Pěstě pilně snahou vroucí
vlasti, církve zdar a znik
drahně roků v Olomouci
biskupoval Jindřich Zdík.
S ducha svého pílí zdatnou
Jindřich nebyl spokojen,
za skrovnou ji, málo platnou,
prchavou měl jako sen.
Řekl sobě jednoho dne:
„K Božímu se hrobu dám;
tam si vznětu, síly plodné
ze stop Páně načerpám.“
Ze svého se vybral sídla,
Jerusalem svatý stih’
a tam kleslá duše křídla
nořil do stop Kristových.
Jiskrou mu, jež požár nítí,
Boží pokyn duší kmit’:
„Dobře stopou Páně jíti,
lépe Pána na se vzít.“
Kde a jak vzít na se Pána,
o tom drahnou chvíli snil,
až se jako k nebi brána
klášter před ním vynořil.
Ten byl světci Habakuku
pod ochranu mocnou dán,
Norbertových synů pluku
bělostnému věnován.
Slyšel o těch bratřích divy,
pověst hřejnou jako plam.
„Tam je doma Kristus živý,“
řekl si a vešel tam.
Vpravdě jevil Krista sličně
bratří způsob, hovor, hled,
o zdar duší ustavičně
horující touhy vznět.
Jako ten, kdo málo platí,
koho lidé necení,
skromně Jindřich bílé brati
projevil své toužení:
„Překročil jsem vaše prahy,
vnikl ve váš svatý klid,
bych tu jako žebrák nahý
směl se Kristem přiodít.“
Velkonoční o neděli
bílé roucho na se vzal,
zmladilý a rozvroucnělý
na cestu se v domov dal.
Objevil se v Olomouci
šlechetný ten církve syn
novou kápí běloskvoucí
jako Kristem přiodín.
A svým v Kristu dílem zjevným
stal se záhy v oněch dnech
svítilnou i sloupem pevným
Moravy a rodných Čech.