Z bible a života (1896)

Lidu evangelickému pro tiché chvíle, Jan Pelíšek

Diplomatická verze Ediční verze
Z bible a života.
Lidu evanjelickému pro tiché chvíle
Jan Pelíšek.
1896. NÁKLADEM ČASOPISU „HUS.“HUS“.
[I] Tiskem K. Šolce v Kutné Hoře.
[II] SVÉ SESTŘE EVĚ.
[III]
To nejdůležitější!
Sk. ap. 16, 30: ...co já mám činiti, abych spasen byl?
Co hodno v světě milování, co skvostného má pro nás zem, vše jednou v bouři umírání nás opustí, než dohasnem. To pole pilné práci naší, to zemské ovoce všech snah, ty zjevy milých sebe dražší – nám zmizí jako v hlubinách. A co kdy bol neb jásot žití nám v srdci dojmů rozvířil buď v zlých dnů zlobném vlnobitívlnobití, buď za šťastných a krásných chvil; co nadchlo z umění a vědy a dalo vzlet nad všední shonshon, to všecko ztichne naposledy, jak zmlklé písně mrtvý tón. [1] Než, vše ať jednou na té zemi nám zhasne, ztichne kol a kol, přec nepřestane, neoněmí té jedné touhy svatý bol: Co za hrobem teď na mne čeká? Tma? Světlo? Slast či věčný kvil? Jdu tam, kde blažen cherub kleká? Jsem spásy jist? Je Bůh můj díl? – Jsme živi dosud. – K světla zdroji zve dosud vlídně Kristův hlas. Než dojde k poslednímu boji, ó vykupujme věrně čas. Ať svět si zoufá neb se rouhá, než zahřmí věčnost: Proč jsi žil? – nám nejpřednější ta buď touha: co činit, abych spasen byl?
Aj, stojímť u dveří a tluku!
Zjev. Jan 3, 20.
Zas advent tu. Hle, přes závěje host z krajů nevadnoucích jar zas k našim zemským stanům spěje a nese duším spásy dar; a rád by snímal hřícha kletbu a rád by sel zas Boží setbu. 2 Ó, srdce lidské, dokořán své brány otevř; vždyť tvůj Pán zas volá do tvých péčí hluku: Aj, u dveří stojím a tluku! Vy rodiny, v nichž touha žije, by posvětil vše z nebe zdar, a v jejichž klid a blaho ryje snad strast, snad různice svůj spár! Ten hostí v Káni oblažitel, ten Zacheova domu přítel i u vás chce se usídlit; nuž, pospěšte mu otevřít! Zas vztahuje svou svatou ruku, řka: U dveří stojím a tluku! Ó Sione, rytířstvo tvoje zda bojuje, jak mělo by? Zda vždy jsou jeden duch tvé voje bez svárů, lsti a bez zloby? Zda mnohdy nedříme tvé družstvo jak v báji blanické to mužstvo? Nuž, slyš, ó slyš, ten králů Král, jenž z hrobu si tě vyvolal, zas volá v tábor on svých pluků: AjAj, u dveří stojím a tluku! – Tak advent opět přišel tedy. Jak často již? – Zda spásně vždy? – 3 Ach, jednou přijde naposledy aa, bratře, sestro, víš-li kdy? Ó viz žal překvapených Jobů, ó věz, žes všudy blízko hrobu, a otevř srdce dokořán, dřív nežli v smrti tobě Pán v sluch zahřmí té své hrozby muku: Aj, u dveří stojím a tluku! –
Pán blízko!
Filip 4, 4: Pán blízko.
Kdo poznals, jaký oheň zla v tom lidském srdci plápolá a trápí tam a trýzní; kdo cítíš s pláčem ve oku, jak rady světa proroků vždy v přeludy jen vyzní, ty neklesej v žalu tom svatém a stůj! Pán blízko – Smírce tvůj. A jestlis bolu přetrpěl, žes často hořem oněměl v svém lkání k světel Otci; a jestlis snad už zemdlen kles, jak poutník, který bloudí kdes na poušti v bouřné noci, – 4 věz, srdce jak uštvaný jelen když řve, Pán blízko – slunce tvé! Snad ten tě také tíží trud, že národ tvůj tak duchem zchud a pohrd víry věnem? Nuž, truchli jen; však pomni též: Ať nevěra a pověr lež, jimž Husův lid teď plenem, skvost za skvostem z koruny národa rvou, Pán blízko – s pomstou svou! Či bojů syt i naděje zde v nové dobra trofeje už více nechceš doufat? A tak už zmalátněle lkáš, jak pod jalovcem Eliáš, když skoro chtěl si zoufat? Ó vzmuž se! Stůj pod otců korouhví ctnou! Pán blízko – s korunou. 5
Život zjeven jest.
1. Jan 1, 2: Život zjeven jest.
Co pohanstvo v nejvyšším vzletu svých dum jen tušilo v dáli jak ve snu, co toužil od pradávna Jakobův dům v svých osudů slávě i děsnu, co duše nám s pláčem a marně tu hledá, když tíží ji hřích a žalostí běda, to přinesla světu ta betlémská zvěst: Život zjeven jest! Ach, druhdy jsme bloudili temnem i my, než našli jsme spásy své Betlém, a v záhady života, v ty jeho tmy vtip lidsky jen kmital svým světlem. Však srdce když nejvíc se bálo a třáslo, to světlo jak bludička bařin nám haslo; a teď – slunce věčně nám plamení, Kristus – smíření! I nám sice vtisknut je časnosti ráz a štěstí pod sluncem je zrádné; i nám dá pocítiti život svůj mráz a mnohé, co kvete, to zvadne. Než, ačkoli pozemských nadějí růže nám bouře a vichřice zlomiti může, nám ve srdci pučí, ať všudy je zmar, květy věčných jar. 6 I my ovšem dojdeme cíle svých cestcest, ten spíš a ten za delší dobu, i nám zhasnou plápoly pozemských hvězd a skryje nás hlubina hrobu. Než, nechať nám smrť jednou na dvéře buší, to neplní hrůzami křesťana duši; nám za nocí hrobu den lepší se stkví, den to vítězství! A proto kdož z přeludů procitls již a okřáls v té z Betléma záři, ty zaplesej! Byť tě pak tížil i kříž, ty dál putuj s jasnou vždy tváří! A světlem svých skutků to rozhlašuj všudy a nes co svou korouhev v boje a trudy to poselství spásy, tu vánoční zvěst: Život zjeven jest!
Zaplesejte zemské říše.
Zaplesejte zemské říše, pějte vojska hvězd! Slyšte trůny, slyšte chýše staroslavnou zvěst! Lidstva král a chlouba země přišel spasit lidské plémě, jemu vzdejte čest! 7 V Betlémě když vjezd svůj slavil v svět ten mrazivý, nevítal ho, nepozdravil úsměv zářivý. Ctěte nyní nectěného! Připravte mu, věrní jeho, trůn své lásky vy! A kdo z chudých bratří davu lkal bys na osud, vzhůru srdce, vzhůru hlavu, překonej svůj trud! Není vzácno, není cenno slávy jen a zlata věno, Boží Syn byl chud. A kdo sklíčen cítíš v tichu žití záhady, strastí břímě, osten hříchu, smrti úklady, – pomni, do betlémských jeslí tam nám ruce Boží snesly věčné poklady. Proto slož dnes, co kdy hnětlo, ať to cokoli; vítej betlémské to světlo v smrti údolí! Potěš se tou Boží zvěstí! Ona nechať v žal i v štěstí, vždy nám hlaholí! 8
Štědrovečerní sen. (Školní mládeži.)
Zas vánoce tu! Zas vánoce tu s tou známou, s tou milou svou tváří! Jak s hvězdného zimního blankytu i v srdcích to slavnostně září! Kol vánočních stromků, jež samý jsou třpyt, i mládí i stáří se chystá, by oslavil vděčného Siona cit den velký, den příchodu Krista. Nuž, vítej tu dnes, ó vítej tu dnes, ty bujaré, husitské mlází! Co zase ti jasu a radosti snes ten večer a přátelé drazí! Vás všecky, vás všecky dnes pozdrav tu Bůh a žehnáním těš vás vždy novým! Mně chvilku pak přejte svůj laskavý sluch, já pohádku jednu teď povím. * * * Byl zimní večer, všudy bílo, i zem i nebe jak by snilo; v těch hlučných jindy ulicích už lomoz města všechen ztich a v dálné výši v řízách bílých jak zřel bys řady zvítězilých. To konaly za třpytu hvězd zas vánoce v náš svět svůj vjezd. 9 Dnes v domech to jak v hradech z bájí, z všech oken světla plápolají a z hrdel dítek, junů, děv tam zvučí jarý svatý zpěv. Však jdeš-li dále ulicemi, hle, jeden dům tam temný, němý, jak strašidlo, jež v půlnoc bdí: Jsou žaláře to chmurné zdi. Tam v tmavé cele, bídné kobě, kdež pusto, ticho jako v hrobě, se vězeň, muž, hle, s lože zdvih, jenž v poutech pyká za svůj hřích. Sed na lože a v kraje dálné se zadívalo oko kalné. Teď zalkal; pěsť svou zatíná. Co jest mu? Ach, on vzpomíná. Kol něho uplynulí dnové se shlukli jako žalobcové a vězeň s žalem vzpomíná na dětství léta nevinná. Ach, vzpomíná si na své druhy a na ty milé, květné luhy a na háj, na sad, na pole, kdež čtveračil co pachole. On vidí otce, vidí matku, jak láskou lnuli k pacholátku 10 a jak mu žehnal jejich ret, když vysílali juna v svět. On zří však dáldál, jak spustlí druzi jej vlekli v hnízda lesklé luzy, jak vrh se v zhýralosti ples, až cele v hřích a hanbu kles. A pak – pak přišla noc ta děsná, jež hrůzou burcuje ho ze sna; prah po zlatě jsa v rozpacích a ruku klatou k vraždě zdvih. A pak – pak s kletbou otce, matky, z nichž každý chřad, až za čas krátký je oba sklátil ve hrob žal, syn nezdárný se v žalář bral. Tu dlí již léta, v srdci muku, ta krev mu stále barví ruku, on stále vidí její nach, a svědomí mu lká: Jsi vrah! A dnes – dnes opět vzpomínaje, hned kvílí, hned zas hříšně laje: „Ó proč mi zasvit žití den? Jsem věčně klat! Jsem zatracen!“ Však náhle ztich jak v kámen zbájen a naslouchá jen – naslouchá jen – a srdce ztišilo svůj tluk: Muž slyší vážný zvonů zvuk. 11 To hlaholily z věží šera nad městem zvony svatvečera a jejich tklivý tón on pěl, že narodil se Spasitel. A vězeň dosud stojí tiše jak ztrnulý a sotva dýše; tu rozchvěn prudce sebou hnul, slz proud mu z očí vyřinul. Tak zní to v jeho žal a viny, jak zvony z blízké domoviny když poutník náhle uslyšel, jenž dlouho bloudě pouští šel. Ó jak ten zvuk mu srdcem třese! On v dál mu jeho duši nese a muž se pohnut počal chvět: Zříť luzný výjev z mladých let. Zří chrám, své rodné vísky Bethel; v něm plno jasu, plno světel; svou sněť jak jarní vidina strom vánoční tam rozpíná. A kol a kol v té jeho záři se jiskří zraky sterých tváří; v ten věnec dětské družiny se mísí starců šediny. Teď shromáždění pět se jalo. Ó jak to z hrdel zajásalo tak prostě a tak velebně o svatém dítku v Betlémě! 12 A když pak písně dozvučely, tu syni, dcery přednášely ten vánoční tak tklivý děj a všechněm září obličej. Z nich pro jarost a pro nadšení, jež sálá z jeho vyprávění, tam sklízí nejbohatší dík zvlášť jeden čilý šuhajík. Po mnohé tváři ustarané slz rosa pohnutím tam kane a ruka matky blažené mu hladí líce růměnné. A potom vyznavač ten jarý své nadělené sbírá dary a nemůž ani vyslovit, jak dobrým, věrným vždy chce být. V to junáčkovo srdce mladé své skvosty nyní nebe klade a se rtů zní to napořád: Ach, jak jsem šťasten, jak jsem rád! To slyší, vidí v rozechvění, ten nešťastník tam ve vězení a hrouží se v ten krásný sen a pláče jen a pláče jen. A kterak neměl zaplakati? Ó kterak neměl se mu dráti z muk duše jeho bolný ston? Ten šuhajík – to byl kdys on! 13 „Ó léta vonná, léta mladá, jak zvadla, zašla vaše vnada! Ó vraťte mi svých květů pel!“ tak trpce vězeň zaúpěl. Již nezuří, již neproklíná, on na zem kleká, ruce spíná a oko temnem žaláře jen nebes hledá oltáře. „Můj Bože! Ty, cos v mukách zmíral, cos ráj i lotru otevíral, i já jsem kles, ach, hrozně kles; však viz můj bol a odpusť dnes! A chceš-li zřít, jak rád, jak stále bych tobě žil, jen tebe chvále, pak hni svou berlou královskou a vrať mi, vrať mi mladost mou!“ V tom v smutnou celu vítr fičí; všel žalářník sem chřestě klíči. Pad meteor tam s oblohy a zhas jak záblesk mátohy. Jak když lká vichr v pustém hvozdě, tak kol to žalně stená: Pozdě! A s nebe jakby zněl pláč hvězd: Již pozdě jest! Již pozdě jest! Však hle, co náhle se to děje? Ký čaroděj sem v žalář spěje? 14 Co oko vězně vidělo, to všecko rázem zmizelo. Jest jitro, vánoční hod Boží a v jizbičce na vlídném loži jsa teprv v jaru mladých letlet, hle, procit hošík jako květ. Mne sobě oči, spánek stírá a úzkostlivě kolem zírá, až zvolal vesel, rozjařen: Ó chvála Bohu, byl to sen!.. A byl. Ten žalář, bol a vina, jež úpěla tak ze zlosyna, – on podobného cos kdy čet a spánek jemu v sen to spřed. A šuhajík se zdvih a jásá; vždyť na stole – ó jaká krása! – své dárky spatřil rozčilen, jež včera skyt mu štědrý den. A vzpomínaje na sen cítí: Jak směl bych žal kdy způsobiti své matičce té milené? Můj Bože, nikdy, nikdy ne. * * * Toť pohádka má, toť moje jest báj, vy druzi a družky a známíznámí, 15 a jaký nám všechněm v ní halí se taj, už dávno jste uhodli sami. To, po čem tak toužil ten v žaláři muž, nám v plném to lesku se třpytí a ať jsi kdo mlád nebo sestárlý už, nám dosud den spasení svítí. Nuž, vesel se dnes – čas radosti jest – kdo těšíš se Siona hesly, a slibme si všickni, že v život chcem nést to světlo od betlémských jeslí. A až nám kdys na hlavy staroby den své stříbrné nasněží kvítí, kéž nikdy nás žádného nemučí sen o zmrhaném, ztraceném žití! 16
Pod starým praporem.
Řím. 1, 16: Neboť se nestydím za evanjelium Kristovo.
Zase rok nový! – Jen okamžik oddechu, jako když v táboře odpočal voj; potom však po vroucím ku Bohu povzdechu dál zase v pochod, dál v zápas a boj. Netáhnem do pole s mečem a mlatem, ale v boj tuhý jsme voláni přec; o to jde, válčiti v nadšení svatém za pravdu, za právo, za Boží věc. Nebo snad neslyšíš v dozvucích století hesel vždy bouřnějších divoký ryk? Nevidíš, jak proti duchů všech Knížeti k odboji jedni se sřadili v šik? Zatím co armáda Říma již jásá, kříž jenom její že porazí tmy? – – Nuže, v čem naše, v čem naše je spása? Jakéže heslo si zvolíme my? My budem bojovat pod starým praporem, pod tím, jenž slavně tak s Golgaty vlál. Pod tím se probit chcem nepřízní, úkorem, v duchu tom věrném, jenž v Husitech plál. Mužně a poctivě. Soupeř ať sbírá zbraně i nekalé pro ducha seč, buďsi! My ne tak. Náš štít bude víra, Kristus náš vůdce a pravda náš meč. 17 Pod starým půjdem, ne zvetšelým praporem; jitřní, ne hrobový vzdouvá ho vzduch. Šumění jeho chce sionským táborem buditi sílu a život a ruch. Láska a bratrství jsou jeho znaky, zář jejich nebledne ani v dnech zlých; znaky ty svítí i v bouře a mraky, konečné vítězství kyne jen v nich. Tak tedy v pochod! – Pryč, chabosti nečinná! Vždy snad jen nad naší slabotou lkát? Tam kde je pravda a Bůh, tam je většina; proto nač přesily lidské se bát? Buďme jen každý muž celý, muž pravý! Milujme bratrstvo! Svornost nás poj! Pak, ať i všecko se proti nám staví, nedbejme! – Dobře se skončí náš boj.
Bohu blíž.
Řím. 8, 28.28: Vímeť pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteříž podle uložení jeho povoláni jsou.
Když půlnočně se nad zemí to tmělo a spánek trpitelům oddech nes, tu v moři věčnosti to zahučelo a starý rok on v tůni času kles. Než, na východě tam se z mrákot nořínoří, hlehle, anjelská jakási postava; 18 kol čela jí jak jitřní zář to hoří – – toť Nový Rok, jenž zemi nastává. Tvář anjela je rouškou zahalena a ruka drží knihu zavřenou; v té rukou Boží napsána jsou věna, jež naší snahy budou odměnou. Den svítá. Anjel blíž a blíže kráčí; než, stále zastřen jeho obličej; a lidstvo vstříc mu volá v touze, v pláči: Jen štěstí přines nám! Jen štěstí dej! Jen her a žertů dost chce mít krev mladá a klid, jen klid zas touží sešlý kmet; tu chudý zas jen jmění víc si žádá a chorý lká: Mé zdraví dej mi zpět! Tam rodiče se o své dítky chvějí, tam na soupeře pomstu volá sok; a tak ty dítky prachu lkají, přejí a každý chce jen šťastný nový rok. Host s nebe mlčí však. Až vytrh tiše z té svojí knihy jeden zlatý listlist, a ten když doletěl až k zemi s výše, moh každý na něm tato slova číst: „Ať nesu vám, co blaží nebo souží, ať světlo plá neb smrť svým mečem tne, vše tomu srdci k dobrému jen slouží, jež vždycky věrně k svému Bohu lne.“ 19 Ó duše lidská, rozuměj té báji. Jen v Bohu pramen všeho blaha měj, jen vše, co dnové další tobě dají, co úkol v škole spásy přijímej; a pak, ať spatříš radosť vůkol kvésti neb nechať uložen ti těžký kříž, ten Nový Rok ti přines pravé štěstí, on přived tebe Bohu, Bohu blíž!
Hospodin korouhev naše.
2. Mojž. 17, 15.15: Hospodin korouhev má.
Nový rok – tmavý břeh, kamž doneslo nás moře času! Nad námi i v propastech zní hukot tajuplných hlasů a za námi příval ten mořský jen mrtvoly plaví a trosky. Tmí se poušť, stkví se ráj v tom neznámém před námi kraji? Zkvete těm zas blaha máj, kdož nad hrobem svých snů dnes lkají? Či strojí tam strasti nám osud snad tesknější, horší než dosud? 20 Kyne mír, vzplane boj na nivách nyní oku skrytých? Odpočine lidstva voj od svárů svých a válek litých? Či zabouří v plném tam jeku, co zla vře ve útrobách věku? Svítí den, zeje noc za hustou rouškou budoucnosti? Ušetří nás ona moc, jež za svůj znak má prach a kosti? Či ulehnem za krátko v hrobě, kdo dnes ještě vinem se k sobě? Nový rok – tmavý břeh. Kol hukot tajuplných hlasů. Marný dotaz, marný vzdech, zda zhoubu najdem tam či spásu. – Než, nechať nás přání i sklame, my přec chutě v pochod se dáme. Noc či den, boj neb mír, poušť neb ráj nechť na nás čeká, nejistoty tůň a vír nechť poutníky tu jiné leká, my nelkáme chabě a plaše: Aj, Hospodin, korouhev naše! Prapor ten, světla znak, i dnes zas zříme temnem vláti; k němu zvedajíce zrak chcem svorně, směle dál se bráti 21 přes dalších dnů slasti i strasti vždy blíž té nebeské vlasti.
Ve jménu Božím.
Jak na výšině bojovníků tlupy, tak stojíme tu v novoroční den. Nám nad hlavou jak mraky se to kupí a obzor temnou mlhou zahalen. Tak mnohý v bolných upomínkách úpí, tak mnohý v srdci krutě poraněn; a dole tam, co vůkol pláň ta širá, jak bojiště se život rozprostírá. Zda zříte, jak tam černé bloudí stíny? Toť naše viny, naši hříchové. Rej vášní zlých a všechny klaté činy, ba, každé naše slovo jalové – to vše teď vstává, jako ze hlubiny by vznášeli se mrtvých duchové, a na nás Bohu žaluje to němě, jak chabé to, jak nevěrné jsme plémě. A zříte dál těch ssutin truchlé lány? To stopy strastí jsou z dnů minulých. Toť rumy tužeb, pobořené plány a trosky nadějí již zhynulých. Ach, zašlý rok on mnohé zaťal rány v hruď živých dnes i těch již zesnulých 22 a učil cítiti to země syna, jak zná nás drtit ruka Hospodina. Vždyť co to ještě černá se tam v pláni? Ach, jsou to hroby, jsou to mohyly. Tam odpočívají ti milovaní, jež s pláčem, s bolestí jsme pohřbili. Tak mnohý v let svých krásném rozkvetání, tak mnohý kvítek rodin rozmilý, tak mnohý věrný bez falše a zrady, ach, mnohý opustil ty naše řady! Nuž, druzi milí, sionské vy čety, jež ušetřilo smrti lučiště, jak máme poctít zbožnými dnes vzněty to své i těch již padlých bojiště? Aj, k Tomu, jemuž zem i hvězdné světy rad jeho slitovných jsou jeviště, aj, k Bohu vzhůru nechať oči vzplanou a nestyďme se, slzy-li z nich skanou. Však mohou být to jen ty perly stkvoucí, jichž třpytem hlásá duch náš dojatý: Ó, přijmiž, Pane, přijmiž díky vroucí za každý dar tvých útěch přijatý! A odpusť, sejmi ty, ó Vševědoucí, nám břímě vin pro Světce s Golgaty a všemi strastmi, všemi světa boji veď k vítězství nás pod korouhví svojí! 23 A pak – pak, bratříbratří, nad všech trudů směsí nechť sklene láska oblouky svých duh! Čím ublíženo kde, to odpusťme si a slibme po sboru si druhu druh, že, ať nám blaze, ažať nás hoře děsí, chcem jedno srdce být a jeden duch, vždy znajíce se k té jen svaté zbrani, jíž ostřím bratrstva jest milování. Tak od srdce to k srdci provolejme až ku nejdalším sborů končinám! Tak nade hroby padlých přísahejme, pak s námi Bůh a pak kdo proti nám? A pak jen směle dál se v pochod dejme k hor věčných zaslíbeným výšinám!.. Mrak prch, mha mizí, slunce září v stráně, ve jménu BožíBožím „Na zdar“zdar“, mužstvo Páně!
Vzhůru zrak!
Žalm 121, 1. 2: Pozdvihuji svých očí k horám, odkudž by mi přišla pomoc. Pomoc má jest od Hospodina.
Ó poutníci, jimž Pán jde v čele, hle, o krok blíž jsme hrobu zas. Jak jest vám? Září oko směle? Či kane bolná slza s řas? Ten nový rok – co nám as věstí? Jen samý zdar a samé štěstí? 24 Či vzdycháte teskně, jak dál bude, jak? Jen vzhůru zrak! Ať Hospodin k nám tvrdě mluvil, ať nepřišel nám často vděk, On mnohý věnec přec nám uvil, když z růží ne, tož z fialek. A proto píseň vděčných stonů kéž zašumí kol po Sionu a nechť bolí kříže a soužení tlak – jen vzhůru zrak! Ty kmete vetchý, osamělý, ty vdovo pohřížená v žal, ty neduživče, trpiteli, ty siroto, jíž hrob vše vzal, ty nešťastný, jenž toneš v hoři, jak na rozbouřeném když moři již v tůň zdá se klesati zmítaný vrak, – jen vzhůru zrak! Vždyť toť náš los, že putujeme zde jako bědnou cizinou. Tu chvilku mezi kvítím jdeme a hned zas jako pustinou a přes úskalí, přes propasti a přes hučivé proudy strastí. – Než, nechať je slunno, nechť černá se mrak, jen vzhůru zrak! 25 Ať žal nám věnem nebo štěstí, aj, před námi co svítí tam? To svatá, světlá berla jesti, jíž pastýř lidstva kyne nám. Ať víří jako vodopády tmou vůkol hříchy, křivdy, zrady, On před námi vztyčuje vítězství znak! Jen vzhůru zrak! Tak v pochod, dobré mysli jsouce! Kdo proti nám, když s námi Bůh? Jen svorně jděm, druh k druhu lnouce, vždy jedno srdce, jeden duch! Až přejdeme ty hory doly, až slávy den tu zahlaholí, aj, poutníci, v radosti naposled pak – jen vzhůru zrak! 26
Je setby čas.
Luk. 8, 4: Vyšel rozsevač, aby rozsíval símě své.
Je setby čas, je setby čas, tam kolem nás to šumí jarně a kde kdo tesklil, doufá zas a těší se, že nesel marně a z práce po všem naříkání,naříkání že zkvete Boží požehnání. Ó duše, zříš, ó duše, zříš tu roli krasší, roli Boží, kde pravdy, dobra, spásy říš má rozkvetnouti v světa hloží a pro niž druhdy v svatém boji tak mnoho snesli předci tvoji? Již staletí, již staletí rozsevač Kristus světem kráčí, chtě v žal tu radost zaseti a niče hříchu símě dračí. Ať zima, ať se jaro vrací, On volá k věrným: K setbě, k práci! Kde život pln je blaha vnad, kde bída trápí chatrč chudou, kde stářím omšen již dnův sad, kde srdce dítek kyprou půdou, i tam, kde role spustošenaspustošena, kéž ctnostmi se to rozzelená! 27 Čas setby je, čas setby je po kruté na Sionu zimě! Nuž, dřív než hrob nás přikryje, v tu časnost věčné sejme símě. Byť bouře žeň snad spustošily, jen Pán když řekne: Věrni byli.
Mlčel.
Mat. 26, 63: Ale Ježíš mlčel.
Již zahalila Jeruzalém ta nejčernější dějin noc; již soud nad svatým pravdy Králem jde konat hříchů temná moc. Lhou svědkové křiví, všem zášť plane z očí a biskupský fanatik na Krista sočí: „Teď braň se! Zda svědků řeč nestačí? Mluv, rouhači!“ A ten, jenž zvyk si na ústrky, ač bez hříchu byl jediný, – ten, co tam stál, jak mezi vlky když beránek pad nevinný, – zda v hněvu jak lev se nevzchopí nyní? Zda může to snést, že tak podle jej viní? Ó jakou dá odpověď? – Dal ji jim. Jak? – Mlčením. 28 I z jeho slov i z jeho činů tak božská svítila vždy zář, tak usmiřoval žal a vinu, že moh jej poznati i tmář. A vše to když dovedli ďábelstvím zváti ne dav jen, i vůdcové na slovo vzatí, pak soud Boží hotov. Kdo jimi by hnul? Pán – umlknul. – Ó srdce, cit-li v tobě dýše, ach, pamatuj, – ach pamatuj, jak Král tvůj stál tam mlčky, tiše, když svět ho dovlek na soud svůj! Ne pravdu máš z pohodlí dávati v sázku, než, chtěl-li by přehlušit vlídnost a lásku hluk hněvu a zlobyzloby, jenž v nitru ti zní, pak – umlkni. Kdo s dobrou pří svou zlehčen, zhaněn jsi podleh zvůli drzých čel, – kdo někdy křivdou těžce raněn bys z nebe mstu již volat chtěl, – kdo lkáš, mnohý farizej dosud že žije a dosud že láska na kříž se bijebije, ty pomni: Má Bůh slovo poslední a umlkni! Však onen svatý obviněnec, jejž zavrhli jak zlosyna, 29 jen chvilku nese z trní věnec a pak mu triumf počíná. A den jeho přijde! A v blahu i v pláči kdo v šlépějích Kristových životem kráčí a tich nese kříž svůj a neklesá, pak – zaplesá.
OtčeOtče, odpusť jim!
Luk. 23, 34.
Den zločinu – den slávy... S Golgaty kříž potupný jak strašidlo se zdvih a jako zlosyn všemi proklatý muž visí na něm zmučen, bled a tich. Skráň bodá trní, všecko samý bol a vůkol hluk a smích se rouhající. Muž kříže slyše ryk ten mstivý kol rty svoje otvírá. Chce cosi říci. Co řekne? – Bude lkát a žalostnit, až všechen bol v řev zoufalosti vyzní? Či počne osudům svým zlořečit a klnout katům v nevýslovné trýzni? – Ach, kdo jsi koli, slyš a obdivuj, co mučedník v svém hoři volá nyní: On modlí se! On prosí: „Otče můj, ty odpusť jim; neb nevědínevědí, co činí!“ 30 Ó dive lásky věčně dojemné! To vzdech že lidského byl trpitele? – Tak mluvit může v muce nezměrné jen láska z lepších světů, jen Bůh v těle. Však i jen z těch slov tebe poznávám, ty na Golgatě zhaslý v krve nachu; i z nich již rozumím, žes přišel k nám jsa něčím víc než my, my dítky prachu. – Ó reku kříže, dosud zlý je svět; ta láska tvá nás rozněť v odhodlání, že také my chcem tiše odpouštět, ať sebe hůř nás křivda blížních zraní. Vždyť láskou jen, jen láskou dokážem, že vskutku žije v nás duch tvůj, ó Pane; a tak jen kdys, až v hrobě oddechnem, den vítězství, den radosti nám vzplane.
Muž bolestí.
lzaj. 53, 3: Nejpohrdanější a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí.
Pod sluncem vedl slavné boje tak mnohý statný rek a bohatýry, reky svoje ty mívá každý věk. Však není, kdo by nad svět chudý moh tak nás povznésti, 31 jak onen svatý heros z Judy, ten muž bolestí. Kdo zápasil s tak čistou zbraní pro pravdu kdy jak On? Kdo tolik rozsel požehnání od jeslí až v svůj skon? Kdo čest a dík a chvály vroucí měl spíše nalézti? A jakou zášť snes srdce vroucí ten muž bolestí! Jak zhyzdili, jak utýrali ten Jeho majestát! Jak psance svého krále štvali a nechtěli ho znát. Jen trní na skráň bohatýra znal nevděk uplésti, až udolán na kříži zmírá ten muž bolestí! Ó ty, jejž dojal Rek ten svatýsvatý, jak nemáš zaúpět, když ducha jeho na Golgaty až podnes vleče svět? Vždyť nic tak teskný lidstvu osud, zla tolik nevěstí, jak to, že pohrdán je dosud ten muž bolestí! 32 Než, byť i nevděk zatvrzelý jej dál tu křižoval, my stavmež světa Spasiteli v svých srdcích pomník chval. Však jednou slavně sobě stezku vším vzdorem proklestí, až k soudu přijde v slávy blesku ten muž bolestí!
Sám a sám!
Jan 16, 32....rozprchnete32: ...rozprchnete se jeden každý k svému a mne samého necháte; ale nejsemť sám, nebo Otec se mnou jest.
Kde bolestí je tvému hoři rovných, ty pýcho lidstva, muži Golgaty! A nad kterým z tvých bolů nevýslovných má zaplakati víc duch dojatý! Ty’s velik vším. – A přec vždy mysl trne, když také ten tvůj osud vzpomínám, jak bojovals své boje strastiplné tak světem opuštěn, tak sám a sám! Jak bylo poskrovnu těch věnců přízně, jež miláčků tvých vděčný cit ti vil! Kde byl kdo z tvých, když přišly doby trýzně a spadl příval nejtemnějších chvil! Když smuten na smrt lkal jsi v Getsemane a pak, když vstříc tě vlekli potupám 33 a bili tebe v líce uplvané, – byl’s opuštěn, stál’s v hrůzách sám a sám! A nebyla to běda tvoje celá; – i když byl’s vítán, Pane, zástupům byls přec jen hvězda velká, osamělá svým duchem božským, velebou svých dum. Tvé čisté srdce hříšní nechápali, tvé světlo příliš jasné bylo tmám, i tvoji věrní z částky jen tě znali, ty žil jsi nepochopen, sám a sám. Než, ty’s to snes a přemoh: Bůh byl s tebou. – My koříme se v úctě, v úžasu a v slzách nad láskou a nad velebou, jež září tklivě tak z tvých zápasů. A byť i nás kdy všichni opustili, vždy sílu vítěznou to skytne nám, jak kráčel’s ty tmou k světlu, k nebes cíli tak světem opuštěn, tak sám a sám!
Dokonánoť jest!
Jan.Jan 19, 30: A když okusil Ježíš octa, řekl: Dokonánoť jest!
Jak divně vždy, ó božský Trpiteli, mou duši jímá tvojí smrti den! Tak zdá se mi, že tichne vesmír celý, by zaslech poslední tvůj velký sten. 34 Do hříchů kvílení, do útrap vzlyku, do vzdechů štvaných pravdy mučedníků a v odvěkých zde záhad truchlé dumy vždy zvukem vítězství to slovo šumí: Dokonánoť jest! Tvá hlava svatá v smrti již se kloní, ten povzdech tvůj však letí dál a dál; přes pouště lidstva, tam, kde hrůza tróní, jak jarní větřík života by vál. A hříšníci, jimž v hrudi peklo hoří, a trpitelé zoufající v hořihoři, hle, okřívají – žití plá v nich nové – a jásají i lkají jejich rtové: Dokonánoť jest! A dál se hlaholem to slovo vznáší přes spustlé stopy dávnověkých run a pěje nad hroby o Mesiáši, jenž přišel rozbit černý smrti trůn. A přes mohyly tlících země dětí svit zářivý jak vlídný úsměv letí a v lůnu země, v oceanu tůni jak triumf z dáli tlumeně to duní: Dokonánoť jest! A výš a výš zalétá povzdech svatý s té země kříže, muk a okovů nad chátry smích, nad paláce a chaty tam k duchův oslavených domovu. 35 A anjelům těm dech se nad ním tají a v dáli z temna moci pekla lkají, a od hvězdy to k hvězdě bouřně hučí a jako chorál věčnosti to zvučí: Dokonánoť jest! Ó Synu Boží, svatý reku z nebe, jejž ctil i pohan mocně dojatý! Kam hledím dnes, tam duch můj vidí tebe a slyší slavný vzdech tvůj s Golgaty. Ten všechen trud a bol mi s duše střásá, ten v srdci mém mi pláče dnes i jásá a vím, že jednou v posledním svém boji se potěším tou hymnou lásky tvojí: Dokonánoť jest!
Prosba.
Než dozní, Pane náš, ty Reku kříže, žal Velikého pátku po vlastech, slyš, zvyšený teď lidu svého Kníže, slyš jednu také prosbu, jeden vzdech: Až po růžích i po života hloží zde doputujem jednou také my a pokyne nám bledý anjel Boží a píseň smrti truchle zašumí; 36 až vedle přátel u lože nám stane i jiná ještě vážná družina, tu naše viny, hříchy oplakané a každá zanedbaná hodina; až jednou jako ve vichorci děsném se počne bořit vetchá těla chýš a každý zcela sám a sám pak klesnem do tajuplných hlubin, v smrti říš; – pakpak, KristeKriste, ty v té nejtemnější noci, než prach náš sevrou hrobu okovy, ty otevř svojí přímluvou a mocí nám náruč Boží, ruce Otcovy. V těch rukou duše naše nezahyne. Ty z hrůz ji spasí s vlídnou účastí, tak jako dobrá máť když k srdci vine své dítě zachráněné z propasti. Ty přenesou nás ze všech běd a tísní a z bouří života v mír přesvatý a tam pak slavit budem věčnou písní tu nevýslovnou oběť Golgaty. 37
Žije!
Hrob zapečetěn, k němu dali stráž, teď farizeův cech už neleká se; jen smích jim se rtů zní: Aj, Mesiáš, jenž umí bořit chrám a stavět zase! Než, vítězný jásot on pojednou ztich a ve výkřik úžasu mění se smích, v sluch novina divná jim bije: Ten s Golgaty vstal. On žije! A zatím učedníkův družina v svém úkrytu jen pláče a jen kvílí; vždyť Mistra zabila zášť zločinná a jim z všech nadějí jen trosky zbyly. Tu zmlká však pláč, v hrudi tají se dech a radostný údiv šleh ze zraků všech; zvěsť vítězství nesou Marie: Hrob prázden. Smrť ta tam. Pán žije! A dál a dále velkonoční zvěst tím zoufajícím starým světem letí a záhy v ruchu světovládných měst se Vzkříšenému slavně chrámy světí. Duch lidstva on doufá zas v dobra tu zdar a nad hroby země, kdež děsil jen zmar, tam útěchy věnce teď vije ta víra: Hřích smířen! Pán žije! Čas přišel sic, kdy nových tmářů voj zas chystal světlu hrob a na hrob kámen; 38 než, Bůh si nové brance volá v boj a na vše strany šlehá pravdy plamen. A nechať je trýzní a ubijí svět, jim pěje a plesá i mroucí jich ret, když pod meč už sklánějí šíje: Jdem k vítězství přece! Pán žije! A jestli teď jest ničím nevěře jak druhdy farizeům ten muž kříže a posílá-li ta své žoldnéře, by jimi udolán byl pravdy Kníže, ó žádný jen strach; směle každý se těš, že zahyne pochybnost, odpor a lež. Svět pravdu ať na kříž si bije, ta vždy vstane z mrtvých! Pán žije! Jen nechať po Sionu ze všech bran v svět jako hlaholným to zvučí rohem, že ze smrti nás v život přenes Pán a Bůh že živých jest, ne mrtvých Bohem; nechť hlásá to snah našich nebeský ráz, že plápoly véčnostivěčnosti sálají z nás; a jednou ať hrob si nás skryje, kde smrti tvůj osten! Pán žije! 39
Slyš, z nebeských říší.
Mat. 28, 6: Neníť ho tuto; nebo vstalť jest.
Slyš, z nebeských říší, i z hrobových skrýší co zvučí to dnes? „Rek kříže, tak sklíčen, Král pravdy, tak zničenzničen, On z hrobu se vznes!“ Ne podlehnout zlobě, ne zaniknout v hrobě směl On, světa div. Hle, prach smrti střásá; lká peklo, zem jásá: On vzkříšen! On živ! Již život náš není jen o štěstí snění, jež vyzní pak v kvil. V dnů bědy, v trud stáří jak maják nám září teď nebeský cíl. Ti věrní a smělí, jež trpěli, mřeli kde za Boží věc, – ta pře jejich svatá, 40 ať mučena, klata, ta zvítězí přec! A k hrobům kdo kráčí pln bolu a v pláči a s kvílícím rtem, teď Ježíš ho vítá, teď útěcha svítá: Tmou ku světlu jdem! Jsme Božími syny! Co hříchy a viny, v jichž kletbě tu lkáš? Vždyť života Kníže, ten vítěz tam s kříže On obhájce náš! Ó svatá ty zvěsti, ó slavné ty štěstí, jak vítat tě mám? Ať bouř jde a plamy, my pějem: Bůh s námi a kdo proti nám? Jen věrně stát v boji, vždy v Kristově zbroji, jdeť o věčnou čest! Dřív věnce tu z hloží, pak koruny Boží! Toť cíl našich cest. 41
Na nebe vstoupení.
Tak zhasl v tmách! – Jeho tužby a přání těm se jen smáli jak blouznivým snům; ba, ještě v posledním smrtelném lkání terčem byl potupy bezcitným rtům. Ale již z hoře a z bojů a prací Boží rek kříže co vítěz se vrací do věčné slávy, v svůj otcovský dům. Družina miláčků zamlkle, tiše v dál hledí v pohnutí velikých chvil; pak ale Kristu jdou vydobyt říše. – Jací to rekové nezdolných sil! Co jsou jim strasti? Co smrt nebo žití? V sirobu, v žalář a v muka jim svítí útěchou zářivou nebeský cíl. – Rozumíš, srdce? – Kdo v Boží kde zbroji hledíš boj víry vždy statečně vést, nezoufej pod křížem! Neklesej v boji! Vzdoruj, když nepravost zdvihá svou pěst! Z muk srdcí zkoušených, s Golgat a hranic volá to: Nehynem pro nic a za nic; světlo a vítězství, cíl našich cest! 42
Ach, přijde čas?
Ó lide Husův, popatř po Sionu a po vlasti, co vůkol zří tvůj zrak? V té zemi Žižkových kdys legionů jak září asi kalicha dnes znak? Ach, kde květ mnohý stkvěl se po záhonu, dnes všudy smutno, neveselo tak. Jak zvadlé všecko v zahradě té Boží, co trní tu, co koukole a hloží! Kde jest ta vroucí víra apoštolů, jíž slavně přemáhali vzdorný svět? Kde jejich síla v útrapách a v bolu, jíž znali v Kristu všecko přetrpět? Kde věrnost, s jakou kříž svůj nesli spolu, kde jejich nadšení a mocný vzlet, jenž povznášel je nad zášť, nad ústrky, když stáli jako ovce mezi vlky? Kde jest ta svatá láska učedníků, v níž rozkoš měli anjelé i Bůh? Kde cit ten bratrský, jímž v zloby ryku tak vroucně, dojemně lnul k druhu druh, že říkaly i davy protivníků: „Aj, jak jsou jedno srdce, jeden duch! Jak mají soucit s každé bědy vráskou, hněv neznají, i křivdy mstí – jen láskou!“ 43 Tak bylo kdys. Tak rozkošnými květy byl poset druhdy církve jarní sad, když v letnice na křesťanské ty čety Duch svatý jako jarní prška pad. – Ó vzplanou kdy zas víry svaté vzněty? Přemůže láska srdcí mráz a chlad? Ó zavane nám do života ruchu kdy zase máj, zas nové jaro duchů? Ach, přijde čas, kdy vryje v dějin desky lid Písma zas den slavné obnovyobnovy, kdy šlehnou mocně kalicha zas blesky těm mučedníkům našim na rovy? Ach, přijde čas, kdy ten náš národ český si ztrhá s šíje tmářův okovy, a dokáže, že duch, jímž kdys tak slynul, v nás přece ještě cele nevyhynul? Je marnost člověk, nechť i mocí slyne; to jaro může vykouzlit jen Bůh. Nuž vzhlédni, smiluj ty se, Hospodine, kéž zaburácí v srdcích tvůj zas Duch! Kéž obživí, co v lhostejnosti hyne! Kéž vzbudí víru a s ní nový ruch! Kéž jednou kraje české zas to spatří, že Kristus vskutku Pán náš a my bratří! 44
Údolí hrobových kostí.
Ezech. 37, 1–14.
Hle, údolí, v němž plno lidských kostí – to u řek Bábel prorok kdysi zřel. I hledí v poušť tu truchlou v ztrnulosti, tu prudký vichr mocně zahučel a po údolí divný ruch se hostí a budí trosky ty v dav živých těl. A zahřímal hlas Boží z větru vání: Toť lidu mého smrt a z mrtvých vstání. – Ó jestli kdo tě chápe, věštbo svatá, jsme my to, děti české rodiny, jimž obrátila Bílá Hora klatá jich vlasti zdar a slávu v ssutiny. Než, hle, když hotovo už dílo kata, tůtu tvůj Duch, Bože, zavál v pustiny a nesl život v hroby naší země a z kostí mrtvých vzbudil nové plémě! My plesáme! My děkujem titi, Pane! Nám před očima jest to jako div, že zář tvé pravdy zase u nás plane a Husův lid, kdys ubit, zas je živ. A přec – v náš dík proč slza žalu kane? Proč zírá na nás smutek z českých niv? Ty víš: My tělem oživli a hlavou, však srdce mnohých podnes hrobkou tmavou. 45 Co hříchů kol a kol! Co lsti a zloby! Co bídy v lesklých hesel směsici! Co prospěchářských lží! Co mrzké mdloby svůj plášť vždy po větru jen točící! I tam, kde heslo víry život zdobí, jak často pouze měď to zvučící! Tak vedle světla dosud temné stíny a pode kvítím plíseň umrlčiny. – – Co činit? Tesklit jen snad duše mají? Tys, Hospodine, naše naděje! Tvůj Duch jak druhdy v prvním církve máji v pláň kostí mocně jednou zavěje a v duši národa pak po všem kraji se velké probuzení rozchvěje a po vší vlasti vstane v novém šiku lid tvůj – lid celých Božích bojovníků! 46
V den konfirmace.
I letos jako z nebe jas se zdá nám tebe zdobit zas, ty útulný náš chráme. A přece, dítky milené, nám tesklí srdce rozchvěné, jak loučit když se máme. Ty dny, jež v Božím úkolu jsme prožili tu pospolu, ty čím že býti měly? To v srdcích vám, v tom sídle vin, chtěl roznítiti Hospodin své lásky plápol vřelý. Nuž, zahořel tam, vzplápolal? – Vy nyní máte brát se dál v let mladých jaro krásné, – co, jestli svatý oheň ten zlem světa bude uchvácen a udušen a zhasne? Až přiblíží se svůdně hřích a mluvou řečí lahodných vám zalichotí jemně; až soužení a různá strast se na cesty vám bude klást jak bouřná noc tak temně; 47 až navěje nám do duší (– co, teď z vás nikdo netuší –) ten život sníh svých trudů, zachráníšzachráníš, hloučkuhloučku, mlád i stár ten svatý slib, ten Boží žár: Já Kristu věren budu? – A to jest to, proč v chvíli tu v nás zní hlas teskných pocitů, jak loučit když se máme. A proto, květy rodinné, štít modlitby jen jediné nad vámi pozvedáme. Ti drazí vaši, všickni my zde lkáme vzdechy vroucími ku Pánu všeho žití: Ať zakusíte cokoli, kéž víry svaté plápoly, kéž vaše světlo svítí! Ať zbožňuje svět zisk, jen zisk, ať doufá v klam a ve útisk a jedná licoměrně, vás k špatnosti nic nepřinuťnepřinuť, vám chloubou to a heslem buď: Vždy poctivě, vždy věrně. A ať vám štěstí vypučí neb strasti sklonit naučí 48 ty bezstarostné hlavy, vy rcetež si: Co jest ta zem? Jsme hosté jen a putujem a v nebi domov pravý. Tak, dítky milé, slibte teď. V tom posiluj vás, chraň a veď ten Věčný nad hvězdami! Nám víry vzdech a srdce tluk zde splývá v jedné prosby zvuk: Bůh s vámi buď! Bůh s vámi!
Kam půjdete?
Jan 6, 68: Pane, ke komu půjdeme? Slova věčného života máš.
V den konfirmace.
Co svítí to dnes ve svatyni jak jitřní záře nadzemská? Co vane to posvátnou síní jak tklivá píseň anjelská? Proč vzdechem rozkoše i bolu se srdce nám tak divně chví, kyžkdyž vedem vás dnes k Páně stolu, vy vyznavači mladiství? Ach, vzpomínáme, jak Bůh milý vám žehnal léta minulá, 49 jak vaše cesta až k té chvíli se jako rájem vinula. Ó zda to pravé, pravé štěstí na pouti další najdete? Dnes zříme stát vás u rozcestí a tážem se: Kam půjdete? Hle, budoucnosť, ta slasť, ty žaly vám v radě Boží souzené – to před vámi se táhne v dáli jak kraje mlhou zastřené. Nechť jdete tam však stezkou svojí dnův jasnem či skrz mrákotu, vám cesta kyne jenom dvojí. Ó zříte, dítky, v levo tu? Ta přes kvetoucí vede nivy, zde přes údolí vábivá, tam přepřes potůček v háj zas snivý, kdež samý zpěv jen zaznívá. A nad ní září blankyt smavý a po ní v houfech jásavých se hrnou pestré lidu davy, jimž se rtů zvoní žert a smích. A hle, tam dál vstříc davům září hrad nádherný na výšině. Tam ku kvasům zvou vlídnou tváří tři světa toho bohyně. 50 Tam poutníkům těm věnčí čela jen samý jas a nádhera, jež skytá: Rozkoš rozbujnělá a mammona a nevěra. A zvůle víří skvělou síní a nevěra tam zdvihá číš, a volá: Jezme, pijme nyní; vždyť zítra možná zemřem již. A rozkoš smích svůj k tomu druží nad hluku směsí neladnou: My věncův navijme si z růží, dřív nežli nám tu povadnou. Ó synové, ó dcery milé, snad touto cestou chcete jít? Snad tato hesla, tyto cíle si chcete jednou vyvolit? Pak v pláč jen můžem propuknouti nad smutným vaším osudem; vždyť vše to kouzlo této pouti jest mámivým jen přeludem. Ten blaha háj, té záře zlato, ten vábivý hrad marnosti – král strachu, smrt, jen dechne na to a veta po vší radosti. Svit zhas, smích zmlk, noc hrůzná kryje ten celý obzor daleký 51 a v sluch jen rachot soudu bije: Jsi, chodče, ztracen na věky! Ó dítky mé, i vy již víte, co od vás Pán náš žádat smí. Kéž nikdy, nikdy nezvolíte tu cestu hanby, hříchu, tmy. Kéž sobě pravé, pravé štěstí na pouti další najdete! My zříme stát vás u rozcestí, my tážem se: Kam půjdete? Hle, cesta druhá kyne v pravo, toť cesta spásy, cesta cti. Ať není nad ní slunně smavo, ať vedle zejí propasti, ať mnohá bouř se přes ni žene a děsí stíny trudných chvil, ať ječí proudy rozvlněné – říš věčné slávy její cíl. Ti, kteříž v žalostech i v štěstí jdou drsnou drahou cesty té, ti ovšem kříž tu musí nésti a koruny, ach, trnité. Než, vše nechť vůkol lká a stýská, jim ze srdce zní píseň chval; jim z oka, z duše se to blýská: Jen směle v před! Jen věrně dál! 52 Tak putují; a posléz směle pak vstoupí i do hrobu bran; vždyť také tam jim kráčí v čele jich slavný Vůdce, Kristus Pán. A jiným vše když zhyne bídně v tu děsnou smrti hodinu, jim Pán pak otevírá vlídně tu krásnou věčnou otčinu. Nuž, vy, jež k stolu Páně vedu, vy poutníkové mladiství, jen touto cestou zbožníchzbožných dědů, jen touto jděte také vy. A ať vás časem strasť tu hněte, ať obklíčí vás ďábla lest – na cestě světla nezhynete a věčná bude vaše čest! Tak prosba vašich otcův, matek dnes odtud zní v chrám nebeský; tak za vás v tento zářný svátek se modlí sbor náš pozemský. Pán, jehož světlo v srdci nesem, nechť dílo své v vás dokoná a jednou uvítej vás s plesem hrad nebeského Siona! 53
Co vyznáváme. Ku kofirmacikonfirmaci.
Dnes ve jménu Božím náš houfec tu stojí, by Pánu slib lásky a věrnosti dal; dnes pro život další ku svatému boji si všecky nás volá Pán Ježíš, náš Král. My vyznati hodláme otců svých víru, jíž duše má dojíti spásy a míru, jež skalou nám býti má v záplavě dní. – Ta víra, to vyznání naše jak zní? My vyznáváme: Kde o spásu běží, tam Písmo jen svaté nám rozhodčím jest, ne tradice klamná, ne nálezky kněží, ne lidského mudráctví zchytralá lest. Bůh v Písmě řád spasení zjevil nám cele, Hus pro pravdu Písma šel na smrt tak směle a za tu se Čech vydal v největší boj. To poklad je náš, naše síla a zbroj. My vyznáváme, že z víry jen v Krista nám smířenismíření kyne a spasení skvost, ne ze skutků; z těch jenom zhouba je jista, vždyť chatrná všecka je na světě cnost. Nám hříšným tu nesklenou do nebe mosty snad almužny, odpustky, poutě a posty; jen z víry jsi před Bohem spravedliv a milost to, ne snad tvé zásluhy vliv. 54 My vyznáváme: Kde pravá a ryzá ta víra si do srdce dobyla vchod, tam v lidském je stromě jak nebeská míza a strom potom musí nést nebeský plod; plod dobrých to skutků a šlechetné snahy, žít víc a víc tak, jako Spasitel drahý, a v blahu i žalu až v poslední skon chtít milovat Boha a lidi jak On. My vyznáváme: Kdo věren je Pánu, ten samého Boha jen vzývati smí, ne anjely, světce, ne Marii pannu, ač čest, komu čest, vždy vzdáme i my. A ostatky svatých a zpovědnic mříže a obrazy, růžence, sochy a kříže a obřady vábící oko a sluch – to v duchu a pravdě se nectí tak Bůh. My vyznáváme, že církví, tou pravou, je všech lidí opravdu věřících sbor. Té nižádný člověk, jen Kristus je hlavou, tu nezmůže bran ani pekelných vzdor. Ta nemá jen v Římě neb u nás své údy. Ne. Na východ, na západ, všudy a všudy, kde v srdci kdo plesá, ať jakkoli zván: TyTy, Ježíši KristeKriste, jsi Bůh můj a Pán! My vyznáváme: Ať pro svoji víru se křesťanstvo různí v směru svých cest, 55 přec vespolek v úctě a v lásce a v míru jak rodina Boží má život tu vést. Neb pro víru stíhat a mučit a týrat a pro víru snižovat, tupit a spílat, toť zapření Krista, jenž prohlásil svým: Svět po lásce pozná, že lidem jste mým. – – Toť vyznání naše, to naše je víra, tak stará jak samého křesťanství řád. Ať přijme ji svět nebo ať se jí vzpírá, my pod jejím praporem budeme stát. Ji předci nám dobyli bojem a trudem, i my, jejich děti, vždy věrni jí budem. Ó Bože a Pane, ty posvěť si nás, ty veď nás a zachraň a na věky spas! 56
Husitská.
Věrný reku, Jene z Husi, tobě v čest budbuď pěno. Kdož ti lají, ať to zkusí ubit tvoje jméno! Marné vzteky! Tvoje sláva vždycky bude žíti, dokud jaká srdce pravá v Čechách budou bíti. Vše když hnět Řím světovládný, zdvih jsi ty štít práva: „V říši víry člověk žádný, Kristus naše hlava!“ Ruku k Písmu, k nebi čelo, tak jsi mluvil k Římu; „Neodvolám,“ tak to znělo z plamenů a dýmu. Tak zval’s lidstvo odhodlaně z mrákot k jitra ruchu; mečem pravdy, pravdy Páně rozbil’s pouta duchů. Za tu volnost krev i chaty, vše kéž dáme za ni! Kéž se stane meč ten svatý také naší zbraní! 57
V kom cit je k pravdy prorokům.
V kom cit je k pravdy prorokům, v kom pravé srdce bije, kdo touží, aby otrokům vše jařmo padlo s šíje, – ten vzdává Bohu vroucí dík, že kostnický náš mučedník až podnes přece žije. Když Řím jen vlád a v pouta bil, co teď svým právem zveme, tu, mistře český, tys to byl, jenž neznals bázně němé a mluvils k modle národů: My chceme v Kristu svobodu, své Boží právo chceme! To vzkypěl hněv! Jen pryč s ním už; ať zhyne kacíř lhavá! – Však dals jim zřít, co jest to muž a co to víra pravá. Stáls pevně jako žula hor, i v smrti byla svatý vzdor tvá mučednická hlava. A pak ten mocný český vzruch, když zhasls na hranici! To zapálil si tebou Bůh svůj národ žalostnící. 58 Vše za pravdu se nadchlo v boj, lid český byl to jeden voj, hle, Boží bojovníci. – – Teď chmurno je. Je smutno teď. I vlast i Sion kvílí. I víry zvěst jen jako měď, dost slov, však málo síly. Můj Bože, přijde ještě čas, kdy srdcem, duchem budem zas, čím Husité kdys byli?
Ohnivý sloup.
Kam pohlédne Čech věků pohřbených v pláň neb v našich dnů práci a znoj, ach, všudy jen bouř mu burácí v skráň, náš osud je boj a jen boj. A přece ať v dáli se tmí to a mračí, lid Husův on zmužile ku předu kráčí: Sloup ohnivý vidí náš duch, v něm k vítězství vede nás Bůh. Ten ohnivý sloup – toť velký ten děj, jenž z kostnické hranice vzplál a blesků svých žár a jisker svých rej z Čech do světa širého vál. 59 Ta pravda, jež z Písma jen proudí se čistá, a bratrství, rovnost a svoboda z Krista – toť plamů těch velebná zář, jíž laje a spílá jen tmář. Ten ohnivý sloup – jak povznesl on zem kalicha z porobných běd! Jak děsil on Řím a křižáků shon, když Tábory do boje ved! Jak velebně z Jednoty bratří se třpytil! Jak dojemně vyhnancům v žal jejich svítil! V něm Komenský, klesaje v hrob, zřel záruku lepších zas dob. Nuž, na ohni tom – kdo bránit nám smí? – svou pochodeň zapal, kdos Čech! A po vlasti dál ji směle nes v tmy, ať světlo je ve srdcích všech, ať Husův duch plápolem vyšlehne všudy, a sálá nám v práce a v boje a v trudy! – Tak platně a pro všechen věk buď pomstěn náš kostnický rek. 60
Hospodin kraluje!
Žalm 93, 1.1: Hospodin kraluje.
V rovinách, v údolích klas zmizel po polích, rok bude zas jako odkvetlým snem. Pot marně neřinul, lid hladem nehynul, zas svoje úrody vydala zem. Zas se Bůh laskavě znal k svojí rodině, smíšsmíš, srdcesrdce, mlčeti v posvátné hodině? Nechať to hlaholí přes hory přes doly: Hospodin kraluje, těšme se v Něm! Nic ovšem v útěchu nezraje bez vzdechů, zřel i rok tento dost zmařených snah; v oddechu – ve práci, v chýši i v paláci dost srdcem zmítal tu žal a tu strach. Ale trud všechen, – ty zemřelých mohyly, – přístrachy, pohromy, – strasti, jež zranily, – lidstvu to zvěstuje: Hospodin kraluje! Zachvěj se před Ním a pokoř se v prach! K němu, jejž velebí zem i duch na nebi, života jásot i smrtelný ston, k Němu se tulíme. – Kterak Jej poctíme? V srdcích mu postavme z věrnosti trón. Lká-li kdo opuštěn v bídě neb v nemoci, povzbuďme, potěšme slitovnou pomocí. Slz rosa setřená ona pak znamená: Hospodin kraluje! Láska toť On! 61 On naše síla je! – – Zraje, až dozraje také ten život k dnům dobrým neb zlým; úsilí šlechetná, nepravost nesčetná – všecko to dospěje ku věčným žním. – Pane, až pokyneš bledému anjeli, aby již pokosil, co jsme tu zaseli, dej, by i skonání vyznělo v plesání: Hospodin kraluje! Na věky s Ním!
Zpěvy ženců, léta hlasy.
Zpěvy ženců, léta hlasy umlkají kol a kol; poklad polí, zlaté klasy schráněny již do stodol. Za tvé dary, v něž se dělí všecky země končiny, přijmipřijmi, světa hostitelihostiteli, dík své lidské rodiny! Úpal sice zmařil žhavě tužbu mnohou po vlastech; od Krkonoš ku Šumavě ozývá se mnohý vzdech. Než, kdo jsme my? Kdo smí říci: Bože, nejsi spravedliv? – Kdybys splácel rukou mstící, poušť by byla z našich niv. 62 Proto tobě duch se koří i nad pohrom záplavou; silou naší jest i v hoři víra v stálou lásku tvou. Ty cos zranil, zase zhojíš; zarmoutil-lis, potěšíš; nad to pak žeň slávy strojíš za všechen zde žal a kříž. Hlavně k té žni věčné, Pane, dopřej nám zde šťastných jar; nechať k té se vlahou stane zemských prací zdar i zmar. Blaze těm, jichž věrné snahy, až kdys v smrti zbledne líc, schráníš jako poklad drahý, do svých věčných obilnic!
Veliká žeň.
Mat. 3, 37.37: Žeň zajisté jest mnohá.
Už ženců srp odložen, utichl zpěv, jenž hlaholil hájem i polem; už dozrává ovoce stromů a rév a zmlkne ruch v přírodě kolem. Už záhy též v svatyních kraje i hor svůj dík za ženžeň dopěje poslední sbor. Než, bratříbratří, vy vzhůru přec! Vzpružte svou sílu! Žeň jiná, žeň veliká volá nás k dílu. 63 Kde k východu, k západu, v sever i jih se pohanstva pustiny táhnou, – kde v bařiny zla dny nám obrací hřích, – kde srdce po smíření prahnou, – kde propasti nevěry zejí nám vstříc, – ba, kdekoli v lidskou jen pohlédnem líc, – to všecko zve: Zořte tu duchovní pole; vždyť lidstvo – toť Boží je veliká role. A na tu ač po celé věky už lil Pán lásky své vláhu i světlo; reformace pluh ač ji zdatně tak zryl, že všudy zas slibně to kvetlo, – ach, člověka srdce vždy hříchův je zdroj a znovu vždy nutný jest se škůdci boj! A čistit a vzdělávat ten lán náš lidský, ta veliká práce nám trvá tu vždycky. Nuž, každý se chutě jen ku dílu hlas a vztáhni tu ruku svou k pluhu. Jak velká jest práce, tak velký je čas pro každého Kristova sluhu. Co zjevit chtěl Bůh, to již zjeveno jest, dnem každým se blížíme cíli svých cest a žádnou tu nečinně ztracenou dobu už nevrátí touha tvá u brány hrobu. A nastane velká žeň poslední, až podzim ten přivane temně, kdy k andělu dí bůh: Pusť srp svůj a žni, už k skonání dozrála země. 64 Pak pšeničné zrní od nicotných plev u vichřici oddělí Svatého hněv, pak blaze, kdo sám co klas zdárný a pravý se vznese do obilnic nebeské slávy.
Dva andělé. Po žni hojné.
Tak vesel kraj náš nad bohatou sklizní, tak volno po letech nám tesklivýchtesklivých, kdo odměnil tak blahodatnou přízní pot dělníků, vzdech srdcí zemdlených? To jeden anděl z nebeského ráje zavítal s májem v tyto žírné kraje. On krokem tichým po polích nám kráčel a kde jen spatřil truchlit obličej a kde jen jakou tvář pláč bídy smáčel, on pěl: Bůh ještě živ, ó nezoufej! Tvých nadějí a tužeb zvadlé růže – Král králů hojně nahradit to může. Ten z nebe host – on brzy blahé světlo a brzy déšť zas po nivách nám lil; když strom a osení nám skvostně kvetlo, to jeho dech, to jeho úsměv byl. Tak dílo svoje konal bez ustání.ustání, až dozrálo tak hojné požehnání. 65 Ó duchu lidský, jemuž pravdy záře se v slunci Kristu dávno zaskvěla, jak ty bys neznal toho hosta tváře, jak ty bys neznal toho anděla? Vždyť jej chceš zřít i na smrtelném ložiloži, vždyť on – – toť milosrdná láska Boží! A teď, když kosa ženců odpočívá i na statku, i v chatě podruha, ten anděl toužně po sborech se dívá, on hledá – hledá sobě soudruha; to lásku lidskou zas, jež v svatém vznětu lék Kristův nést má sobeckému světu. Ó najde ji? Ó najde duše řkoucí: Tak hojně ráčils, Bože, požehnat; i my, tvá čeleď, u vděčnosti vroucí chcem slitovně se k bědám blížních znát; chcem odpouštět si, v čem kde ukřivděno, chcem těšit ty, jichž srdce rozbolněno? Chcem rádi na oltář své šarty klásti, když jde, ó Pane, o zdar věcí tvých; když prosí o to potřeby a strasti těch našich škol a sborů sionských? Chcem dokázat v té době nevěřící, že jsme a budem Krista učedníci? Ó Bože, dej, ať hojí sterou bídu, ti andělé dva v našem pomezí; 66 kéž láska tvá i láska tvého lidu vždy slavněji v tom světě vítězí, až jednou dozrá život i ta země a půjde ke žni věčné lidské plémě!
Sůl země.
MatMat. 5, 13: Vy jste sůl země.
Nás k světovým úlohám nevolá zem; my cestou ať šťastnou či bědnou svým životem jen jako zátiším jdem a v zátiší skonáme jednou. A přece je slavný náš úkol i rod: My Kristova Ducha jsme plémě! Nuž, plňme ten rozkaz od jordánských vod, že máme být – solí země. Kde vítězit chtěla by šalba a lest, tam pravda buď vždy naší zbrojí. Kde nepravost vábit chce s poctivých cest, tam za ctnost se postavme k boji. Kde rozsívá sobectví, zloba a hněv křivd bolestných trní a hloží, aj, tam naše láska své bohatství zjev a dokaž: Jsme rodina Boží! Tak jednali kdys, tak šli v světa rej ti rybáři prostí a chudí, 67 jež zrodila ztracená Galilej, – a dnes jaký obdiv náš budí! Jich víry a lásky a naděje vznět jak drahé to lidstvu je věno! Tak přemohli srdce, tak dobyli svět a na věky jest jejich jméno. Nuž, buďme jak oni. – Ať vstříc jdeme tmám, ať osud náš trudný či blahýblahý, ó dokažme, v duši že hárají nám jen Boží vždy síly a snahy. A jednou až vkročíme do hrobu bran, v tu noc tam, jež hrozí tak temně, kéž může nás svědectvím potěšit Pán, že byli jsme – solí země!
Jen číše vody studené.
Mat. 10, 42.42: A kdožbykoli dal jednomu z těchto maličkých toliko číši vody studené k nápoji ve jménu učedlníka, zajisté pravím vám, neztratíť odplaty své.
Jen číše vody studené, jen malá laskavost, jež z Božího vytryskla pramene – a jak vzácný to dar a skvost! Kdes ošiřeléosiřelé dítě zříš, je v světě tak ztraceno; 68 ty pokyneš vlídně, ty promluvíš a ono – je blaženo. Tu Lazara snad potkáváš, zjev bídy a tichých muk; ty s almužnou dobré slovo mu dáš a jemu jak z nebe to zvuk. Tam jeden těžký nese kříž, zde druhý již v hřích by se dal; ty varuješ věrně, ty potěšíš a jim jsi se anjelem stal. Chceš žehrat tedy na osud, že příliš tě postavil v stín? Snad tesklíš, že příliš jsi sláb a chud, bys veliký vykonal čin? Jen číši vody studené – ó podej ji soucitně; a kdys ti to Pán tvůj vzpomene a řekne: To’s učinil mně. 69
To nejlepší.
1. Kor. 13, 13:. .ale... ale největší z nich jestiť láska.
Chcem, bratří, něco v srdci míti, co blažilo by, hřálo nás i pak, když naše jaro žití nám spálí let a strastí mráz? Chcem zaset něco v dnů svých roli, co ještě bude v květu stát, i pak, když na hřbitovním poli my pod drnem už budem spát? Chcem zanechat zde stopu blahou, již ať by Bůh i člověk zřel, by řek’ nad zhaslou naší snahou: To člověk dobrý tudy šel? Pak blíž jen Slunci spravedlnosti, ať dechne v duši nadšenou to nejlepší, co srdce hostí, to lásku z Boha zrozenou. – Vše přijde v nic. Ruch vědy pilné i proroctví kdys pomine; však setba lásky lidumilné ta nezajde, ta nezhyne. 70
Ty odpouštěj!
Luk. 6, 37: Odpouštějte, a budeť vám odpuštěno.
Ó bije-li ti srdce vstříc, jež k tobě lne a ctí tvé snahy, pak lásku jeho ceň si víc, než nejvzácnější klenot drahý. A jeho žal i jeho ples vždy jako za svůj vlastní měj; a hněvá-li se, ty to snes, ty – odpouštěj! A je-li los ti uložen, že na tvé cestě trním žití je druhem tobě právě ten, jenž proti tobě zášť jen cítí, a je-li stále škůdcem tvým, ty přec jen Božích hlasů dbej a nesplácej mu za zlé zlým, ty – odpouštěj! A jest-li kdo ti ublížil tak nelidsky v svém zlobném chtíči, že z hluboka jsi zakvílil a o pomstu tvé srdce křičí, – ó vzpomeň na Krista tvůj duch a jeho utrpení děj! By odpustil v Něm tobě Bůh, ty – odpouštěj! 71
Ach, jak tu letí léta!
Jak. 4, 14: Jaký jest život váš? Pára zajisté jest, kteráž se na maličko ukáže a potom zmizí.
Ach, jak tu letí léta, jak všecko hyne tu! Co na té zemi zkvetá, vše má čas odkvětu. A mdloba táhne kostmi a rychle bělá vlas; a marnost nad marnostmi – toť lidských dnů je ráz. Slast, již jsi znal co dítě, ta mizí jako dým a nejspíš opouští tě, co miláčkem je tvým. A mládí touha sněná a jeho štěstí lesk se rozpadá jak pěna a zbývá trud a stesk. Jak k spolku ku věčnému si ruce tiskneme a náhle konec všemu, když nejšťastnější jsme. Druh za druhem nám mizí a často beze stop; tak přes hroby jdem cizí, až klesnem ve svůj hrob. 72 A přec – ať vše nám zničí, nás nezdrtí ten zmar; nám právě z něho klíčí svět nehynoucích jar; ráj útěchy, svět štěstí, kdys vinou zavátý, jenž znovu chce nám zkvésti pod křížem Golgaty. A zkvete! Čím víc hloží a šaleb závějí, tím víc v nás víry Boží a svatých nadějí. Ba, nechať časem všudy jen noc a ssutiny, tím blíž nám svítí v trudy zář věčné otčiny. 73
V křížovém ohni.
Jak divný to osud má kalicha lid v té zmítané Husově vlasti! Ať pro pravdu mluví, ať hrouží se v klid, vše znají jen za hřích mu klásti. Tam Němci nás viní: Ač pod znakem ctným, přec českých jste zuřivců sbory. Zde národa zrádců zas laje nám Řím a hrobaři od Bílé Hory. Tu štve na nás kde jakých Loyolů hlas a nevěrců spílá a lhářů. Tu moderním Husitům s růžencem zas jen tvrdé jsme palice tmářů. TakTak, potomstvo JednotyJednoty, čiň si, co chceš, stůj vzpřímeně nebo se ohni, tvá ctnost je vždy hřích a tvá pravda vždy lež, jsi krátce teď v křížovém ohni. Jak odolat? Bratří, jen ku druhu druh lni v lásce tu věrné a svorné; jen pokorný, laskavý z Krista vždy duch vám usmiřuj otázky sporné, – pak o krunýř pravdy a o víry štít se odrazí střely vší palby a hlouček náš vítězně bude se bít, až oslaví porážku šalby! 74
Nic, jen ta bible, jenom ta jim zbyla!
„Nic, jen ta bible, jenom ta jim zbyla, jen tu si retovali z bouří zlých!“ Tak římská zášť si ondy ulevila, tak žluč svou vylila si v šklebný smích. A jak se nesmát? – Co jen šperků hostí, co rouch, co obrazů, co soch má Řím, co divných relikvií, svatých kostí, – a my? – Ta bible chuďas je nám vším. Jak smíchu odolat a také – vzteku! – Tak věrně v persekucích nesčetných se přičinili za veselých věků, by přemohli tu hroznou knihu knih; ji pálil, stíhal, tupil vášní zmámen kde jaký Koniáš a zuřivec – – a nadarmo! – Nic nezmoh vtip ni plamen, ta bible z pohrom všech nám zbyla přec. A nesestárla ani v době naší! Jak nemá vyznět v pláč i smích i hněv? Ta kniha podnes působí a straší, je podnes zdrojem vzpour a kacířstev. Když majestátně svatá církev vstává, by rázně uhájila Boží řád, hned repce bludařstvo na útisk práva a bibli za štít zdvihá napořád. A kdo tím vinen? Kdo tou knihou žije? Kdo seje u nás svár a ruší klid? 75 To jsou ti odpadlíci tvrdé šíje, ten evanjelický, ten slepý lid. Ten klatou paměť Jana Husa slaví, ten kacířům všech zemí vzdává čest, ten vždy se proti matce církvi staví – a její věrné kněžstvo má to snést?..... Tak štve, tak roní slzy krokodilů vše zdárné žactvo otce Loyoly. – Nuž, buďsi. – V Kristu máme my svou sílu a nás ten jed už dávno nebolí. My nádherou tvou pohrdáme, Říme! Nás leda hrůza nad ní zamrazí. Náš poklad bible. Tou se spokojíme. Ta soudí tě. A ta tě porazí.
Nynější křižáci.
Že v křesťanstvu lásky a míru teď čas, jak velí ten z Betléma Kníže? A požár zlob hříšných že dávno už zhas, jenž zuřil kdys ve jménu kříže? Nuž, pravda, teď neteče kacířská krev, již odbytou máme svou muku; a neslýchá Šumava sveřepý řev dnes křižáckých divokých pluků. 76 Než, přec jen, kdos husita, klamu se chraň! Vlast kvilnýma zvěstuje rtoma: Boj vede se dál, jen že jiná je zbraň a křižáky máme teď doma. Jich meče jsou péra v ten nynější čas, jich taktika úskočnost hadů, v jich brožurách, pamfletech k zvášnění mass zříš šibenic zchystanou řadu. A jestli ti nade vše hlas knihy knih a v Kristu ta svoboda zlatá, jsi helvet, jsi kacíř; tvá víra je hřích, je bludařství, vzpoura, – buď klata! Kdys do mrákot Boží to zvolala moc: Buď světlo, nechť plane, nechť svítí! Však křižáků heslem je: V lidstvu buď noc; jen tam hvězdy naše se třpytí! A vskutku se tmí, tyty, můj BožeBože, to suď. Má ušlapat pravdu duch vzdorný? – Ty, tábore kalicha, na stráži buď! Buď bdělý! Buď věrný! Buď svorný! 77
Stesk.
Je neveselo po Sionu; suď upřímně a splakal bys. Vše zdá se pomalu již v skonu, co bylo naší chloubou kdys. Proč plálo dědův srdce vřelé, to chladně se teď opouští a v chrámích v těch teď kazatelé jsou jako hlasy na poušti. Duch dobrý mezi námi zmírá; a vůkol do statků i chat i v Husův lid se heslo vtírá: Nic nevěřit! Nic nedoufat! Co věčnost? Bůh? Co svatá snaha? Co vroucích zbožných citů vznět? Jen peněz víc! Jen zde víc blaha! A po nás aťsi zhyne svět! Tak upadáme. – Není vzdechů kdys slýchaných v tmách žalářů; než, kam se děl vzlet starých Čechů i tolerančních písmařů?! Ty zdatné dávné trpitely dnes kdyby z hrobů vzbudil Bůh, ti zžasli by a zaúpěli: Ó potomstvo, jak schud tvůj duch! Co zbývá věrným? – K pravdě Boží tím věrněji i dál se znát, 78 a nechť se vzdor a zrada množí, přec neklesnout a vytrvat, – a na onu se těšit chvíli, kdy řeknem jsouce u cíle: My vítězství se nedožili, my padli, ale zmužile.
Běda pokoj majícím na Sionu!
Amos 6, 1.
Jsme jako ostrůvek, jenž trčí v moři. Kol v naše hráze bije příboj vln; tam trhá břeh, tu mnohý stan nám boří a všechen obzor samých bouří pln. Vše ohrožuje pohnutých dob příval, v čem Kristův lid své útočiště míval. A my? – Jsme klidni. Hospodin či Bál, však nějak bylo, nějak bude dál. Jsme zchudlé děti otců bohatýrů. Kdo tužbám našim skytá ochranu? Kdo cení naše snahy, naši víru, kdo cítí s námi z rodu Slovanů? I nejlepší ti opodál jen stojí a starý nepřítel ten dále brojí. A my? – Lnem k sobě jako jedna krev? Ach, cizí jsme si; samý spor a hněv. 79 Jsme zbylá hrstka Božích bojovníků, tak malá, nepatrná na venek; a všecko proti nám je v svorném šiku, co nových sil a vášní rodí věk. Tu křižáctvo náš svatý prapor trhá a tu zas nevěra se na něj vrhá. A my? – Je v boji každý z našich řad? Jen zmalátnělost zírá odevšad. Tak hynem potichu. Tak hasne zvolna z dob tolerančních hvězda zářivá. Co zbylo, jest jen upomínka bolná, jest rozklad, práchnivění za živa – – Ty, Bože, pohroz s nebeského trónu všem pokoj majícím zde na Sionu! Ty promluv! Snad by přec náš hluchý voj pak procit s heslem: Svorně v čin a boj!
Že víra jako víra?
Že víra jako víra? Střep jako drahokam? Tma jako zářné světlo a pravda jako klam? Že cesta stejně jistá, ať kdo si velebí buď bludičky jen bařin, neb slunce na nebi? Že víra jako víra? Bůh jako modly prach? Hřích smířený a pokoj, neb věčný v srdci strach? Že stejnou čest a cenu má Řím neb Písma hlas, řeč lidských hierarchů neb KristůKristův věrný vzkaz? 80 Tak na Golgatě s lotry byl bludař popraven? A apoštolstvo mřelo jen pro nicotný sen? Tak bojovníci Boží a víry rekové jen za stín bojovali a cetky jalové? Ó pryč s tím bídným slovem! Vždyť jest to jenom štít, jímž nevěrnost a nevděk a chabost chce se krýt. Kde úcta k pravdě žije, tam heslo bezcitné, že víra jako víra, se s hněvem odmítne. Ač nekaceřujeme věr druhých bratří svých, ač Boží jiskry ctíme i ve tmách pohanských, přec nade všecko drahé nám Evanjelium jest, náš staroslavný prapor, ten vztýčen chceme nést! Ten k triumfu a slávě již miliony ved, že jako skála stáli i v bouři hrůz a běd. Ten nesmíme my zradit! On v štěstí v neštěstí, on k vítězství i hrobem nám dráhu proklestí! 81
Vstaň!
1. Král. 19, 5: A aj, v touž chvíli anjel dotekl se ho a řekl jemu: Vstaň!
Ó jak se to v útěk ten Tesbitský dal před nepřátel hrozbou a zlostí! Ó jak ten rek z Galád pod jalovcem lkal: „Již dost je, můj Bože, již dosti!“ Že marný ved boj, že zas Bál bohem jest, to plní ho bolem, to nemůže snést; radš v hrobě chce složit své kosti,kosti. Než, přece se vzmužil. Bůh zavolal naň: Ty vstaň! A bojovník vstal a byl statečným zas. A na hoře Oréb když stanul a po děsných zjevech když tichý pak hlas zvěst nebeskou ve sluch mu vanul, že Hospodin sedm má tisíců svých, již před Bálem neskloní kolenou svých, – duch silen zas, slibem mu vzplanul: Ty potírej hříchův a modlářství saň! Ty vstaň! Nuž ty, jemuž hořem se odplácí svět za lásku ti křivdy jen množe; ty, jemuž zde život květ nadějí smet a ustlal snad Lazara lože, 82 ty družino chudoby, strastí a běd, jež kvílíš, když Pán se ti nezjeví hned: „Již dost je, již dost je, můj Bože!“ – ach, Hospodin žije! Tou vírou se braň a vstaň! A ty, bratře, kdož zde jak na poušti lkáš pod jalovcem trudu a mdloby, kdo na marnost snah svých si naříkáš a na lidské hříchy a zloby, kdo hroužíš se ochable v černý jen žal, že světu teď vévodí mammony Bál neb pověry zbílené hroby, – ó vzmuž se a zdvihni zas svatou svou zbraň a vstaň! A zaslechneš vždycky, kam Bůh velí, jda i ty svého Orébu vzkazky, jež zjeví, že dnes, co se záhadou zdá, přec radou je otcovské lásky. A v hroby až zaduje vichorec ten, jenž odnese šlechetných žalostný sten a pokrytcům strhá jich masky, – pak uslyšíš: Pán chce teď věnčit tvou skráň! Již vstaň! 83
Kouzelný meč.
Efez. 6, 17.17: Meč ducha, jenž jest slovo Boží.
Co doufat? Co činit? Nás hrstka je a nemáme přízně ni zlata; vše vzaly nám hrozné ty turnaje, v něž vedla nás církev, ta „svatá.“svatá“. Než, nejlepší smích – smích naposled. Byť pych kolem vzrůstal a vzrůstal, nám přec jeden poklad z té záplavy běd, meč kouzelný po otcích zůstal. Když poprvé blesk jeho ocele šleh do tmy, jež světem se vlekla, tu jásali Boží andělé a třásly se základy pekla. Jím rybáři nuzní kdys uměli si podmanit orlice Rómy; jimjím světové říše se kácely, jak hříčku když obr si zlomí. Ten meč po kostnických plamenech když Čech nesl v husitské boje, tu užaslé Evropě tajil se dech a prchaly křižácké voje. Pak ovšem uvrhla nešťastná seč zem českou jak v ohnivé pece; než, aspoň ten posvátný kouzelný meč byl potomstvu zachráněn přece. 84 Ten jednou snad přece se zableskne zas, to na truc všem satana vzdorům, pak zajásá jednoho nadšení hlas tam od Sněžky k šumavským borům. A přece snad procitne český náš lev, jenž upoután v kleci teď dříme, a švihne tlapou a vydá řev prost navždy tvých okovů, Říme! A k zdatnosti nové se rozjaří duch národa po zemi celé a v lepší té době, jež zazáří, zas vykoná úkoly skvělé. – Či zní snad blouznivě příliš ta řeč, an nepřítel šiky své množí? Nuž, víme, ten slavný kouzelný meč meč Ducha to jest – slovo Boží. Toť předrahý, posvátný poklad je náš, ten z rukou kdys sionských reků rval marně Huerta i Koniáš, ten překoná zlobu všech věků. Ten třímej jen, bratrstvo naše, tvá dlaň. Jím zmužile bojovat chceme; vždyť jest to ta naše kouzelná zbraň, tou věrně se cvičme! A bděme! 85
Náš klenot.
Vždy jen budit staré žaly, staré, trapné záhady? Lkát jen, jak nám rozchvátali našich otců poklady? Ne. – Vždyť jeden klenot dávný zbyl namnám přec z dob zlých, drahocenný, veleslavný: Bible, kniha knih. Její divy – o těch víte: Mistra Jana rekovnost; spor, jejž vedli Táborité za pravdu a za volnost; síla, jakou Čech hnul světem bojem za kalich – to byl žár, jenž zaplál vznětem z Bible, knihy knih. Pak, když hoře neslýchané vzešlo naší otčině, kdo to učil předky štvané trpěti tak hrdinně? V exilu když duch jim kvílil nebo v žalářích, kdo je těšil, kdo je sílil? Bible, kniha knih. Její moc ta nepřestane. Jest a bude světlem v tmách, 86 jímž vždy znovu v lidstvu vzplane život nejsvětějších snah. Bol a rány, které strojí smrt a strast a hřích, ty svým Božím lékem hojí Bible, kniha knih. – Jest boj duchů. Svět se chystá na bouře a na převrat. Tesklíš kdo, jak s vírou v Krista neklesnout? Jak odolat? – Neklesneme! Odoláme! Jen ať po otcích v pravdě za svůj klenot máme Bibli, knihu knih!
Setrvej!
Mat. 10, 22: Kdož setrvá až do konce, tenť spasen bude.
Kdo v srdci dotknut plamem lásky Boží jsi Pánu svému, Kristu přísahal, že za ním jít chceš přes trní a hloží, kam cestou trnitou On sám se bral, ty věren zůstaň, ať jsi stár či mlád, ty nedbej lidských hrozeb ani rad a setrvej! 87 Kdo dobru, pravdě v svatém horování jsi zasvětil ten časný život svůj, hleď zadost činit svému povolání přes všecky svízele a stůj co stůj. A byť tě nezdar stíhal odevšad, ty s dráhy cti se nedej svést tím snad a setrvej! Snad mnohdy zemdlíš, zatmí se ti kolem a příkořím se odmění ti svět; snad často zalkáš, zapláčeš si bolem a nikdo nebude ti rozumět! nežNež, ty tou úzkou cestou přec jdi rád, ty všecko snes, zášť, nevděk, nouzi, hlad a setrvej! V boj nejtěžší ať Vůdce tvůj ti velí, ty jdi a tuž se v boji hrdinném; ty vírou svou a nadějí buď smělý a zůstaň věrným Jeho vojínem. A byť byl svět i Sion plný zrad, ty věz, že blaze, kdo pro pravdu padpad, a setrvej! 88
Překlady.
U Rudého moře.
U Rudého moře křik zoufání zněl: To v prachu se svíjí tam Izrael. Hle, před nimi vody a jezera jek a za nimi Egyptských bouřlivý vztek. „Můj Bože, proč v zhoubu jsem veden?!veden?!“
Tu Mojžíš ruku svou na moře vztáh, i vře to a hučí to v hlubinách a v pravo i v levo to ční jako zeď; lid Boží ten na pochod dává se teď a přešli a nekles ni jeden.
A přihnal se Farao na pustý břeh, meč v ruce a zuření každý dech! s nímS ním ohromné vojsko, muži jak lvi a komoň i jezdec se zlatem jen stkví. „Teď zachraň, o Králi nad králi!“
[89] A v ulici vod vrh se vojín i vůz než, před vojem smrt kluše s družinou hrůz; a když tak houf za houfem vstoupil už v brod, tu zařval jek vln a ty hromady vod se vzduly a padly a stály...
Ach, těžký je krunýř, je hluboká tůň, jak olovo padá tam jezdec a kůň; a zmizelo vojsko, klek Boží lid a na rudém moři se rozhostil klid a ticho vše vůkol i v dáli.
M. Strachwitz.
Néboh.
5. Moj. 34, 1–7.
Na skále, blíž říše mraků kmet se o hůl podpírá; s hory Néboh plamem zraků dál v kraj širý pozírá. Vzadu zří ve závoj oblaků siný skrývat se pouště jen vzdálené stíny; před ním však večerních červánků lem zdobí tam svatou, zaslíbenou zem.
Jest to Mojžíš, rek to starý, slavný Boží bohatýr, posud chrabrý, posud jarý, z tváře zírá klid a mír. 90 Sto dvacet let, z nichž to bojem vždy znělo, zbělelo vlas mu a zbrázdilo čelo; železné rámě však, orlí ten zrak nenese doposud sešlosti znak.
Poutníče, jest po vší muce, k cestě jiné již se zdob! Odlož berlu, sepni ruce, hora Néboh, toť tvůj hrob. Jsa zde již u cíle, ku chvále Boží pomni na stezek svých růže i hloží; mnoho tam strastí, leč ještě víc vin, nejvíc však stkví se tam Hospodin.
Vzývej svého Boha sílu, veleb jeho ochranu, jenž tě od rákosí Nilu věrně ved až k Jordánu! Po suchu on razil vlnami moře k svobodě cestu vám z bídy a z hoře. On mannu nebeskou na poušti dal, prameny vod vzbudil ze žuly skal.
Před sebou pak viz ty kraje, viz to svoje Kanaan; jako žírná niva ráje stkví se Galád tam až k Dan. Hle, jak se třpytí tam z koberce sadů potoků křišťál a nádhera hradů; hle, jak v ten širý, v ten zelený drn Jordán tká stříbrnou stuhu svých vlnvln.
91 Od těch palem štíhlých trónů v Jerišských zde úvalech až v kraj růží, ku Sáronu, dál až po ten mořský břeh; od moře mrtvého hlubiny teskné tam až, kde z hor se Tiberias leskne, tam až po Libánu modravý háj, jaký to pohled a jaký to ráj!
Tušíš veleslavné činy, jež tvůj Bůh zde vykoná? Zříš, jak fík a kmen tam vinný stíní již lid zákona? Zříš v duchu tam, kde Moria ční k výši, chrám, kterým Šalomoun oslaví říši? Vidíš už Siona knížecí chlum? Slyšíš už žalmů a harf odtud šum?
Tušíš, kterak přijde Jeden žehnat těmto končinám, jímž má lid tvůj býti veden k věčně svěžím pastvinám? O nové, o krasší smlouvě zda tuchu necítíš svítat v svém loučícím duchu? Ty, jímž had měděný vztýčen, zda zříš na hoře Golgata budoucí kříž?
Chrabrý kmete, – dokonáno; – nechať v mír tě konejší, že, co tobě není přáno, provede rek silnější. 92 Hořkéť to ovšem, když u cíle hyne bojovník, věnec an blízko mu kyne; ale též sladké to, v smrti když zví, v dáli že slíbená hvězda se stkví...
Odejdu-li já též jednou, dřív, než dílo dokonám; kusost-li jen neúhlednou po sobě tu zanechám: Jak s hory Néboh chci, maje již zmírat, za sebe nazpět pln vděčnosti zírat! Naděje pln vyšlu poslední hled v ono zaslíbené Kanaan v před.
Pustím rád tu zbraň svou z ruky, ať ji syn ctně pozvedá; též pro příští věk a vnuky kvete věrné práci mzda. Mrákota smrti nechť na mne se řítí, z dáli už Kanaan moje mi svítí; vidím už Siona posvátný chlum, slyším už žalmů a harf odtud šum...
Tam na hoře Néboh kloní Mojžíš k smrti hlavu svou; červánky jak krále cloní jej svou září nachovou. Samoten živ jsa stál přečasto v boji, samoten také i k smrti se strojí; 93 za to však zatlačil oči mu Pán, připravil hrob a ved ve věčný stan.
K. Gerok.
Oréb.
1. Král. 19, 11–13
„JeJe, Tesbitský, čas, abys vstal, abys vstal a opustil Orébu skrýši!“ To věštce, jenž žehrá tam v doupatech skal, sám Pán volá k světla zas říši. „Co pohlížíš zoufale od pluhu zpět? Proč kvílíš: Již dost, Pane, mrzí mne svět? Tvůj Bůh ještě žije; on ve smělý let, co peruti orla teď vadí, zas zmladí!“
I vystoupil Eliáš z jeskynné tmy. Tu bouř bije v skalné ty sruby a vichřice hučí a skučí a hřmí a tříští kol Orébu duby; než, ani když dub láme vichorce vzruch, ni v bouři, jež trhá hor žulový kruh, se nezjeví Hospodin, tvůrčí jsa duch; toť šust jeho královské řízy, jenž mizí.
Však slyš, nyní příšerným lomozem to z propastí duní a duje, 94 a vrávorá skála a chvěje se zem a padá, co pevným vždy sluje; než, jícen byť otvíral podzemní svět, byť v pádu svém balvan ho do hlubin smet, aj, Eliáš neumí bát se a chvět; jej může ta spousta kol zničit, ne sklíčit.
Tu vyšlehl rudý a příšerný jas; jak v plameni skaliska stála a záplava ohnivá příšerných krás i hájem i na nebi sálá; než, nechať řve hrom, nechať stená v to blesk – jsa zahalen v plášť, v oku nadzemský lesk rek poslouchá klidně ten děsivý třesk, a plameny, jakoby žasly, zas zhasly.
A pojednou na nebi zastkvěly se hvězdičky čarovných lepot a přes hory zvuky se zachvěly jak líbezných harf sladký šepot. V tom vánku, jímž šepoce večera stín, se zjevuje slitovník Hospodin; tu tvář cloní Eliáš v pocitu vin a poslouchá Boží těch vánků selanku.
Už srozuměls, Tesbitský, v horlení svém, co mluvila nebeská zvěst ta? 95 Hle, Pán nechať udupe v bouři tu zem a ohněm nechť pustoší města, on přece jen slitovná láska vždy jest a odpouští vinu a v lék mění tresttrest, a chceš-li co služebník jeho si vést, pak jdi, uč se trpět a doufat, ne zoufat!
K. Gerok.
Neplačte nad Páně mukou.
Luk. 23, 28.28: A obrátiv se k nim Ježíš dí: Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale raději samy nad sebou plačte a nad svými dětmi.
Neplačte nad Páně mukou, neplačte, že umíral; plačte, že vám srdce tlukou necítící hříchů žal. Trpitel ten svatý, tichý, neznal hříchu, neznal lsti; nesl jen pro vaše hříchy kletbu, rány, bolesti.
Ach, co prospěje to, druzi, pod křížem jen jeho stát! Ach, co prospěje to, hrůzy jeho smrti stopovat! 96 Ach, co prospěje to, lásky slzou jevit přemnoho, bez vzdechu však, bez otázky: Proč zemřel a pro koho?
Pakli není žádné viny, žádné v Synu člověka, jestli stíhá zlé jen činy smrt a kletba odvěká: Ó pak Svatý onen sklízí jiných trpké ovoce; ó pak jest to vina cizí, již svou smrtí smířit chce!
Za koho to tedy klesl v boji velkém pohaněn? Za koho i smrt to nesl? Za vás, bratří, za vás jen! Nyní teprv vizte, nyní, kterak trpí, chud a tich, a pak plačte, dcery, syni, ale plačte pro svůj hřích!
Pak když vytryskne to vřele bolem viny ze hlubin; pak když v strastech Spasitele mzdu uzříte vlastních vin; nad hříchem-li vlastním lkáte, pak se viňte k Ježíši; 97 pak on vaše slzy svaté a ten žal váš utiší.
K. J. Spitta.
Aj, modlí se!
Sk. Ap. 9, 11.11: A Pán k němu: Vstaň a jdi do ulice, kteráž slove přímá, a hledej v domě Judově Saule, jménem Tarsenského; nebo aj, modlí se.
Aj, modlí se; již nelekej se déle a ke lvu zraněnému přistup směle, vždyť svatyní se stala jeho skrýš. Ty ruce vraha k modlitbě se vzpjaly a rtové, jež se včera posmívali, dnes vroucně horují pro Kristův kříž.
Aj, modlí se; a k nebi za slz vřelých zde z pustin světa hříchem zatemnělých svůj oslepený zdvihá obličej. To jeho srdce tak je skormouceno, jak Božím kladivem je rozdrceno, Ananiáši, jdi a potěš jej!
Aj, modlí se; – když přítel milovaný byl zachráněn ti vlnou v tůň již hnaný, – „Aj, dýše!“ rty tvé vděčně plesají. Než, z hlubin hříchů výstražnými hlasy 98 když lidskou duši anjelé kde spasí, – „Aj, modlí se!“ tak nad ní jásají.
Aj, modlí se; – hle, za železnou mříží, se zlosyn s lítostněním k Bohu blíží, ó vstup jen k němu do žaláře bran. Již puklo jeho srdce skamenělé a nechť i zítra kat již hrob mu stele, on modlí se, on bude zachován.
Aj, modlí se; hle, tam, co pláň ta šedá, kdež stádo vychrtlé si pastvu hledá, se kaje s pláčem marnotratný syn. Ó hluboko kles, stržen hříchu mocí a daleko, ach, daleko je k otci; než, modlí se, – a sňato břímě vin.
Aj, modlí se; to na smrtelném loži muž nevěrec, ač pro vše, co jest Boží, jen smích vždy míval pyšný jeho duch. Teď modlí se! Ty hrůzy konce zlého jej přece vedly ku Damašku jeho a útěchou mu víra, silou Bůh.
Aj, modlí se! – TyTy, věrný Hospodine, když Saulův kajících kde slza řine, již nikdo nevidí, jenjen, BožeBože, Ty, ó slituj se a potěš prosebníky; Ty pošli anjela jim v pokojíky a dej, oč jejich srdce lká i rty!
K. Gerok.
99 Jako umírající a aj, živi jsme!
Sk. ap. 14, 19. 20.
Kdo v Listře před branou to klesl tam? Pryč jsou již vrazi. Zůstal sám a sám.
Tam leží v prachu, zmučen trýzněním a místo kvítím přikryt kamením.
A to je ten muž, jemuž jásajíc šlo včera město jako bohu vstříc?
Již oběť měla být mu oslavou a obětí on sám teď krvavou?
Ten, jemuž dav se klaněl unešen, on s hanbou před bránu tak vyvržen?
Ó Listro, Listro!... Než, nač kvil má znět? Vždy býval takový a bude svět.
Svým bohatýrům včera palmy stlal a dneska jméno jejich smýká v kal.
Dnes chystá rekům hold a vavřín svůj a zítra mstivě volá: Ukřižuj!
Až k nebi vznášel tě, tak byls mu čist; a teď tě havranům vrh za kořist.
100 A vskutku, – havrani tam krouží kol, kde ubit leží Pavel apoštol.
Než špatně, černá chaso, věc svou znáš; ten bledý muž, on ještě není váš!
Jdou přátelé. Jdou plni obavy a přece v lásce k místu popravy.
Již klečí tam, – ó hlavo vznešenávznešená, jak bledá jsi, jak krví zbrocená!
I sklánějí se v slzách k mrtvému; však hle – on dýše, srdce bije mu.
A dive divoucí! – on očí svých teď otevřel, on pomalu se zdvih.
Již vzpřímen stojí chrabrý mučedník a se všech rtů zní Hospodinu dík,
jak slavným štítem věrných svých je On, tak že i z hrobu vyjdou bez úhon.
Než, bratří, pozor! Blízkáť vrahů moc a večernice vzešla, bude noc.
Vy proto hleďte, vlídné přístřeší ať záhy apoštola potěší. –
101 Bůh s tebou, Pavle! On tvůj spomocník. Jen směle dál zas, jakž to reků zvyk.
Muž Boží vzpřímen klidně kráčí v před, ať po kvítí jde, nebo trním běd.
On věnců od světa zde nečeká, on jeho kamení se neleká.
Ty věnce odmítne a odpoví: „Co s tím? Jsem člověk hříšný jako vy.“
To kamení pak střese silen tím! „Jsem v rukou Božích, zlob se neděsím.“
Tak ubírá se tiše, hrdinně, ať bouř či jasno, k věčné otčině.
K. Gerok.
Veliká jest Diána Efezských.
Sk. Ap. 19, 23–40.
Proč Efezus je dnes tak lomozu pln a hluku a ryku a vřavy? Hle, z ulic jak divoké příboje vln se valí tam bouřící davy. Tu k tržišti, k divadlu proudem to míří, tu zpět se to tlačí, tu v před to zas víří a po městě dál se ryk pokřiku šíří: „Velká jest Diána Efezských.“
102 Ta bohyně vlídná, ten z Olympu host, co v skvostném tu chrámě nám trůní, vždy slávy i zlata nám dávala dost, že oddaně lnuli jsme ku ní. Co chce tedy cizácký prorok ten smělý? Zda hyzdit smí bohyně majestát skvělý? Smí šlapat, co věkové za svaté měli? „Velká jest Diána Efezských!“
Demetrius heslo to do davu vdech, v své zlatnické šeptl je dílně, jen v ucho je hles a již s veškerých střech se rozléhá pilně a silně. On sám maje výborné plíce a pěstě, zná nejlepší hrdla vší chátry zde v městě, tu vede teď, dráhu si pokřikem klestě: „Velká jest Diána Efezských!“...
Již dávno tam Efezus v ssutiny kles i chrám jeho velké Diány; než, sebranka ona, ta řve ještě dnes a zuří pro zborcené plány. Jen chytře když šeptne Demetrius který a zdatná když hrdla jen udají směry, hned křičí a řičí pak nohsleda sterý: „Velká jest Diána Efezských!“
Hle, tam na svá ramena ženu zdvih lid. Jak pyšně ta kolkolem zírá! 103 Jak drzý pod frygickou čapkou to klid a ruka, hle, sekyru svírásvírá. A „Ať žije svoboda!“ hřímají davy. Pryč s chrámy! A stínejte královské hlavy! Nechť hekatomb hold naši bohyni slaví! „Velká jest Diána Efezských!“
Hle, tam vezou frejířku z chrámu prý Muz, jak rekyni v triumfu domů a městem ten junáky tažený vůz dál rachotí třeskotem hromů. A muži – jich čelo stud se sebe střásá. A šediví starci – jich bláznivost jásá: Ať vkus žije, umění božské a krása! „Velká jest Diána Efezských!“
A „Ve vědě spása!“ – tak s katheder všech to moudrost teď hlásati umí; dnes epikurejců se velebí cech a zítra zas stoikův dumy. Co mistr v své samotě sotva jen tuší, to učňové všemu hned světu cpou v uši, až myšlénka v nesmysl zvrhne se v duši. „Velká jest Diána Efezských!“
Než, bratří, my s Pavlem se nebojme plev, my nedbejme bláznivých davů; však vítězství přes všechen zpozdilců řev je jisto jen – pravdě a právu. 104 A byť i sbor ctitelů pravdy byl malý, byť zástupy slepé tmu světlem si zvaly, my zpívejme Pánu, ať kdo chce si chválí tu velikou Diánu Efezských!
K. Gerok.
Evanjelické ženy.
Úcta buď ženám, ty nebeské kvítí vplétají do trní zemského žití, růže to víry, ne mámivý klam. Vládnouce v rodinách ctností svých žezlem věrně nám bdí, aby v světě tom kleslém nevyhas zbožnosti posvátný plam.
Opuštěn, vždy v útrap stínu Pán zde druhdy putoval a ne svou jen domovinu, celý svět On v nebe zval; necitnost však tupé chásky v posměch brala spásy zvěst; bol jen zneuznané lásky musil z města k městu nést.
Ale tam v hostinné, tiché Betani vždy našel útulek Světec ten štvaný, Marta s Marií jak vítaly jej! Jinde zas hříšnice v přehořkém pláči 105 vřelými slzami nohy mu smáčí, kajících citů mu tlumočíc děj.
Sám a sám, jak byl kdys řekl, ztupen vstříc jda smrti již, ulicemi města vleklvlekl, hle, Syn člověka svůj kříž. V oné černé hrůzné noci i ti věrní prchli hned, před Satana zlobnou mocí i ten nejsilnější zbled.
Avšak ať bez citu divák tam sterý, s kvílením jeruzalémské ty dcery pláčí nad obětí nelidských zlob. Ženy – ty v soucitu pod křížem stojí, vidí, jak Trpitel zmírá v tom boji, ty mu též přátelsky stelou pak hrob.
Záští Židů, Páně vrahů, smíchem Řeků kol a kol svému Pánu razí dráhu směle Pavel apoštol. Na tržišti ve Filippi hledí cize v kupců rej; zraky všech jak ostré šípy, pod střechu kdo přijme jej?
Tu však již kdosi mu otvírá bránu, Lydia kázáním získaná Pánu 106 zve jej, by v jejím se příbytku skryl. Slzami světíc svá mateřská práva v obět Eunice Timotea dává, spolurytířem by Pavlovi byl.
V klidná města, v tiché chaty druhdy křižákův nes voj Kristův prapor míru svatý, vraždu hlásaje a boj; slovo lásky, slitování v zběsilý se zvrhá jek; pohan pod kříž šíji sklání, Boha na rtech, v duši vztek.
Ejhle, tu slitovná láska žen vlídných mírní bol zraněných, chorých a bídných, nedbajíc, svět-li o díle tom zví. Od lože k loži jak andělé pílí, spoutané těší a zemdlené sílí, tichými beránky činí i lvy.
Muž ten s chrabrých druhů šikem v boj se vrhá rozjařen; opojen pak bitvy rykem neví, že již poraněn. Co mu padlých truchlé rovy? Co mu smrt a mrtvoly? Věnec kyne vavřínový, zvučí slávy hlaholy.
107 Ženy však v tichosti boj musí vésti, zapírat sebe a kříže své nésti, triumfem jejich je tichost, ne hněv. Za stálé péče lesk žití jim bledne, v zápase s všedními trudy den ze dne cedí po krůpěji srdcí svých krev.
Muž boj ducha vede s tmáři břitkou slova ocelí, až pak prchá v její záři bludu oblak zatmělý. V chrámě, čelo proti čelu, metá v srdce pravdy šíp, tepe v školách myslitelů směle posměvačů vtip.
Ženy však v svatém se obětování tiše jak hvězdy na nebeské báni v skromnosti konají dráhu zde svou. V zátiší svítí tou září svou blahou, prosbou a příkladem drobotu drahou k dobrému pastýři Ježíši zvou.
Z chrámů zní hlas naříkání; duchovních těch obětisk sevšednělý muž se straní, nechtě znát, leč světa zisk. Nevěrou neb pochybností bloudí s chutí rouhavou, neslyše, jak k pobožnosti do svatyně zvony zvou.
108 Ještě však přes všechny žalostné změny chvátají rády v dům modlitby ženy, Pánu žalm chvály své vroucně tam pět. Vítězně v dál nad ty hvězdnaté třpyty letí jich zbožné okřídlené city, kdežto duch mužův chce v prachu jen lpět.
Nuže, jestli Kristem nyní zhrdá pustý času duch, jestli Taboritův syni,syni nechtí znát, co mluví Bůh, nevěra a nevděk chce-li, – sedě pyšně na trůnu, – splétat světa Spasiteli novou z trní korunu,
pojďte, vy ženy, nechť váš cit a víra zahanbí muže a vzkřísí, co zmírá, každá z vás k praporům Ježíše pil! Před světa pochopy braňtež Jej samy; zasvěťtež Jemu svá srdce za chrámy, v nichž by své královské klenoty skryl!
K. Gerok.
109 Lid Kristův.
Sk. ap. 11, 26: I byli přes rok při tom sboru a učili zástup veliký, tak že nejprv tu v Antiochii učedlníci nazváni jsou křesťané.
Lide Kristův, lide psanců, zhrdal tebou Žid i Řek, odkojil tě kalich slz a hořkých útrap pelyněk; špatnou věru čest si získal, kdo byl mezi tvými členy, praetor ponurý když velel: Před lvy, před lvy s Nazarény! Lide Kristův, lide reků, kdo má předků kde tak ctných? Trofejí tak proslavených? Praporů tak vítězných? Ruku v ruce, žalmy pěje, uměls kráčet na popravy, tak že v žasu volal Říman: Ha, jak hrdé mi to hlavy!
Lide Kristův, lide bídy, všeho bohatství jsi prost, předvádíš jen svoje chudé, máš-li ukázat svůj skvost. Kdo chce zřít tvých předků hrady, toho vedeš k hrobů skrýši, kdo se táže po tvé vlasti, tomu kyneš k nebes výši. Lide Kristův, lide slávy, vrahy rdousen jsa a štván vítězně si dráhu klestíš přes hory a ocean. Brzy ve všech řečech světa, tam kde východ má své palmy, až k těm jedlím chladné Thule zazní vánoční tvé žalmy.
Lide Kristův, lide tmářů, ani v chrámy zářivé ani v síně filosofů neposíláš syny své; pestrou družinu všech bohů rozehnals svým hřícha žalem, jenom divný ten muž bolu na kříži tvým ideálem. Lide Kristův, lide světla, plémě slavných proroků, hymnu svobody ty neseš člověčenstvu – otroku; 110 novou, smělou loudíš píseň z lidstva harfy rozborcené, ze soumraku božstev vzniká zem i nebe obnovené.
Lide Kristův, odkud čest tvá? Snad tě bohyň zrodila? Snad jak Rómy hrdé plémě vlčice tě kojila? Aj, co tvoje palladium, jméno tvé to připomíná: Pomazán jsi Duchem Božím, ty jsi símě Hospodina! Lide Kistův, pamatuj to, který jest tvůj věčný kmen, kdo svou krví tebe skropil, od kohos byl ohněm křtěn. V zbroji pravdy, v rouchu světla, knížecí ty lidélide reků, za svým Vévodou a Králem věrně kráčej temnem věků!
K. Gerok.
Musíme!
Sk. ap. 14, 22: .....musíme skrze mnohá soužení vjíti do království Božího.
Tak musí trním noha a musí strasti být? Skrz soužení jen mnohá že ku nebi lze jít? Což stvořil bůžek kusý, ne Bůh ten lidský svět?
Proč to, že srdce musí nám bolem krvácet? Hle, skřivan ku blankytu se s písní vznášet smí 111 a večer – co to třpytu, než přikryjí jej tmy! Smí i ta růže země zde v záři slunka kvést, proč člověk, Boží plémě, má strastný kříž tu nést?
Ach, pomni: Co vše kolem? Ty člověk jsa jsi víc; a proto Bůh tvůj bolem tě vede slávě vstříc. A jak jen v srdci zkusíš, proč kříž tu nesl Pán, pro trpké slůvko „Musíš“ je hned ti výklad dán.
To slovo v hvězdách psáno, chceť Hospodin tak mít, by bylo prokázáno, zda umíš věrným být. Je Boží uložení to trní našich cest; a to všech utrpeníutrpení, hle, první jádro jest.
To slůvko můžeš čísti i světu na čele; vždy u zlých v nenávisti jsou Boží ctitelé. Čím čistší život lidský, tím horší zlých je hněv; 112 tak jest a bude vždycky; zda odčiníš ten zjev?
To slůvko „Musíš“ dále i v srdce Bůh ti psal, sic za radosti stálé bys málo spásy dbal. Po květnaté jda stezce jak snadno bloudíváš! A proto Bůh i tresce; v tom třetí výklad máš.
To slovo – v zamyšlení tam na kříži je viz, kde v hrozném utrpení Syn Boží skonal kdys. Když Mistru bylo zmírat po velkém soužení, zda smí se učeň vzpírat? Toť výklad poslední.
A proto, ať se zdvihá i bouře soužení, ty věz, že Pán Bůh švihá chtě tříbit k spasení. Tak jednou blažen zkusíš, i bol že umírá a za slovíčkem „Musíš“ se nebe otvírá.
K. Gerok.
113 Dobré svědomí.
Sk. ap. 24, 16: Sám pak o to pracuji, abych měl svědomí bez úrazu před Bohem i před lidmi vždycky.
Mít před lidmi i Bohem vždy dobré svědomí, toť slast i v bolu mnohém v čas křivd a pohromy. Kdo tímto v Pánu vládne, aj, tomu bouře žádné zde srdce nezlomí.
Byť člunek tvého žití byl na úskalí hnán a dulo vlnobití a zuřil ocean, ty v spánek kloníš hlavu jist jako ve přístavu, sny z ráje kolébán.
Ať podlých pomluv dýky tvé jméno mrzce rvou, ať zříš své protivníky, jak proti tobě štvou, to svědomí tvé čisté je – děj se, co děj – jisté před zlob těch otravou.
114 A jestlis rád a statně nes tíž a úpal dne a večer spěcháš chvatně k své chýši útulné, jak sílí všecky údy, jak rozptyluje trudy svědomí pokojné!
A jednou až Pán země kmen sil tvých podlomí a nešlechetných plémě hlas smrti ohromí, ty usneš pokoj cítě; i v smrti potěší tě tvé dobré svědomí.
Ó, pomoz, Pane milý, dbát věrně o tu zbroj a v svědomí co kvílí, Ty krví svou to zhoj. Jen tak, ať los i zlý je, se blaze trpí, žije a blaze skončí boj.
K. Gerok.
115 Večerní červánky.
Zach. 14, 7: V čas večera bude světlo.
Jen viz ten večer zářeplný, jak světlem šlehá na západ, jak ohnivé červánků vlny tam zlatí chmurný mračen hrad! To slunce jako hněvu syto kol pozdrav ssílá poslední a ptáče vlhkou snětí kryto svou píseň pěje večerní.
Ty hory doly v snivé kráse si šepcou touhy pokoje a po pršce svět usmívá se jak z růžového závoje. Teď v sluch se písně s věže lijí; zní večerních těch zpěvů zvukzvuk, jak chtěl by smířit v harmonii, co pod sluncem je běd a muk.
Ó smutný dni, jenž přišed v mraku kryls slunko clonou pochmurnou a nyní s Bohem dáváš zraku červánků mluvou dojemnou, tys obrazem, jak Bůh můj vládne, jenž, byť i tvář svou časem skryl, přec věčné hněvy nezná žádné a vždy zas dí, že odpustil.
116 Jak často když mi jitro smutné a mračné táhlo nad hlavou, tak že ty stíny dne tak rmutné mne plnily jen obavou, jak často zmizelo, co tísní, než ještě den se nachýlil a noc já uvítal pak písní: Pán všecko dobře učinil!
Jak často plný teskných citů pro cest svých trní předrsné bez slunného milosti svitu jsem bral se různou prací dne; a hlehle, u večerním pak tichu, když marně těšil hovor Muz, tu oblažil mne Smírce hříchů jak druhdy ty dva v Emaus...
Viz večerní tu světla zdobu, jak ztápí západ v zlatou zář! – Tak ke mně na prahu kdys hrobu, mé Slunce, jednou skloň svou tvář. Až z trudů všech a bojů žití zatouží dělník po spánku, kéž v ten můj večer, Bože, svítí zář blahých ještě červánků.
Rač světlem svého smilování mi vyjasniti naposled ty cesty mého putování až v údolí let dětských zpět, 117 bych tehdy, ku poslední noci můj den když by se nachýlil, já plesat moh o tobě Otci: Pán všecko dobře učinil!
A jako nachem svým tam kryje,kryje stín mraků zář ta večerní, tak hříchy mládí nechť mi smyje ta Kristova krev smíření, by viny prost nad zemská sídla se duch můj směle vydal v let a v světle ztápěje svá křídla se blažen nes v nadhvězdný svět!
K. Gerok.
Plavcův pacholík.
„Bouř jde. Teď pozor bdělý! Vše mužstvo ku práci!“ Tak vůdce lodi velí a bouř už burácí. Zle zmítá mořskou tůní vln rozzuřená moc; hrom rachotí a duní a den se mění v noc.
Než, u kormidla stojí muž statný na stráži 118 a věrnou lodí svojí vod hradby rozráží. Zná vichr, v loď jak pere, zná každé úskalí a marně bouře steré se v boj s ním utkaly.
Nuž čiň se, plavče smělýsmělý, a lodi cestu raz; byť vody vírně vřely, dnes druhy svoje spas! Tak mnohé srdce trne; slyš, žen a robátek jak nářky žaluplné se mísí v bouře jek.
Však nastojte, tam stranou sed smavý klučina a tváře jen mu planou, jak hra když počíná. Jak s trůnu král si vede v tom vůkol povyku; hle, nezná bázně bledé syn kormidelníků.
I ptá se ho kdos: Brachu, tys vzorem hrdiny; jak to, že nemáš strachu jen ty zde jediný? – 119 A hošík obdiv klidí, an praví rozehřát: „Vždyť loď můj otec řídí a proč se tedy bát?“...
Ó víro smělá, vřelá! – ZdaZda, srdcesrdce, rozumíš? Ať v chvíle zatemnělé jen zhoubu všudy zříš, ať souží zloba lidí, ty nemáš strachu znát; vždyť loď tvůj Otec řídí a proč se tedy bát?!
K. Gerok.
Můj Bože, v době lomozné.
Můj Bože, v době lomozné, kdy vše se zmítá v pochyb víru, ó zachraň, zachovej mou víru, jež dosud nesklamala mne,
jež zří i tam, kde hřích, ba hnus, přec ještě Tvého světla rysy a bez níž lidstva letopisy jsou knihou pustých jenom hrůz;
tu víru, že kde divě dnes se zdají řádit slepé síly, 120 přec láska ku věčnému cíli tam spřádá divných dějů směs, –
že, ač kol samá ssutina a pobořených řádů trosky, přec tiše skrytý ruch, ruch božský už novou stavbu počíná, –
že také v lidstva osudech vždy při porodu kvílí stony, až zaplesají milliony, kde tisíců zněl pláč a vzdech;
ba plánům Tvojí milosti, že nejen světa pustý Bábel, že nechtě šloužíslouží jim i ďábel, když bouří tu dle libosti.
Můj Bože, svět kles v klam a mam, ó zachraň, zachovej mou víru, ten slavný štít svých bohatýrů, až tváří v tvář Ti chválu vzdám!
E. Geibel.
121 Poslední křesťan.
„Stará víra v Krista ta počíná už mřít; dospělé teď lidstvo chce lepší světlo mít.“
„Kříž už polokleslý je blízek skácení; kdy že zmizí zbořen chrám v světě poslední?“...
Dokud v srdci lidském žít bude svědomí, tesklíc po ztišení své hříchův pohromy;
dokud lkát tu bude jen jeden trpící, hledaje tam výše si hvězdu těšící; –
dokud opuštění plačíce nad hroby po svých budou toužit, tam v domov z poroby; –
dokud zakvílí kdo: Tak všecko smrt tu žne; z toho těla smrti kdo vysvobodí mne?
122 dokud z plamů svatých, jež Bůh nám v duši vdech, doutnat bude v hrudi jen jedné jiskry žeh:
Potud církev Páně, byť světem zmar měl třást, bude ve svých síňcích krýt lidstva lepší část;
dotud v její lůno se budou utíkat, kdo nebeské své věno si chtějí zachovat.
Poslední pak člověk až zemře v skonu dní, tehdy v hrob s ním klesne i křesťan poslední.
A až v prach vše sdrtí v den soudu Jehovah, i z těch ssutin svitne,svitne zář slova Kristova!
Ad. Stöber.
123 Však jaro přece bude!
A nechať zima sebe víc svou nejbouřnější hude, a sníh a led nám šlehá v líc, však jaro přece bude.
A nechať sebe temněji se slunko v mlhách trudí, však ono zas tím zářněji svět ku jásotu vzbudí.
TakTak, větřevětře, duj jen! Nemíním tak příliš toho dbáti; však záhy krokem tichounkým se přece vesna vrátí.
Tu v zeleni zem procitne jak vyjevena celá a k výši se usmívá blankytné a štěstím neví, co dělá.
Pak pestrými věnci si ozdobí vlas, v nichž růže a klasy se stkvějí, a potůčky vesele pořinou zas, to radostné slzy jsou její.
Ať tedy mrazu okovy teď brání všemu vznětu, den veliký, den májový, je souzen všemu světu.
124 A chce-li se ti časem zdát, že samé peklo všude, Bůh ještě živ! Jen nezoufat! Však jaro přece bude.
Setba.
Bůh s tebou nynínyní, rozsevači, jen chutě vyřiď úkol svůj; vždy naděje nechť s tebou kráčí a Pánu světa důvěřuj! A an je zdar jen Boží dání, nuž, žádej nebes požehnání; a pak kéž radost zdárných žní,žní tvou práci hojně odmění.
Jdi, synu lidský, kdo jsi koli, sej símě činů v lán svých let; tvá věrná práce na tom poli ta zraje v žeň pro lepší svět. A zdá-li se ti marnou dosud, jen poruč Bohu její osud; snad bude jednou v květu stát, když ty už budeš v hrobě spát.
I ty, kdož jsi snad trpitelem, svou setbu slz tu tiše sej; a vzdoruj bouři mužným čelem a důvěřuj a nezoufej. 125 Kdož se slzami rozsívali, jich žal se změní v píseň chvály, až po vší práci konané jim věčné slunce zaplane.
A ovanuti smrti chladem kdo zapláčem kdy nad hrobem, ó pomněme, i tam že kladem jen drahé símě v svatou zem. Tam odpočine v tichém stanu, až ku velkému tomu ránu, kdy vše, co rov nám přikryje, se v nesmrtelnost rozvije.
K. Gerok.
Jeseň.
Žalm 103, 15. 16: Dnové člověka jsou jako tráva a jako květ polní, tak kvete; jakž vítr na něj povane, an ho není aniž ho již více pozná místo jeho.
Již vlaštovice zase nám prchly v dálnou zem; zas se stromů tak truchle list prší za listem. A polem hájem slyším znět povzdech tesknoty: „Tak povadneš a zajdeš, ó člověče, i ty.“
126 Co drahých lidských poupat, co druhů rozmilých jsi znal. – A dnes je hledej, – jak mnohý v hrobě z nich! Tu v krásném jitru žití, tu v plné síle let tak svadli, klesli náhle jak nočním mrazem květ.
A ti, co ještě zbyli? Všem vidím na čele to uložení psáno: I nám smrt ustele. Ty rýhy tam a vrásky toť její poselství, že pamatuje na nás a dobře o nás ví.
Tak polem hájem slyším znět povzdech tesknoty: „Kdys povadneš a zajdeš, ó člověče, i ty.“ Nuž, srdce, hledej, pěstuj, než den tvůj pomine, co blaží pravým blahem a nikdy nezhyne.
Je říše sil a útěch, jež nezná tento svět; jsou vonné květy v duši, jež nespálí mráz let. 127 Tam stvořena ta říše, tam vykouzlen ten div, kde ve všem zmaru vůkol je v srdcích Kristus živ.
G. Müller.
V bouři.
Mat. 8, 26.26: Tehdy vstav pohrozil větrům a moři; i stalo se utišení veliké.
Jen Ježíše v loď života si pozvi věrnou prosbou; a pak i tůň i mrákota co svede vší svou hrozbou? Ty vypluj v dobré naději. A nechať sebe divěji se bouřná vlna zvedá: Ty pevně stůj, ty pamatuj, že On ti zhynout nedá.
A kdybys neuhlídal Jej, jak hned i moři velí, nic neboj se a nelekej, věř Jemu a buď smělý. Ať srší blesk, ať hučí hrom, ať děsno v divém reji tom, tvá loď ta v přístav vpluje. Vždyť dlí v ní Pán, jenž oceán i bouři ukrocuje.
128 Ty bdi jen, pros a důvěřuj a strach-li přec tě sklíčí, však jistě v čas ten Vůdce tvůj se u kormidla vztyčí. Pak větrům jenom pokyne a bouře náhle pomine a ztichne jekot víru. A po strastech, hle, spásy břeh a nad ním duha míru!
GG. Sturm.
Trpělivost.
Té zemské naší vlasti jest jeden anděl dán, jenž těší v každé strasti, jak poručil mu Pán. On mír a pokoj nese i tichost blažící a trpělivost zve se ten anděl těšící.
On vede spolehlivě tě trpkým bolem vším a mluví doufanlivě o čase krásnějším. Když kvílíš u neštěstí, on klidně rozpráví; 129 on kříž pomáhá nésti a všecko napraví.
On mírní v lítostnění tvůj bol i úkory; on bouři duše mění v dech tiché pokory. On svítí září svojí i v nejtemnější mrak; on každou ránu hojí ne rychle, jistě však.
Tvé slzy jsou mu drahy, když chce tě potěšit, on nekárá tvé snahy, jen ctnými chce je mít. A žal když bouří z tebe: „Proč mne bol právě stih?“ – on připomíná nebe pln důvěry však tich.
Když všecko volá: „Zoufej, vždyť spásy neuzříš!“ – on za heslo má: „Doufej, vždyť brzy zvítězíš!“ – Tak těší druh ten znalý, byť mnoho nemluvil, a zírá jen v tu dáli, kde krásný kyne cíl.
K. J. Spitta.
130 Ó máš-li dobrou matičku.
Ó máš-li dobrou matičku, pak cti a miluj klenot ten! A krásným štěstím pozemským od Pána jsi-li oblažen: Sděl jí svou slast i naděje, – vždyť tak ti nikdo nepřeje.
Ó máš-li dobrou matičku, pak cti a miluj klenot ten! A jestli vše tě sklamalo a díš-li bolem uhněten, že věrnost marně hledáme, – ó matka nikdy nesklame!
Ó máš-li dobrou matičku, pak cti a miluj klenot ten! A byť i byla odešla a v hrobě sní už smrti sen, ty v žalu pomni na nebe: Tam matka čeká na tebe.
Kr. Rode.
131 Rychlý jezdec.
Smrt na černém cválá si komoni, zář jitřní i blesk ona předhoní, kdo prudšího jezdce jste zřeli? Jen tetivu napne, šíp zasviští jen a krvácí srdce a poraněn i rek klesá pod hrotem střely.
Tu přes hory doly, tu branami měst, ať den slunně září, ať půlnoc jest, se v před žene v divokém honu. A kdekoli oř její zadupal, tam náhle se ozývá pláč jen a žal a kvílení pohřebních zvonů.
Smrt vstoupí v hodovní paláce sál a host, který tak se tam vesele smál, on bledne, číš z ruky mu padá. Smrt vkročí, kde svatební slaví se kvaskvas, a pojednou vichorec svíce tam zhas a v hrob musí nevěsta mladá.
Smrt přísnému soudci jen pohledí v tvář a ortel, jejž slyšet měl souzený lhář, už přervaly smrtelné stony. Tam věnec zas dívenka uvijí a pojednou – ach, jak je bolno jí, Kdokdo dovije vínek ten vonný?
132 Nuž, člověče, odlož svou pýchu, svůj šprým; tys smrti, co větru je pleva a dým, byť stáls tu i v královské zbroji. Kdo před černým rychlým tím jezdcem je jist? Snad uslyšíš, dřív než tu svadne ten list, bít hodinu – svoji... tu svoji!
E. Geibel.
Ó miluj, dokud můžeš jen.
Ó miluj, dokud můžeš jen, ó miluj, dokud v světle dlíš; kdys přijde den, kdys přijde den, kdy nade hrobem zatruchlíš.
A dbej, ať hoří srdce tvé a lásku zná a láskou plá, když jiné srdce laskavé mu vřele vstříc tu plápolá.
A kdo ti hruď svou otevřel, čím můžeš jen, ho potěšuj a každou jeho slast s ním děl a žádnou jemu neztrpčuj.
A střez svůj jazyk; nebo hle, zlé slovo snadno prohodíš; ach, nemyslils to snad tak zle, ten jiný však – on trpí již.
133 Ó miluj, dokud můžeš jen, ó miluj, dokud v světle dlíš; kdys přijde den, kdys přijde den, kdy nade hrobem zatruchlíš.
Pak smuten k rovu skloníš líc své slzy roně v hrobu drn; než, ty tam nevyvoláš víc pln lítosti a bolu pln.
Pak díš: Ó zhlédni na mne sem, jenž želím toho, co jsem děl, a odpusť mimi, v čem zhřešil jsem, vždyť, Bože, já zle nemyslel.
On mlčí však a nejde vstříc. Rtem, jímž tě často políbil, už nepromluví nikdy víc: Já dávno tobě odpustil.
Ach, učinil už dávno tak; leč často hořce zaslzel pro hněvnou řeč tvou, hněvný zrak, – než, ticho.. spí už.. dotrpěl.
Ó miluj, dokud můžeš jen, ó miluj, dokud v světle dlíš; kdys přijde den, kdys přijde den, kdy nade hrobem zatruchlíš.
F. Freiligrath.
134 OBSAH: Str. To nejdůležitějšínejdůležitější!1 Aj, stojímť u dveří a tlukutluku!2 Pán blízkoblízko!4 Život zjeven jest6 Zaplesejte zemské říše7 Štědrovečerní sen9 Pod starým praporem17 Bohu blíž18 Hospodin korouhev naše20 Ve jménu Božím22 Vzhůru zrakzrak!24 Je setby čas27 Mlčel28 Otče, odpusť jimjim!30 Muž bolestí31
[135] Sám a sámsám!33 Dokonánoť jestjest!34 Prosba36 ŽijeŽije!38 Slyš, z nebeských říší40 Na nebe vstoupení42 Ach, přijde časčas?43 Údolí hrobových kostí45 V den konfirmace47 Kam půjdetepůjdete?49 Co vyznáváme54 Husitská57 V kom cit je k pravdy prorokům58 Ohnivý sloup59 Hospodin kralujekraluje!61 Zpěvy ženců, léta hlasy62 Veliká žeň63 Dva andělé65 Sůl země67 Jen číše vody studené68 To nejlepší70 Ty odpouštějodpouštěj!71 Ach, jak tu letí létaléta!72 V křížovém ohni74 Nic, jen ta bible75
[136] Nynější křižáci76 Stesk78 Běda pokoj majícím na SionuSionu!79 Že víra jako víravíra?80 VstaňVstaň!82 Kouzelný meč84 Náš klenot86 SetrvejSetrvej!87
Překlady.
U rudého moře89 Néboh90 Oréb94 Neplačte nad Páně mukou96 Aj, modlí sese!98 Jako umírající a aj, živi jsmejsme!100 Veliká jest Diána Efezských102 Evanjelické ženy105 Lid Kristův110 MusímeMusíme!111 Dobré svědomí114 Večerní červánky116 Plavcův pacholík118
[137] Můj Bože, v době lomozné120 Poslední křesťan122 Však jaro přece budebude!124 Setba125 Jeseň126 V bouři128 Trpělivost129 Ó máš-li dobrou matičku131 Rychlý jezdec132 Ó miluj, dokud můžeš jen133
E: av; 2005 [138]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hus; Šolc, Karel
(Nákladem časopisu „Hus.“ Tiskem K. Šolce v Kutné Hoře.)

Místo: Kutná Hora

Vydání: 1.

Počet stran: 142

Věnování: [Pelíšková], Eva
(Své sestře Evě.)