Svatý Method u Borisa.
„Zkus štětce svého divotvorný um!
zde líc tu bledou stěn mých palácových
obrazy obživ, mistře dokonalý!
Sem kouzlo vdechni myšlének svých nových,
a směle sáhni v tůně temných dum,
z nich zjevy vynes, dej jim život tělo,
by kdo je spatřil, nitro se mu chvělo,
obdivem, strachem, a jak brouček malý
se v prachu schoulil, zraky zastřel z hrůzy,
a zvadlým listem chvěl se na haluzi!“
Domluvil kníže Boris k Methodovi.
Mnich vážný, zhalen v černé řízy lem,
růst zdál se rázem, a pak věštců slovy
děl ke knížeti vážně s zápalem:
„Rozkazem vážným Tvé mi pokynutí.
Leč co tu zhlédneš, nezvi dílem mým,
leč Mistra mistrů, který z mraků rmuti
rozžíná světlo blesků nadšením;
jenž k lidu mluvil hromem se Sinaje,
na Pathmu věštci rylec v ruku tisk,
jenž v páže lásky světy objímaje,
všemoci k hvězdám vztýčil obelisk –
Ten věčný, svatý, jehož vánek vlahý
probouzí květy v nivách zmrtvělých,
na prahu žití ve kolébce blahý
na ústech dětských prvý kouzlí smích,
81
i slzou slední zraky kmeta kalí.
K jehožto slovu světy vznik svůj vzaly,
jenž řekne: „Zhyňte!“ a svět v noc se zhalí
příšernou, hroznou! – Toho v pomnění
líc bledou stěn tvých v hrůzy promění
ti moje ruce. Ó by poděšena
tvá postať před Ním sklesla na kolena!“
Jak deště kapky v hruď by poušti klesly
vyzněla slova. Boris svráštiv hled,
pokynul rukou: „Nuž„„Nuž jen kresli, kresli,
jsem věru zvědav, báj tvou uvidět!““–
A od té chvíle na Borisa dvoře
jen zřídka vídat mnicha vážný zjev.
Uzavřen mešká, přemýšleje, tvoře,
a chechtot ďáblů, cherubínů zpěv
zní k sluchu jeho. Moře hučí, sténá,
žár slunce hasne, mraky obestřena
se luna chvěje, hvězdy s jasných výší
jiskrami z výhně v propasti se řítí
a v děsném zmatku, v hluku vlnobití
zoufalý nářek milionů slyší,
jak nešťastníků z rozpěněných proudů
by hlas kol hřímal: „Vstaňte, pojďte k soudu!“
Tak nitku k nitce, rukou Boží tkanou,
duchem i štětcem v dílo svoje vkládá.
Tu hruď se vlní, zraky žárem planou,
odkládá štětec, pozoruje, bádá,
82
kam světlo vetkat, a kde přidat stínu,
by Kristu, Spáse, Tvůrci Hospodinu,
ta oběť rukou jeho vzácnou byla,
a Borisovo srdce obměkčila.
Až v jitra záři jednou za čas valný,
jak kdy se z mrákot budí člověk slepý
udiven hledí, cloní zrak si kalný –
aj před ním obraz krásný, velkolepý!
V mžik na kolena jako u oltáře
jej k zemi strhnul zjev ten mocný, živý...
a zvolal tiskna v ruce zrak i tváře:
„O milosrdný, svatý, spravedlivý! – –“
A obraz zastřen, dvéře uzavřeny.
Zas v paláci se zjevuje mnich vážný,
zraky mu planou, skráně ozářeny
pocitem blaha, jakby větřík vlažný
v ty skráně mužné mladí jarem vanul.
A Method zase před Borisem stanul:
„Nevím, ó kníže, zdali zjev ten milý
Tvým zrakům bude, ježto v rozkaz tvůj
vedeny Bohem ruce vytvořily;
než pojď již se mnou, pojď a pozoruj!“
Se sestrou Boris v umělcovu síni
sotva že vkročil, závoj stržen spad –
a velkolepý, plný hrůz i vnad,
zazářil obraz.....obraz...
83
Kníže zrak si stíní,
překvapen ustoup, žasne, neb co vidí,
nespatřil nikdy v žití jeho zrak:
Svět v temno děsné zhalil noci mrak,
všech věků světa, národů všech lidi
Pán k soudu svolal, a jak skalní stěny
roztíná propasť, davy rozděleny;
tu děsné temno, tamo záře lem,
těm záhyn, oněm život údělem
se přibližuje věčný, neskončený.
Blažených těla, září ctnosti sněžná,
z obrazu planou ranním slunka svitem:
k bytosti bytosť přivíjí se něžná,
jak davy ptactva, kdy se pod blankytem
slétají k plesu, v moři blaha tonou
spojeni s Tvůrcem svaté lásky sponou
mu v náruč spějí, aby ve objetí
plesaly věčně Otce zdárné děti.
Tam zatracení! S děsným v líci šklebem,
rvou sobě vlasy, jiní v strašném pádu
v zoufalství do skal vlastním perou lebem,lebem.
Těl nahých údy svité v klubko hadů
v močálech rudých zlořečí a hrozí
Bohu i lidem, věčnosti i světu
a v slinách lání na krvavém retu
v propasť se řítí – bědní, přeubozí!
Chvěje se Boris jak list osykový,
rád vyniknul by z pasti záhad těsné,
víc zrak než ústa praví k Methodovi:
„Ó rci, co značí tyto zjevy děsné?!“
84
„Ty hrůzy poušti, hor i mořských proudů
jsi vidět žádal z těchto bledých stěn,
leč ony hrůzy pouhým stínem jen
té pravdy svaté, kdy Pán přijde k soudu;
pšenicí dobré, zlé pak plevou smete,
těm řekne: „Pojďte!„Pojďte!“ – oněm: Odejděte!„Odejděte!“...
Od otce syni, dcera od mateře
výrokem tímto bude odtržena,
z náručí chotě odloučí se žena,
jeden se k nebi, druhý k peklu béře;
kam strom se schýlí, tam též jednou padne.
Těm slasť a oněm trýzeň nekonečná!
To pravda svatá, živá věkověčná,
jak živý Bůh ten, jenžto světům vládne!...
A pohan znova do zkalených proudů
upřel své zraky žití ztraceného
i v neskonalý nebešťanů ples –
a hrůzou schvácen v náruč sestře kles:
Jen s tebou, drahá, kráčeti chci k soudu.
Ó veď a spas mě věrou v Boha svého! –
při tobě jedno zkvétá slasť mi nebe,
a pekla trýzeň – opustiti tebe!
– – – – – – – – –
V růžích se slunce ku západu sklání,
leč Method jitro nových věků světí;
a nad Borisem sestry ve objetí
rozestřel ruce k lásky požehnání.
85