Zpěvy ženců, léta hlasy.

Jan Pelíšek

Zpěvy ženců, léta hlasy.
Zpěvy ženců, léta hlasy umlkají kol a kol; poklad polí, zlaté klasy schráněny již do stodol. Za tvé dary, v něž se dělí všecky země končiny, přijmipřijmi, světa hostitelihostiteli, dík své lidské rodiny! Úpal sice zmařil žhavě tužbu mnohou po vlastech; od Krkonoš ku Šumavě ozývá se mnohý vzdech. Než, kdo jsme my? Kdo smí říci: Bože, nejsi spravedliv? – Kdybys splácel rukou mstící, poušť by byla z našich niv. 62 Proto tobě duch se koří i nad pohrom záplavou; silou naší jest i v hoři víra v stálou lásku tvou. Ty cos zranil, zase zhojíš; zarmoutil-lis, potěšíš; nad to pak žeň slávy strojíš za všechen zde žal a kříž. Hlavně k té žni věčné, Pane, dopřej nám zde šťastných jar; nechať k té se vlahou stane zemských prací zdar i zmar. Blaze těm, jichž věrné snahy, až kdys v smrti zbledne líc, schráníš jako poklad drahý, do svých věčných obilnic!