Pod starým praporem.
Řím. 1, 16: Neboť se nestydím za evanjelium Kristovo.
Zase rok nový! – Jen okamžik oddechu,
jako když v táboře odpočal voj;
potom však po vroucím ku Bohu povzdechu
dál zase v pochod, dál v zápas a boj.
Netáhnem do pole s mečem a mlatem,
ale v boj tuhý jsme voláni přec;
o to jde, válčiti v nadšení svatém
za pravdu, za právo, za Boží věc.
Nebo snad neslyšíš v dozvucích století
hesel vždy bouřnějších divoký ryk?
Nevidíš, jak proti duchů všech Knížeti
k odboji jedni se sřadili v šik?
Zatím co armáda Říma již jásá,
kříž jenom její že porazí tmy? – –
Nuže, v čem naše, v čem naše je spása?
Jakéže heslo si zvolíme my?
My budem bojovat pod starým praporem,
pod tím, jenž slavně tak s Golgaty vlál.
Pod tím se probit chcem nepřízní, úkorem,
v duchu tom věrném, jenž v Husitech plál.
Mužně a poctivě. Soupeř ať sbírá
zbraně i nekalé pro ducha seč,
buďsi! My ne tak. Náš štít bude víra,
Kristus náš vůdce a pravda náš meč.
17
Pod starým půjdem, ne zvetšelým praporem;
jitřní, ne hrobový vzdouvá ho vzduch.
Šumění jeho chce sionským táborem
buditi sílu a život a ruch.
Láska a bratrství jsou jeho znaky,
zář jejich nebledne ani v dnech zlých;
znaky ty svítí i v bouře a mraky,
konečné vítězství kyne jen v nich.
Tak tedy v pochod! – Pryč, chabosti nečinná!
Vždy snad jen nad naší slabotou lkát?
Tam kde je pravda a Bůh, tam je většina;
proto nač přesily lidské se bát?
Buďme jen každý muž celý, muž pravý!
Milujme bratrstvo! Svornost nás poj!
Pak, ať i všecko se proti nám staví,
nedbejme! – Dobře se skončí náš boj.