Veliká žeň.

Jan Pelíšek

Veliká žeň.
Mat. 3, 37.37: Žeň zajisté jest mnohá.
Už ženců srp odložen, utichl zpěv, jenž hlaholil hájem i polem; už dozrává ovoce stromů a rév a zmlkne ruch v přírodě kolem. Už záhy též v svatyních kraje i hor svůj dík za ženžeň dopěje poslední sbor. Než, bratříbratří, vy vzhůru přec! Vzpružte svou sílu! Žeň jiná, žeň veliká volá nás k dílu. 63 Kde k východu, k západu, v sever i jih se pohanstva pustiny táhnou, – kde v bařiny zla dny nám obrací hřích, – kde srdce po smíření prahnou, – kde propasti nevěry zejí nám vstříc, – ba, kdekoli v lidskou jen pohlédnem líc, – to všecko zve: Zořte tu duchovní pole; vždyť lidstvo – toť Boží je veliká role. A na tu ač po celé věky už lil Pán lásky své vláhu i světlo; reformace pluh ač ji zdatně tak zryl, že všudy zas slibně to kvetlo, – ach, člověka srdce vždy hříchův je zdroj a znovu vždy nutný jest se škůdci boj! A čistit a vzdělávat ten lán náš lidský, ta veliká práce nám trvá tu vždycky. Nuž, každý se chutě jen ku dílu hlas a vztáhni tu ruku svou k pluhu. Jak velká jest práce, tak velký je čas pro každého Kristova sluhu. Co zjevit chtěl Bůh, to již zjeveno jest, dnem každým se blížíme cíli svých cest a žádnou tu nečinně ztracenou dobu už nevrátí touha tvá u brány hrobu. A nastane velká žeň poslední, až podzim ten přivane temně, kdy k andělu dí bůh: Pusť srp svůj a žni, už k skonání dozrála země. 64 Pak pšeničné zrní od nicotných plev u vichřici oddělí Svatého hněv, pak blaze, kdo sám co klas zdárný a pravý se vznese do obilnic nebeské slávy.