zlé pak plevou smete, těm řekne: „Pojďte!„Pojďte!“ – oněm: Odejděte!„Odejděte!“... Od otce syni, dcera od mateře výrokem tímto bude odtržena, z náručí chotě odloučí se žena, jeden se k nebi, druhý k peklu béře; kam strom se schýlí, tam též jednou padne. Těm slasť a oněm trýzeň nekonečná! To pravda svatá, živá věkověčná, jak živý Bůh ten, jenžto světům vládne!... A pohan znova do zkalených proudů upřel své zraky žití ztraceného i v neskonalý nebešťanů ples – a hrůzou schvácen v náruč sestře kles: Jen s tebou, drahá, kráčeti chci k soudu. Ó veď a spas mě věrou v Boha svého! – při tobě jedno zkvétá slasť mi nebe, a pekla trýzeň – opustiti tebe! – – – – – – – – – V růžích se slunce ku západu sklání, leč Method jitro nových věků světí; a nad Borisem sestry ve objetí rozestřel ruce k lásky požehnání. 85