báseň bez názvu

Jan Pelíšek

Proč to, že srdce musí nám bolem krvácet? Hle, skřivan ku blankytu se s písní vznášet smí 111 a večer – co to třpytu, než přikryjí jej tmy! Smí i ta růže země zde v záři slunka kvést, proč člověk, Boží plémě, má strastný kříž tu nést?
Ach, pomni: Co vše kolem? Ty člověk jsa jsi víc; a proto Bůh tvůj bolem tě vede slávě vstříc. A jak jen v srdci zkusíš, proč kříž tu nesl Pán, pro trpké slůvko „Musíš“ je hned ti výklad dán.
To slovo v hvězdách psáno, chceť Hospodin tak mít, by bylo prokázáno, zda umíš věrným být. Je Boží uložení to trní našich cest; a to všech utrpeníutrpení, hle, první jádro jest.
To slůvko můžeš čísti i světu na čele; vždy u zlých v nenávisti jsou Boží ctitelé. Čím čistší život lidský, tím horší zlých je hněv; 112 tak jest a bude vždycky; zda odčiníš ten zjev?
To slůvko „Musíš“ dále i v srdce Bůh ti psal, sic za radosti stálé bys málo spásy dbal. Po květnaté jda stezce jak snadno bloudíváš! A proto Bůh i tresce; v tom třetí výklad máš.
To slovo – v zamyšlení tam na kříži je viz, kde v hrozném utrpení Syn Boží skonal kdys. Když Mistru bylo zmírat po velkém soužení, zda smí se učeň vzpírat? Toť výklad poslední.
A proto, ať se zdvihá i bouře soužení, ty věz, že Pán Bůh švihá chtě tříbit k spasení. Tak jednou blažen zkusíš, i bol že umírá a za slovíčkem „Musíš“ se nebe otvírá.
K. Gerok.
113

Dobré svědomí.

Sk. ap. 24, 16: Sám pak o to pracuji, abych měl svědomí bez úrazu před Bohem i před lidmi vždycky.

Mít před lidmi i Bohem vždy dobré svědomí, toť slast i v bolu mnohém v čas křivd a pohromy. Kdo tímto v Pánu vládne, aj, tomu bouře žádné zde srdce nezlomí.
Byť člunek tvého žití byl na úskalí hnán a dulo vlnobití a zuřil ocean, ty v spánek kloníš hlavu jist jako ve přístavu, sny z ráje kolébán.
Ať podlých pomluv dýky tvé jméno mrzce rvou, ať zříš své protivníky, jak proti tobě štvou, to svědomí tvé čisté je – děj se, co děj – jisté před zlob těch otravou.
114 A jestlis rád a statně nes tíž a úpal dne a večer spěcháš chvatně k své chýši útulné, jak sílí všecky údy, jak rozptyluje trudy svědomí pokojné!
A jednou až Pán země kmen sil tvých podlomí a nešlechetných plémě hlas smrti ohromí, ty usneš pokoj cítě; i v smrti potěší tě tvé dobré svědomí.
Ó, pomoz, Pane milý, dbát věrně o tu zbroj a v svědomí co kvílí, Ty krví svou to zhoj. Jen tak, ať los i zlý je, se blaze trpí, žije a blaze skončí boj.
K. Gerok.
115

Večerní červánky.

Zach. 14, 7: V čas večera bude světlo.

Jen viz ten večer zářeplný, jak světlem šlehá na západ, jak ohnivé červánků vlny tam zlatí chmurný mračen hrad! To slunce jako hněvu syto kol pozdrav ssílá poslední a ptáče vlhkou snětí kryto svou píseň pěje večerní.
Ty hory doly v snivé kráse si šepcou touhy pokoje a po pršce svět usmívá se jak z růžového závoje. Teď v sluch se písně s věže lijí; zní večerních těch zpěvů zvukzvuk, jak chtěl by smířit v harmonii, co pod sluncem je běd a muk.
Ó smutný dni, jenž přišed v mraku kryls slunko clonou pochmurnou a nyní s Bohem dáváš zraku červánků mluvou dojemnou, tys obrazem, jak Bůh můj vládne, jenž, byť i tvář svou časem skryl, přec věčné hněvy nezná žádné a vždy zas dí, že odpustil.
116 Jak často když mi jitro smutné a mračné táhlo nad hlavou, tak že ty stíny dne tak rmutné mne plnily jen obavou, jak často zmizelo, co tísní, než ještě den se nachýlil a noc já uvítal pak písní: Pán všecko dobře učinil!
Jak často plný teskných citů pro cest svých trní předrsné bez slunného milosti svitu jsem bral se různou prací dne; a hlehle, u večerním pak tichu, když marně těšil hovor Muz, tu oblažil mne Smírce hříchů jak druhdy ty dva v Emaus...
Viz večerní tu světla zdobu, jak ztápí západ v zlatou zář! – Tak ke mně na prahu kdys hrobu, mé Slunce, jednou skloň svou tvář. Až z trudů všech a bojů žití zatouží dělník po spánku, kéž v ten můj večer, Bože, svítí zář blahých ještě červánků.
Rač světlem svého smilování mi vyjasniti naposled ty cesty mého putování až v údolí let dětských zpět, 117 bych tehdy, ku poslední noci můj den když by se nachýlil, já plesat moh o tobě Otci: Pán všecko dobře učinil!
A jako nachem svým tam kryje,kryje stín mraků zář ta večerní, tak hříchy mládí nechť mi smyje ta Kristova krev smíření, by viny prost nad zemská sídla se duch můj směle vydal v let a v světle ztápěje svá křídla se blažen nes v nadhvězdný svět!
K. Gerok.

Plavcův pacholík.

„Bouř jde. Teď pozor bdělý! Vše mužstvo ku práci!“ Tak vůdce lodi velí a bouř už burácí. Zle zmítá mořskou tůní vln rozzuřená moc; hrom rachotí a duní a den se mění v noc.
Než, u kormidla stojí muž statný na stráži 118 a věrnou lodí svojí vod hradby rozráží. Zná vichr, v loď jak pere, zná každé úskalí a marně bouře steré se v boj s ním utkaly.
Nuž čiň se, plavče smělýsmělý, a lodi cestu raz; byť vody vírně vřely, dnes druhy svoje spas! Tak mnohé srdce trne; slyš, žen a robátek jak nářky žaluplné se mísí v bouře jek.
Však nastojte, tam stranou sed smavý klučina a tváře jen mu planou, jak hra když počíná. Jak s trůnu král si vede v tom vůkol povyku; hle, nezná bázně bledé syn kormidelníků.
I ptá se ho kdos: Brachu, tys vzorem hrdiny; jak to, že nemáš strachu jen ty zde jediný? – 119 A hošík obdiv klidí, an praví rozehřát: „Vždyť loď můj otec řídí a proč se tedy bát?“...
Ó víro smělá, vřelá! – ZdaZda, srdcesrdce, rozumíš? Ať v chvíle zatemnělé jen zhoubu všudy zříš, ať souží zloba lidí, ty nemáš strachu znát; vždyť loď tvůj Otec řídí a proč se tedy bát?!
K. Gerok.

Můj Bože, v době lomozné.

Můj Bože, v době lomozné, kdy vše se zmítá v pochyb víru, ó zachraň, zachovej mou víru, jež dosud nesklamala mne,
jež zří i tam, kde hřích, ba hnus, přec ještě Tvého světla rysy a bez níž lidstva letopisy jsou knihou pustých jenom hrůz;
tu víru, že kde divě dnes se zdají řádit slepé síly, 120 přec láska ku věčnému cíli tam spřádá divných dějů směs, –
že, ač kol samá ssutina a pobořených řádů trosky, přec tiše skrytý ruch, ruch božský už novou stavbu počíná, –
že také v lidstva osudech vždy při porodu kvílí stony, až zaplesají milliony, kde tisíců zněl pláč a vzdech;
ba plánům Tvojí milosti, že nejen světa pustý Bábel, že nechtě šloužíslouží jim i ďábel, když bouří tu dle libosti.
Můj Bože, svět kles v klam a mam, ó zachraň, zachovej mou víru, ten slavný štít svých bohatýrů, až tváří v tvář Ti chválu vzdám!
E. Geibel.
121

Poslední křesťan.

„Stará víra v Krista ta počíná už mřít; dospělé teď lidstvo chce lepší světlo mít.“
„Kříž už polokleslý je blízek skácení; kdy že zmizí zbořen chrám v světě poslední?“...
Dokud v srdci lidském žít bude svědomí, tesklíc po ztišení své hříchův pohromy;
dokud lkát tu bude jen jeden trpící, hledaje tam výše si hvězdu těšící; –
dokud opuštění plačíce nad hroby po svých budou toužit, tam v domov z poroby; –
dokud zakvílí kdo: Tak všecko smrt tu žne; z toho těla smrti kdo vysvobodí mne?
122 dokud z plamů svatých, jež Bůh nám v duši vdech, doutnat bude v hrudi jen jedné jiskry žeh:
Potud církev Páně, byť světem zmar měl třást, bude ve svých síňcích krýt lidstva lepší část;
dotud v její lůno se budou utíkat, kdo nebeské své věno si chtějí zachovat.
Poslední pak člověk až zemře v skonu dní, tehdy v hrob s ním klesne i křesťan poslední.
A až v prach vše sdrtí v den soudu Jehovah, i z těch ssutin svitne,svitne zář slova Kristova!
Ad. Stöber.
123

Však jaro přece bude!

A nechať zima sebe víc svou nejbouřnější hude, a sníh a led nám šlehá v líc, však jaro přece bude.
A nechať sebe temněji se slunko v mlhách trudí, však ono zas tím zářněji svět ku jásotu vzbudí.
TakTak, větřevětře, duj jen! Nemíním tak příliš toho dbáti; však záhy krokem tichounkým se přece vesna vrátí.
Tu v zeleni zem procitne jak vyjevena celá a k výši se usmívá blankytné a štěstím neví, co dělá.
Pak pestrými věnci si ozdobí vlas, v nichž růže a klasy se stkvějí, a potůčky vesele pořinou zas, to radostné slzy jsou její.
Ať tedy mrazu okovy teď brání všemu vznětu, den veliký, den májový, je souzen všemu světu.
124 A chce-li se ti časem zdát, že samé peklo všude, Bůh ještě živ! Jen nezoufat! Však jaro přece bude.

Setba.

Bůh s tebou nynínyní, rozsevači, jen chutě vyřiď úkol svůj; vždy naděje nechť s tebou kráčí a Pánu světa důvěřuj! A an je zdar jen Boží dání, nuž, žádej nebes požehnání; a pak kéž radost zdárných žní,žní tvou práci hojně odmění.
Jdi, synu lidský, kdo jsi koli, sej símě činů v lán svých let; tvá věrná práce na tom poli ta zraje v žeň pro lepší svět. A zdá-li se ti marnou dosud, jen poruč Bohu její osud; snad bude jednou v květu stát, když ty už budeš v hrobě spát.
I ty, kdož jsi snad trpitelem, svou setbu slz tu tiše sej; a vzdoruj bouři mužným čelem a důvěřuj a nezoufej. 125 Kdož se slzami rozsívali, jich žal se změní v píseň chvály, až po vší práci konané jim věčné slunce zaplane.
A ovanuti smrti chladem kdo zapláčem kdy nad hrobem, ó pomněme, i tam že kladem jen drahé símě v svatou zem. Tam odpočine v tichém stanu, až ku velkému tomu ránu, kdy vše, co rov nám přikryje, se v nesmrtelnost rozvije.
K. Gerok.

Jeseň.

Žalm 103, 15. 16: Dnové člověka jsou jako tráva a jako květ polní, tak kvete; jakž vítr na něj povane, an ho není aniž ho již více pozná místo jeho.

Již vlaštovice zase nám prchly v dálnou zem; zas se stromů tak truchle list prší za listem. A polem hájem slyším znět povzdech tesknoty: „Tak povadneš a zajdeš, ó člověče, i ty.“
126 Co drahých lidských poupat, co druhů rozmilých jsi znal. – A dnes je hledej, – jak mnohý v hrobě z nich! Tu v krásném jitru žití, tu v plné síle let tak svadli, klesli náhle jak nočním mrazem květ.
A ti, co ještě zbyli? Všem vidím na čele to uložení psáno: I nám smrt ustele. Ty rýhy tam a vrásky toť její poselství, že pamatuje na nás a dobře o nás ví.
Tak polem hájem slyším znět povzdech tesknoty: „Kdys povadneš a zajdeš, ó člověče, i ty.“ Nuž, srdce, hledej, pěstuj, než den tvůj pomine, co blaží pravým blahem a nikdy nezhyne.
Je říše sil a útěch, jež nezná tento svět; jsou vonné květy v duši, jež nespálí mráz let. 127 Tam stvořena ta říše, tam vykouzlen ten div, kde ve všem zmaru vůkol je v srdcích Kristus živ.
G. Müller.

V bouři.

Mat. 8, 26.26: Tehdy vstav pohrozil větrům a moři; i stalo se utišení veliké.

Jen Ježíše v loď života si pozvi věrnou prosbou; a pak i tůň i mrákota co svede vší svou hrozbou? Ty vypluj v dobré naději. A nechať sebe divěji se bouřná vlna zvedá: Ty pevně stůj, ty pamatuj, že On ti zhynout nedá.
A kdybys neuhlídal Jej, jak hned i moři velí, nic neboj se a nelekej, věř Jemu a buď smělý. Ať srší blesk, ať hučí hrom, ať děsno v divém reji tom, tvá loď ta v přístav vpluje. Vždyť dlí v ní Pán, jenž oceán i bouři ukrocuje.
128 Ty bdi jen, pros a důvěřuj a strach-li přec tě sklíčí, však jistě v čas ten Vůdce tvůj se u kormidla vztyčí. Pak větrům jenom pokyne a bouře náhle pomine a ztichne jekot víru. A po strastech, hle, spásy břeh a nad ním duha míru!
GG. Sturm.

Trpělivost.

Té zemské naší vlasti jest jeden anděl dán, jenž těší v každé strasti, jak poručil mu Pán. On mír a pokoj nese i tichost blažící a trpělivost zve se ten anděl těšící.
On vede spolehlivě tě trpkým bolem vším a mluví doufanlivě o čase krásnějším. Když kvílíš u neštěstí, on klidně rozpráví; 129 on kříž pomáhá nésti a všecko napraví.
On mírní v lítostnění tvůj bol i úkory; on bouři duše mění v dech tiché pokory. On svítí září svojí i v nejtemnější mrak; on každou ránu hojí ne rychle, jistě však.
Tvé slzy jsou mu drahy, když chce tě potěšit, on nekárá tvé snahy, jen ctnými chce je mít. A žal když bouří z tebe: „Proč mne bol právě stih?“ – on připomíná nebe pln důvěry však tich.
Když všecko volá: „Zoufej, vždyť spásy neuzříš!“ – on za heslo má: „Doufej, vždyť brzy zvítězíš!“ – Tak těší druh ten znalý, byť mnoho nemluvil, a zírá jen v tu dáli, kde krásný kyne cíl.
K. J. Spitta.
130

Ó máš-li dobrou matičku.

Ó máš-li dobrou matičku, pak cti a miluj klenot ten! A krásným štěstím pozemským od Pána jsi-li oblažen: Sděl jí svou slast i naděje, – vždyť tak ti nikdo nepřeje.
Ó máš-li dobrou matičku, pak cti a miluj klenot ten! A jestli vše tě sklamalo a díš-li bolem uhněten, že věrnost marně hledáme, – ó matka nikdy nesklame!
Ó máš-li dobrou matičku, pak cti a miluj klenot ten! A byť i byla odešla a v hrobě sní už smrti sen, ty v žalu pomni na nebe: Tam matka čeká na tebe.
Kr. Rode.
131

Rychlý jezdec.

Smrt na černém cválá si komoni, zář jitřní i blesk ona předhoní, kdo prudšího jezdce jste zřeli? Jen tetivu napne, šíp zasviští jen a krvácí srdce a poraněn i rek klesá pod hrotem střely.
Tu přes hory doly, tu branami měst, ať den slunně září, ať půlnoc jest, se v před žene v divokém honu. A kdekoli oř její zadupal, tam náhle se ozývá pláč jen a žal a kvílení pohřebních zvonů.
Smrt vstoupí v hodovní paláce sál a host, který tak se tam vesele smál, on bledne, číš z ruky mu padá. Smrt vkročí, kde svatební slaví se kvaskvas, a pojednou vichorec svíce tam zhas a v hrob musí nevěsta mladá.
Smrt přísnému soudci jen pohledí v tvář a ortel, jejž slyšet měl souzený lhář, už přervaly smrtelné stony. Tam věnec zas dívenka uvijí a pojednou – ach, jak je bolno jí, Kdokdo dovije vínek ten vonný?
132 Nuž, člověče, odlož svou pýchu, svůj šprým; tys smrti, co větru je pleva a dým, byť stáls tu i v královské zbroji. Kdo před černým rychlým tím jezdcem je jist? Snad uslyšíš, dřív než tu svadne ten list, bít hodinu – svoji... tu svoji!
E. Geibel.

Ó miluj, dokud můžeš jen.

Ó miluj, dokud můžeš jen, ó miluj, dokud v světle dlíš; kdys přijde den, kdys přijde den, kdy nade hrobem zatruchlíš.
A dbej, ať hoří srdce tvé a lásku zná a láskou plá, když jiné srdce laskavé mu vřele vstříc tu plápolá.
A kdo ti hruď svou otevřel, čím můžeš jen, ho potěšuj a každou jeho slast s ním děl a žádnou jemu neztrpčuj.
A střez svůj jazyk; nebo hle, zlé slovo snadno prohodíš; ach, nemyslils to snad tak zle, ten jiný však – on trpí již.
133 Ó miluj, dokud můžeš jen, ó miluj, dokud v světle dlíš; kdys přijde den, kdys přijde den, kdy nade hrobem zatruchlíš.
Pak smuten k rovu skloníš líc své slzy roně v hrobu drn; než, ty tam nevyvoláš víc pln lítosti a bolu pln.
Pak díš: Ó zhlédni na mne sem, jenž želím toho, co jsem děl, a odpusť mimi, v čem zhřešil jsem, vždyť, Bože, já zle nemyslel.
On mlčí však a nejde vstříc. Rtem, jímž tě často políbil, už nepromluví nikdy víc: Já dávno tobě odpustil.
Ach, učinil už dávno tak; leč často hořce zaslzel pro hněvnou řeč tvou, hněvný zrak, – než, ticho.. spí už.. dotrpěl.
Ó miluj, dokud můžeš jen, ó miluj, dokud v světle dlíš; kdys přijde den, kdys přijde den, kdy nade hrobem zatruchlíš.
F. Freiligrath.
134 OBSAH: Str. To nejdůležitějšínejdůležitější!1 Aj, stojímť u dveří a tlukutluku!2 Pán blízkoblízko!4 Život zjeven jest6 Zaplesejte zemské říše7 Štědrovečerní sen9 Pod starým praporem17 Bohu blíž18 Hospodin korouhev naše20 Ve jménu Božím22 Vzhůru zrakzrak!24 Je setby čas27 Mlčel28 Otče, odpusť jimjim!30 Muž bolestí31
[135] Sám a sámsám!33 Dokonánoť jestjest!34 Prosba36 ŽijeŽije!38 Slyš, z nebeských říší40 Na nebe vstoupení42 Ach, přijde časčas?43 Údolí hrobových kostí45 V den konfirmace47 Kam půjdetepůjdete?49 Co vyznáváme54 Husitská57 V kom cit je k pravdy prorokům58 Ohnivý sloup59 Hospodin kralujekraluje!61 Zpěvy ženců, léta hlasy62 Veliká žeň63 Dva andělé65 Sůl země67 Jen číše vody studené68 To nejlepší70 Ty odpouštějodpouštěj!71 Ach, jak tu letí létaléta!72 V křížovém ohni74 Nic, jen ta bible75
[136] Nynější křižáci76 Stesk78 Běda pokoj majícím na SionuSionu!79 Že víra jako víravíra?80 VstaňVstaň!82 Kouzelný meč84 Náš klenot86 SetrvejSetrvej!87
Překlady.
U rudého moře89 Néboh90 Oréb94 Neplačte nad Páně mukou96 Aj, modlí sese!98 Jako umírající a aj, živi jsmejsme!100 Veliká jest Diána Efezských102 Evanjelické ženy105 Lid Kristův110 MusímeMusíme!111 Dobré svědomí114 Večerní červánky116 Plavcův pacholík118
[137] Můj Bože, v době lomozné120 Poslední křesťan122 Však jaro přece budebude!124 Setba125 Jeseň126 V bouři128 Trpělivost129 Ó máš-li dobrou matičku131 Rychlý jezdec132 Ó miluj, dokud můžeš jen133
E: av; 2005 [138]

Básně v knize Z bible a života: