Ach, přijde čas?

Jan Pelíšek

Ach, přijde čas?
Ó lide Husův, popatř po Sionu a po vlasti, co vůkol zří tvůj zrak? V té zemi Žižkových kdys legionů jak září asi kalicha dnes znak? Ach, kde květ mnohý stkvěl se po záhonu, dnes všudy smutno, neveselo tak. Jak zvadlé všecko v zahradě té Boží, co trní tu, co koukole a hloží! Kde jest ta vroucí víra apoštolů, jíž slavně přemáhali vzdorný svět? Kde jejich síla v útrapách a v bolu, jíž znali v Kristu všecko přetrpět? Kde věrnost, s jakou kříž svůj nesli spolu, kde jejich nadšení a mocný vzlet, jenž povznášel je nad zášť, nad ústrky, když stáli jako ovce mezi vlky? Kde jest ta svatá láska učedníků, v níž rozkoš měli anjelé i Bůh? Kde cit ten bratrský, jímž v zloby ryku tak vroucně, dojemně lnul k druhu druh, že říkaly i davy protivníků: „Aj, jak jsou jedno srdce, jeden duch! Jak mají soucit s každé bědy vráskou, hněv neznají, i křivdy mstí – jen láskou!“ 43 Tak bylo kdys. Tak rozkošnými květy byl poset druhdy církve jarní sad, když v letnice na křesťanské ty čety Duch svatý jako jarní prška pad. – Ó vzplanou kdy zas víry svaté vzněty? Přemůže láska srdcí mráz a chlad? Ó zavane nám do života ruchu kdy zase máj, zas nové jaro duchů? Ach, přijde čas, kdy vryje v dějin desky lid Písma zas den slavné obnovyobnovy, kdy šlehnou mocně kalicha zas blesky těm mučedníkům našim na rovy? Ach, přijde čas, kdy ten náš národ český si ztrhá s šíje tmářův okovy, a dokáže, že duch, jímž kdys tak slynul, v nás přece ještě cele nevyhynul? Je marnost člověk, nechť i mocí slyne; to jaro může vykouzlit jen Bůh. Nuž vzhlédni, smiluj ty se, Hospodine, kéž zaburácí v srdcích tvůj zas Duch! Kéž obživí, co v lhostejnosti hyne! Kéž vzbudí víru a s ní nový ruch! Kéž jednou kraje české zas to spatří, že Kristus vskutku Pán náš a my bratří! 44

Básně v knize Z bible a života: