Zas vánoce tu! Zas vánoce tu
s tou známou, s tou milou svou tváří!
Jak s hvězdného zimního blankytu
i v srdcích to slavnostně září!
Kol vánočních stromků, jež samý jsou třpyt,
i mládí i stáří se chystá,
by oslavil vděčného Siona cit
den velký, den příchodu Krista.
Nuž, vítej tu dnes, Ó vítej tu dnes,
ty bujaré, husitské mlází!
Co zase ti jasu a radosti snes
ten večer a přátelé drazí!
Vás všecky, vás všecky dnes pozdrav tu Bůh
a žehnáním těš vás vždy novým!
Mně chvilku pak přejte svůj laskavý sluch,
já pohádku jednu teď povím.
Byl zimní večer, všudy bílo,
i zem i nebe jak by snilo;
v těch hlučných jindy ulicích
už lomoz města všechen ztich
a v dálné výši v řízách bílých
jak zřel bys řady zvítězilých.
To konaly za třpytu hvězd
zas vánoce v náš svět svůj vjezd.
Dnes v domech to jak v hradech z bájí,
z všech oken světla plápolají
a z hrdel dítek, junů, děv
tam zvučí jarý svatý zpěv.
Však jdeš-li dále ulicemi,
hle, jeden dům tam temný, němý,
jak strašidlo, jež v půlnoc bdí:
Jsou žaláře to chmurné zdi.
Tam v tmavé cele, bídné kobě,
kdež pusto, ticho jako v hrobě,
se vězeň, muž, hle, s lože zdvih,
jenž v poutech pyká za svůj hřích.
Sed na lože a v kraje dálné
se zadívalo oko kalné.
Teď zalkal; pěsť svou zatíná.
Co jest mu? Ach, on vzpomíná.
Kol něho uplynulí dnové
se shlukli jako žalobcové
a vězeň s žalem vzpomíná
na dětství léta nevinná.
Ach, vzpomíná si na své druhy
a na ty milé, květné luhy
a na háj, na sad, na pole,
kdež čtveračil co pachole.
On vidí otce, vidí matku,
jak láskou lnuli k pacholátku
a jak mu žehnal jejich ret,
když vysílali juna v svět.
On zří však dál, jak spustlí druzi
jej vlekli v hnízda lesklé luzy,
jak vrh se v zhýralosti ples,
až cele v hřích a hanbu kles.
A pak – pak přišla noc ta děsná,
jež hrůzou burcuje ho ze sna;
prah po zlatě jsa v rozpacích
a ruku klatou k vraždě zdvih.
A pak – pak s kletbou otce, matky,
z nichž každý chřad, až za čas krátký
je oba sklátil ve hrob žal,
syn nezdárný se v žalář bral.
Tu dlí již léta, v srdci muku,
ta krev mu stále barví ruku,
on stále vidí její nach,
a svědomí mu lká: Jsi vrah!
A dnes – dnes opět vzpomínaje,
hned kvílí, hned zas hříšně laje:
„Ó proč mi zasvit žití den?
Jsem věčně klat! Jsem zatracen!“
Však náhle ztich jak v kámen zbájen
a naslouchá jen – naslouchá jen –
a srdce ztišilo svůj tluk:
Muž slyší vážný zvonů zvuk.
To hlaholily z věží šera
nad městem zvony svatvečera
a jejich tklivý tÓn on pěl,
že narodil se Spasitel.
A vězeň dosud stojí tiše
jak ztrnulý a sotva dýše;
tu rozchvěn prudce sebou hnul,
slz proud mu z očí vyřinul.
Tak zní to v jeho žal a viny,
jak zvony z blízké domoviny
když poutník náhle uslyšel,
jenž dlouho bloudě pouští šel.
Ó jak ten zvuk mu srdcem třese!
On v dál mu jeho duši nese
a muž se pohnut počal chvět:
Zříť luzný výjev z mladých let.
Zří chrám, své rodné vísky Bethel;
v něm plno jasu, plno světel;
svou sněť jak jarní vidina
strom vánoční tam rozpíná.
A kol a kol v té jeho záři
se jiskří zraky sterých tváří;
v ten věnec dětské družiny
se mísí starců šediny.
Teď shromáždění pět se jalo.
Ó jak to z hrdel zajásalo
tak prostě a tak velebně
o svatém dítku v Betlémě!
A když pak písně dozvučely,
tu syni, dcery přednášely
ten vánoční tak tklivý děj
a všechněm září obličej.
Z nich pro jarost a pro nadšení,
jež sálá z jeho vyprávění,
tam sklízí nejbohatší dík
zvlášť jeden čilý šuhajík.
Po mnohé tváři ustarané
slz rosa pohnutím tam kane
a ruka matky blažené
mu hladí líce růměnné.
A potom vyznavač ten jarý
své nadělené sbírá dary
a nemůž ani vyslovit,
jak dobrým, věrným vždy chce být.
V to junáčkovo srdce mladé
své skvosty nyní nebe klade
a se rtů zní to napořád:
Ach, jak jsem šťasten, jak jsem rád!
To slyší, vidí v rozechvění,
ten nešťastník tam ve vězení
a hrouží se v ten krásný sen
a pláče jen a pláče jen.
A kterak neměl zaplakati?
Ó kterak neměl se mu dráti
z muk duše jeho bolný ston?
Ten šuhajík – to byl kdys on!
„Ó léta vonná, léta mladá,
jak zvadla, zašla vaše vnada!
Ó vraťte mi svých květů pel!“
tak trpce vězeň zaúpěl.
Již nezuří, již neproklíná,
on na zem kleká, ruce spíná
a oko temnem žaláře
jen nebes hledá oltáře.
„Můj Bože! Ty, cos v mukách zmíral,
cos ráj i lotru otevíral,
i já jsem kles, ach, hrozně kles;
však viz můj bol a odpusť dnes!
A chceš-li zřít, jak rád, jak stále
bych tobě žil, jen tebe chvále,
pak hni svou berlou královskou
a vrať mi, vrať mi mladost mou!“
V tom v smutnou celu vítr fičí;
všel žalářník sem chřestě klíči.
Pad meteor tam s oblohy
a zhas jak záblesk mátohy.
Jak když lká vichr v pustém hvozdě,
tak kol to žalně stená: Pozdě!
A s nebe jakby zněl pláč hvězd:
Již pozdě jest! Již pozdě jest!
Však hle, co náhle se to děje?
Ký čaroděj sem v žalář spěje?
Co oko vězně vidělo,
to všecko rázem zmizelo.
Jest jitro, vánoční hod Boží
a v jizbičce na vlídném loži
jsa teprv v jaru mladých let,
hle, procit hošík jako květ.
Mne sobě oči, spánek stírá
a úzkostlivě kolem zírá,
až zvolal vesel, rozjařen:
Ó chvála Bohu, byl to sen!..
A byl. Ten žalář, bol a vina,
jež úpěla tak ze zlosyna, –
on podobného cos kdy čet
a spánek jemu v sen to spřed.
A šuhajík se zdvih a jásá;
vždyť na stole – Ó jaká krása! –
své dárky spatřil rozčilen,
jež včera skyt mu štědrý den.
A vzpomínaje na sen cítí:
Jak směl bych žal kdy způsobiti
své matičce té milené?
Můj Bože, nikdy, nikdy ne.
Toť pohádka má, toť moje jest báj,
vy druzi a družky a známí,
a jaký nám všechněm v ní halí se taj,
už dávno jste uhodli sami.
To, po čem tak toužil ten v žaláři muž,
nám v plném to lesku se třpytí
a ať jsi kdo mlád nebo sestárlý už,
nám dosud den spasení svítí.
Nuž, vesel se dnes – čas radosti jest –
kdo těšíš se Siona hesly,
a slibme si všickni, že v život chcem nést
to světlo od betlémských jeslí.
A až nám kdys na hlavy staroby den
své stříbrné nasněží kvítí,
kéž nikdy nás žádného nemučí sen
o zmrhaném, ztraceném žití!