Už ženců srp odložen, utichl zpěv,
jenž hlaholil hájem i polem;
už dozrává ovoce stromů a rév
a zmlkne ruch v přírodě kolem.
Už záhy též v svatyních kraje i hor
svůj dík za žeň dopěje poslední sbor.
Než, bratří, vy vzhůru přec! Vzpružte svou sílu!
Žeň jiná, žeň veliká volá nás k dílu.
Kde k východu, k západu, v sever i jih
se pohanstva pustiny táhnou, –
kde v bařiny zla dny nám obrací hřích, –
kde srdce po smíření prahnou, –
kde propasti nevěry zejí nám vstříc, –
ba, kdekoli v lidskou jen pohlédnem líc, –
to všecko zve: Zořte tu duchovní pole;
vždyť lidstvo – toť Boží je veliká role.
A na tu ač po celé věky už lil
Pán lásky své vláhu i světlo;
reformace pluh ač ji zdatně tak zryl,
že všudy zas slibně to kvetlo, –
ach, člověka srdce vždy hříchův je zdroj
a znovu vždy nutný jest se škůdci boj!
A čistit a vzdělávat ten lán náš lidský,
ta veliká práce nám trvá tu vždycky.
Nuž, každý se chutě jen ku dílu hlas
a vztáhni tu ruku svou k pluhu.
Jak velká jest práce, tak velký je čas
pro každého Kristova sluhu.
Co zjevit chtěl Bůh, to již zjeveno jest,
dnem každým se blížíme cíli svých cest
a žádnou tu nečinně ztracenou dobu
už nevrátí touha tvá u brány hrobu.
A nastane velká žeň poslední,
až podzim ten přivane temně,
kdy k andělu dí bůh: Pusť srp svůj a žni,
už k skonání dozrála země.
Pak pšeničné zrní od nicotných plev
u vichřici oddělí Svatého hněv,
pak blaze, kdo sám co klas zdárný a pravý
se vznese do obilnic nebeské slávy.