Byl svátek Marje, Boží Matky Panny,
lid zbožný plnil posvěcené stany;
i Václav smutně na cestu se dal,
když bratra marně do kostela zval.
On po dlouhém a suchoparném čase
se v chrámu Božím vroucně modlil zase;
též kazateli pilně naslouchal,
a navždy novým člověkem se stal.
Šel domů. Jan si sbíral nové laty,
by přišil si je na chatrné šaty;
tu Václav vážně k němu přisednul,
a smutným okem na něj pohlédnul.
Hned promlouvati počal v polopláči:
„Kam zavedli nás oba špatní štváči?
Jsme jimi obrácení na ruby,
je blízká tůně naší záhuby.“
„Jak šťastni šli jsme z otcovského domu
tím libým stínem porozkvetlých stromů?
Jak často v blaha svého záchvatu
jsme rozmlouvali o svém návratu!“
„Nás oba stihla netušená bída,
jen žal a hanba z očí nám dnes hlídá;
nás do drápů svých dostal svůdný ďas,
jen maličko a on nám zlomí vaz!“
„Ó bratře, ihned moudře sobě raďme,
a rázně na dobrou se cestu vraťme;
nás nikdy nespatř pobloudilců kruh,
nám odpustí a síly dodá Bůh!“
Jan, bratr, mlčky starý oděv látal,
však nyní bratru odpovědět chvátal:
,Můj drahý bratře, ty jsi ještě tmář
a já jsem osvícený pokrokář!‘
,Já rázně kráčet budu se svým šikem,
mne nikdo nesmí nazvat zpátečníkem!‘
Ty beze mne jdi nazpět sám a sám,
já z duše své ti navždy výhost dám!‘
Jan bratra svého doma v pláči nechal
a čerstvým krokem do hospody spěchal.
Již příštího dne vyměnil svůj byt –
snad jinde vrátí se mu v duši klid.