Ach, přijde čas?
Ó lide Husův, popatř po Sionu
a po vlasti, co vůkol zří tvůj zrak?
V té zemi Žižkových kdys legionů
jak září asi kalicha dnes znak?
Ach, kde květ mnohý stkvěl se po záhonu,
dnes všudy smutno, neveselo tak.
Jak zvadlé všecko v zahradě té Boží,
co trní tu, co koukole a hloží!
Kde jest ta vroucí víra apoštolů,
jíž slavně přemáhali vzdorný svět?
Kde jejich síla v útrapách a v bolu,
jíž znali v Kristu všecko přetrpět?
Kde věrnost, s jakou kříž svůj nesli spolu,
kde jejich nadšení a mocný vzlet,
jenž povznášel je nad zášť, nad ústrky,
když stáli jako ovce mezi vlky?
Kde jest ta svatá láska učedníků,
v níž rozkoš měli anjelé i Bůh?
Kde cit ten bratrský, jímž v zloby ryku
tak vroucně, dojemně lnul k druhu druh,
že říkaly i davy protivníků:
„Aj, jak jsou jedno srdce, jeden duch!
Jak mají soucit s každé bědy vráskou,
hněv neznají, i křivdy mstí – jen láskou!“
43
Tak bylo kdys. Tak rozkošnými květy
byl poset druhdy církve jarní sad,
když v letnice na křesťanské ty čety
Duch svatý jako jarní prška pad. –
Ó vzplanou kdy zas víry svaté vzněty?
Přemůže láska srdcí mráz a chlad?
Ó zavane nám do života ruchu
kdy zase máj, zas nové jaro duchů?
Ach, přijde čas, kdy vryje v dějin desky
lid Písma zas den slavné obnovyobnovy,
kdy šlehnou mocně kalicha zas blesky
těm mučedníkům našim na rovy?
Ach, přijde čas, kdy ten náš národ český
si ztrhá s šíje tmářův okovy,
a dokáže, že duch, jímž kdys tak slynul,
v nás přece ještě cele nevyhynul?
Je marnost člověk, nechť i mocí slyne;
to jaro může vykouzlit jen Bůh.
Nuž vzhlédni, smiluj ty se, Hospodine,
kéž zaburácí v srdcích tvůj zas Duch!
Kéž obživí, co v lhostejnosti hyne!
Kéž vzbudí víru a s ní nový ruch!
Kéž jednou kraje české zas to spatří,
že Kristus vskutku Pán náš a my bratří!
44