Ach, jak tu letí léta!

Jan Pelíšek

Ach, jak tu letí léta!
Jak. 4, 14: Jaký jest život váš? Pára zajisté jest, kteráž se na maličko ukáže a potom zmizí.
Ach, jak tu letí léta, jak všecko hyne tu! Co na té zemi zkvetá, vše má čas odkvětu. A mdloba táhne kostmi a rychle bělá vlas; a marnost nad marnostmi – toť lidských dnů je ráz. Slast, již jsi znal co dítě, ta mizí jako dým a nejspíš opouští tě, co miláčkem je tvým. A mládí touha sněná a jeho štěstí lesk se rozpadá jak pěna a zbývá trud a stesk. Jak k spolku ku věčnému si ruce tiskneme a náhle konec všemu, když nejšťastnější jsme. Druh za druhem nám mizí a často beze stop; tak přes hroby jdem cizí, až klesnem ve svůj hrob. 72 A přec – ať vše nám zničí, nás nezdrtí ten zmar; nám právě z něho klíčí svět nehynoucích jar; ráj útěchy, svět štěstí, kdys vinou zavátý, jenž znovu chce nám zkvésti pod křížem Golgaty. A zkvete! Čím víc hloží a šaleb závějí, tím víc v nás víry Boží a svatých nadějí. Ba, nechať časem všudy jen noc a ssutiny, tím blíž nám svítí v trudy zář věčné otčiny. 73