Mlčel.

Mlčel.
Mat. 26, 63: Ale Ježíš mlčel.
Již zahalila Jeruzalém ta nejčernější dějin noc; již soud nad svatým pravdy Králem jde konat hříchů temná moc. Lhou svědkové křiví, všem zášť plane z očí a biskupský fanatik na Krista sočí: „Teď braň se! Zda svědků řeč nestačí? Mluv, rouhači!“ A ten, jenž zvyk si na ústrky, ač bez hříchu byl jediný, – ten, co tam stál, jak mezi vlky když beránek pad nevinný, – zda v hněvu jak lev se nevzchopí nyní? Zda může to snést, že tak podle jej viní? Ó jakou dá odpověď? – Dal ji jim. Jak? – Mlčením. 28 I z jeho slov i z jeho činů tak božská svítila vždy zář, tak usmiřoval žal a vinu, že moh jej poznati i tmář. A vše to když dovedli ďábelstvím zváti ne dav jen, i vůdcové na slovo vzatí, pak soud Boží hotov. Kdo jimi by hnul? Pán – umlknul. – Ó srdce, cit-li v tobě dýše, ach, pamatuj, – ach pamatuj, jak Král tvůj stál tam mlčky, tiše, když svět ho dovlek na soud svůj! Ne pravdu máš z pohodlí dávati v sázku, než, chtěl-li by přehlušit vlídnost a lásku hluk hněvu a zlobyzloby, jenž v nitru ti zní, pak – umlkni. Kdo s dobrou pří svou zlehčen, zhaněn jsi podleh zvůli drzých čel, – kdo někdy křivdou těžce raněn bys z nebe mstu již volat chtěl, – kdo lkáš, mnohý farizej dosud že žije a dosud že láska na kříž se bijebije, ty pomni: Má Bůh slovo poslední a umlkni! Však onen svatý obviněnec, jejž zavrhli jak zlosyna, 29 jen chvilku nese z trní věnec a pak mu triumf počíná. A den jeho přijde! A v blahu i v pláči kdo v šlépějích Kristových životem kráčí a tich nese kříž svůj a neklesá, pak – zaplesá.