Aj, stojímť u dveří a tluku!
Zjev. Jan 3, 20.
Zas advent tu. Hle, přes závěje
host z krajů nevadnoucích jar
zas k našim zemským stanům spěje
a nese duším spásy dar;
a rád by snímal hřícha kletbu
a rád by sel zas Boží setbu.
2
Ó, srdce lidské, dokořán
své brány otevř; vždyť tvůj Pán
zas volá do tvých péčí hluku:
Aj, u dveří stojím a tluku!
Vy rodiny, v nichž touha žije,
by posvětil vše z nebe zdar,
a v jejichž klid a blaho ryje
snad strast, snad různice svůj spár!
Ten hostí v Káni oblažitel,
ten Zacheova domu přítel
i u vás chce se usídlit;
nuž, pospěšte mu otevřít!
Zas vztahuje svou svatou ruku,
řka: U dveří stojím a tluku!
Ó Sione, rytířstvo tvoje
zda bojuje, jak mělo by?
Zda vždy jsou jeden duch tvé voje
bez svárů, lsti a bez zloby?
Zda mnohdy nedříme tvé družstvo
jak v báji blanické to mužstvo?
Nuž, slyš, ó slyš, ten králů Král,
jenž z hrobu si tě vyvolal,
zas volá v tábor on svých pluků:
AjAj, u dveří stojím a tluku! –
Tak advent opět přišel tedy.
Jak často již? – Zda spásně vždy? –
3
Ach, jednou přijde naposledy
aa, bratře, sestro, víš-li kdy?
Ó viz žal překvapených Jobů,
ó věz, žes všudy blízko hrobu,
a otevř srdce dokořán,
dřív nežli v smrti tobě Pán
v sluch zahřmí té své hrozby muku:
Aj, u dveří stojím a tluku! –