Ubohý můj národe,
smutný vlasti obvode,
starý nepřítel se zdvíhá,
na domnělou kořist číhá.
Před stoletím národ spal,
škůdce hrob se kopat jal;
hrobem byla země celá.
Církev však jej zaházela.
Nad národem visel meč,
národ ztrácel zvučnou řeč;
kdo se v lepším stavu viděl,
za dědů se jazyk styděl.
Posvátný jen Boží chrám
jazyk živý choval nám;
odtud živla dědin škola,
z mrákot vstával národ zdola.
Za padesát svorných let
národu se divil svět;
vyšší školy jemu dány,
otevřeny k vědám brány.
Nepřítele postrach jal,
o vzácnou se kořist bál;
se lstivostí věru hadí,
všemožně si žáhu chladí.
Pozdě přišel jeho lek,
neděsí nás jeho vztek;
avšak bouře černé noci
pospíchá mu ku pomoci.
Rozmáhá se pravdy žeh;
„Čecha přemůže jen Čech!“
Nevěra zas svornost kazí,
nepříteli cestu razí.
Milovníci slepoty
vzdávají se jednoty,
slavné vlasti na úkory
rozchodí se v bludné sbory,
Zrezavělou berou zbraň,
sápají se jako saň;
každý z nich lid zbožný trhá,
svornou jeho sílu mrhá.
Chaso Česká vážně stůj,
chláchol mladý rozum svůj;
chcete vlasti úraz nový?
Nestrojte jí černé rovy!
Kdo chce Marji poctu brát,
a ji mistru Janu dát,
ten sám sebe odsuzuje,
důtku sobě přiluzuje.
Ó kéž bolestných slz proud
zmírní hrozný Boží soud;
podrobte se Církve radě,
stůjme svorně v její hradě.
Má-li opět česká leb
pocítiti český cep?
Čekáte, až vzpoury šelma
šedého vás zbaví bělma?!