Na cestách svých, tak dlouhých, dalekých,
dnes plachým hostem chmurné synagogy,
a zítra na náměstí řečníkem,
ve záři slunce hlučně vítán zde
a jinde sotva ušed kamení
svých odpůrců, kles’ Pavel apoštol
na břehu moře v spánek unaven.
Psal deset listů dnes do různých obcí
a každý podle času potřeby,
tu vysvětloval, sílil ochablé,
tu těšil schvácené, tam varoval
a jinde hřímal hromem Sinaje
do spletiva všech bludů kacířských.
Tu chvíli oddechu si zasloužil.
Chtěl spáti jednou, jako člověk spí
bez snů, chtěl spáti spánkem zvířecím,
v němž nebylo by stínů, obrazů,
jejž potřebuje tělo zemdlené,
by druhého dne čilé vstalo zas
ve nové boje. Uleh’ tak a spal.
Tu náhle v spánek divný slyšel hlas.
Ten slabý zprvu jako šumot vln
a silnější pak jako vichrů řev
se ucha jeho hlasně dotýkal.
Ač bránil se dne mdlobou přemožen,
přec poslouchal a slyšel tento zpěv:
Co životem kde hlučně zavíří,
jsou kacíři, jsou kacíři!
Jich bolest pouhé slovo nezléčí,
z nich ty jsi největší!
Co životem kdy bouřně zazáří,
jsou sektáři, jsou sektáři!
Jdou v davu druzi, kam je spřáhl klam,
proč ty jen kráčíš sám?
Představ si moře! Jest v něm jeden proud?
Na břehu moře ty chceš spočinout?
My vlny jsme, jež v sluch ti zavíří,
to kacíři, to kacíři!
Představ si nebe! Co tu valných hvězd!
A sám rci, v středu jich kde cesta jest?
Ty, jež ti v dráhu nejlíp zazáří,
to sektáři, to sektáři!
Ó pochop vše! Jak všecko shnilo by
ve tůni prázdně, nudy, hniloby,
jsouť života kvas, kde on zahýří,
jen sektáři a kacíři!
I vzbudil se. Dál spáti nemohl.
Zřel na moře a do hry jeho vln,
a každá vlna hlavou zdála se,
jež proti němu vzpíná hrdý škleb,
a při tom bratrem zve jej vítězně.
A tajný hlas mu v hloubi srdce děl:
„Co udělal jsi z Krista nauky?
Kam směřuješ dál?“ – Sebral se a vstal
a nocí prchal jako šílený
a za ním vln zněl neúprosný hlas,
půl pláčem byl a zpola výčitkou:
„Jen kacíři, jen sektáři
ti rozvoje jsou pilíři,
jen bludy pravda zazáří.
Vše smířit chtěl bys – ty kdo usmíří?“