Vzduch měkkou chvěje se lahodou,
vlaštovky kmitají nad vodou;
plá západ jak ohnivý jícen,
jak hořící hrad by tam zřícen.
Sem z břehu druhého každý ruch,
kosy svist, vesla spád zní ti v sluch,
vzduch jasný je, průsvitný, čistý,
ni na olši nehnou se listy.
Zříš jako v zrcadle celý kraj,
hnědé tu brázdy, výš mladý háj,
lnou k obzoru řepkové lány,
se míhají zlatem jak tkány.
Dí rolník: „Deště nám potřebí,
dle všeho na zemi, na nebi,
dnes v noci juž teplý se spustí,
by lépe vše mohlo nám růsti!“ –
A vida vlaštovek hon a rej
věřím, že přijde, ba cítím jej,
jak sladkým on vlhkem vše plní,
jak obilí pod ním se zvlní.
Ba slyším, plný jak šumných ech
se spouští na došky, šindel střech
a teplý a hustý a tichý
se na stráně sklání a líchy.
Má duše při tom jest jak ten kraj,
nad ní se vznáší kýs neznámý taj,
jí volno tak, vzdušno a svatě,
plá celá ve průsvitném zlatě,
snů dávných, tužeb mých vír a ruch
ozývá v ní se pln sladkých tuch,
cit každičký k slovu se hlásí,
tak zvučně, pln průsvitné krásy.
A jako vlaštovek hon a let
myšlénky lítají v před a zpět;
ó sladká je chvíle to v duši,
kdy jako zem písní dešť tuší!