Zpěvy ženců, léta hlasy.
Zpěvy ženců, léta hlasy
umlkají kol a kol;
poklad polí, zlaté klasy
schráněny již do stodol.
Za tvé dary, v něž se dělí
všecky země končiny,
přijmipřijmi, světa hostitelihostiteli,
dík své lidské rodiny!
Úpal sice zmařil žhavě
tužbu mnohou po vlastech;
od Krkonoš ku Šumavě
ozývá se mnohý vzdech.
Než, kdo jsme my? Kdo smí říci:
Bože, nejsi spravedliv? –
Kdybys splácel rukou mstící,
poušť by byla z našich niv.
62
Proto tobě duch se koří
i nad pohrom záplavou;
silou naší jest i v hoři
víra v stálou lásku tvou.
Ty cos zranil, zase zhojíš;
zarmoutil-lis, potěšíš;
nad to pak žeň slávy strojíš
za všechen zde žal a kříž.
Hlavně k té žni věčné, Pane,
dopřej nám zde šťastných jar;
nechať k té se vlahou stane
zemských prací zdar i zmar.
Blaze těm, jichž věrné snahy,
až kdys v smrti zbledne líc,
schráníš jako poklad drahý,
do svých věčných obilnic!