Kouzelný meč.

Kouzelný meč.
Efez. 6, 17.17: Meč ducha, jenž jest slovo Boží.
Co doufat? Co činit? Nás hrstka je a nemáme přízně ni zlata; vše vzaly nám hrozné ty turnaje, v něž vedla nás církev, ta „svatá.“svatá“. Než, nejlepší smích – smích naposled. Byť pych kolem vzrůstal a vzrůstal, nám přec jeden poklad z té záplavy běd, meč kouzelný po otcích zůstal. Když poprvé blesk jeho ocele šleh do tmy, jež světem se vlekla, tu jásali Boží andělé a třásly se základy pekla. Jím rybáři nuzní kdys uměli si podmanit orlice Rómy; jimjím světové říše se kácely, jak hříčku když obr si zlomí. Ten meč po kostnických plamenech když Čech nesl v husitské boje, tu užaslé Evropě tajil se dech a prchaly křižácké voje. Pak ovšem uvrhla nešťastná seč zem českou jak v ohnivé pece; než, aspoň ten posvátný kouzelný meč byl potomstvu zachráněn přece. 84 Ten jednou snad přece se zableskne zas, to na truc všem satana vzdorům, pak zajásá jednoho nadšení hlas tam od Sněžky k šumavským borům. A přece snad procitne český náš lev, jenž upoután v kleci teď dříme, a švihne tlapou a vydá řev prost navždy tvých okovů, Říme! A k zdatnosti nové se rozjaří duch národa po zemi celé a v lepší té době, jež zazáří, zas vykoná úkoly skvělé. – Či zní snad blouznivě příliš ta řeč, an nepřítel šiky své množí? Nuž, víme, ten slavný kouzelný meč meč Ducha to jest – slovo Boží. Toť předrahý, posvátný poklad je náš, ten z rukou kdys sionských reků rval marně Huerta i Koniáš, ten překoná zlobu všech věků. Ten třímej jen, bratrstvo naše, tvá dlaň. Jím zmužile bojovat chceme; vždyť jest to ta naše kouzelná zbraň, tou věrně se cvičme! A bděme! 85