Na východě své lesy Hostýn zvedá,
zřít’ na něm kostel nezřetelných věží;
k západu poutník konce nedohlédá:
tam ploužívá se pouze pára bledá,
v ní skryt’ je Vyškov, dále Brno leží.
Severák přilétá sem z Prostějova,
dál letí hvízdaje ke Kroměříži,
chlad Jeseníků mrazný v sobě chová.
Na jihu skupina Chřib pohádková.
Nad krajem nebe, jež se nepřiblíží.
Od Nezamyslic zvolna teče Haná;
lenivě voda mezi břehy běží
a v zátočinách stojí zadumaná.
Tu vrba vetchá, věkem porubaná,
v noc světélkuje, utopence střeží.
Široko prostřeny jsou lány polí
a na nich zraje žatva zlatovlasá:
těžkými klasy přelámány stvoly,
medem a mannou přeplněny doly,
a v bocích strání kvete věčná krása.
Jak létu milosti by holdovaly,
kytici chrp si v prsa vetkly líchy,
planými máky u brázd vzplápolaly:
z těžkého brokátu je ornát halí,
omamná vůně stoupá v blankyt tichý.
Kadidlo slavné v mátách spaluje se,
tajemnou oběť země obětuje;
mateřídoušky dech se k nebi nese,
květ jetelový kloní se a třese,
když motýlovo křídlo nad ním pluje.
K dalekým polím táhnou hospodáři,
pomalým krokem, jakby vladařovým,
a do zlatova opálenou tváří
jsou bratry žita, které sluncem září
a do snů jejich voní chlebem novým.
Řad žebřiňáků jede po silnici.
Hle, jak se předjíždějí vozataji:
i slyšet’ jakby nebes hromy hřmící,
veselé chasy hlasy hlaholící;
v divokém letu vlasy jezdců vlají.
Zástupy odběraček rozpálených,
jak slunce hořící by v těle nesly,
slib rajské lásky v šatech rozhalených,
paprsky něhy v očích rozžhavených,
jak stáda holubicí v líchy klesly.
V červenci sličná krajina a lepá,
již pod srpnovým nebem leží šedá,
jak šla by po ní záhy Smrtka slepá.
Strniska zbyla, skrovný jetel, řepa,
povadlý mezí pruh, kde zajíc sedá.
Jak točí se mi oči ke krchovu!
Neb v polích zoraných zeď bílá svítí.
Ó, musím jíti, k tvému kleknout’ rovu,
můj otče ztracený, ó šťastný znovu
tam kdesi v luzích vonnějšího kvítí.
Tu zrezavělou, sténající bránu
mdlou rukou otevru a minu hroby,
znavený žitím u tvé hrobky stanu.
Smím věřit’, kráčí tvoje noc vstříc ránu,
jež luhy kosmu rosou přiozdobí?
Tajemnou žití rozluštíš mi runu,
jak čte se báseň z mrtva palimpsestu?
Ó rci, mám opět napnout’ prasklou strunu,
milovat’ slunce, zbožňovati lunu?
Klesnouti v nic, či dojít’ svoji cestu?
I vzpomínám... Tys kráčel nezlomený
a pevně nesl’s žití těžké břímě...
Přes nízkou zeď se dívám, ozbrojený.
V hlubinách zemských skryt’ je poklad cenný.
Hle, pole zděděná... Jdi, vlož tam símě!!