Již zahalila Jeruzalém
ta nejčernější dějin noc;
již soud nad svatým pravdy Králem
jde konat hříchů temná moc.
Lhou svědkové křiví, všem zášť plane z očí
a biskupský fanatik na Krista sočí:
„Teď braň se! Zda svědků řeč nestačí?
Mluv, rouhači!“
A ten, jenž zvyk si na ústrky,
ač bez hříchu byl jediný, –
ten, co tam stál, jak mezi vlky
když beránek pad nevinný, –
zda v hněvu jak lev se nevzchopí nyní?
Zda může to snést, že tak podle jej viní?
Ó jakou dá odpověď? – Dal ji jim.
Jak? – Mlčením.
I z jeho slov i z jeho činů
tak božská svítila vždy zář,
tak usmiřoval žal a vinu,
že moh jej poznati i tmář.
A vše to když dovedli ďábelstvím zváti
ne dav jen, i vůdcové na slovo vzatí,
pak soud Boží hotov. Kdo jimi by hnul?
Pán – umlknul. –
Ó srdce, cit-li v tobě dýše,
ach, pamatuj, – ach pamatuj,
jak Král tvůj stál tam mlčky, tiše,
když svět ho dovlek na soud svůj!
Ne pravdu máš z pohodlí dávati v sázku,
než, chtěl-li by přehlušit vlídnost a lásku
hluk hněvu a zloby, jenž v nitru ti zní,
pak – umlkni.
Kdo s dobrou pří svou zlehčen, zhaněn
jsi podleh zvůli drzých čel, –
kdo někdy křivdou těžce raněn
bys z nebe mstu již volat chtěl, –
kdo lkáš, mnohý farizej dosud že žije
a dosud že láska na kříž se bije,
ty pomni: Má Bůh slovo poslední
a umlkni!
Však onen svatý obviněnec,
jejž zavrhli jak zlosyna,
jen chvilku nese z trní věnec
a pak mu triumf počíná.
A den jeho přijde! A v blahu i v pláči
kdo v šlépějích Kristových životem kráčí
a tich nese kříž svůj a neklesá,
pak – zaplesá.