Aj, stojímť u dveří a tluku!

Jan Pelíšek

Aj, stojímť u dveří a tluku!
Zjev. Jan 3, 20.
Zas advent tu. Hle, přes závěje host z krajů nevadnoucích jar zas k našim zemským stanům spěje a nese duším spásy dar; a rád by snímal hřícha kletbu a rád by sel zas Boží setbu. 2 Ó, srdce lidské, dokořán své brány otevř; vždyť tvůj Pán zas volá do tvých péčí hluku: Aj, u dveří stojím a tluku! Vy rodiny, v nichž touha žije, by posvětil vše z nebe zdar, a v jejichž klid a blaho ryje snad strast, snad různice svůj spár! Ten hostí v Káni oblažitel, ten Zacheova domu přítel i u vás chce se usídlit; nuž, pospěšte mu otevřít! Zas vztahuje svou svatou ruku, řka: U dveří stojím a tluku! Ó Sione, rytířstvo tvoje zda bojuje, jak mělo by? Zda vždy jsou jeden duch tvé voje bez svárů, lsti a bez zloby? Zda mnohdy nedříme tvé družstvo jak v báji blanické to mužstvo? Nuž, slyš, ó slyš, ten králů Král, jenž z hrobu si tě vyvolal, zas volá v tábor on svých pluků: AjAj, u dveří stojím a tluku! – Tak advent opět přišel tedy. Jak často již? – Zda spásně vždy? – 3 Ach, jednou přijde naposledy aa, bratře, sestro, víš-li kdy? Ó viz žal překvapených Jobů, ó věz, žes všudy blízko hrobu, a otevř srdce dokořán, dřív nežli v smrti tobě Pán v sluch zahřmí té své hrozby muku: Aj, u dveří stojím a tluku! –