Zasedli na posvátném Vyšehradě
k slavnosti nevídané, nové
Libuše kněžna v lepých dívek řadě,
a kmeti, leši, vladykové.
Přemysla Stadického nastoliti
ve valném chystají se sněmě,
a složi hold mu, jakým dlužno ctíti
kněžnina chotě, vládce země. –
Dnes třetí ráno sluncem zahořelo,
co Stadickému zeměnínu
poselstvo slavné nabídnouti spělo
žezlo i ruku Libušinu.
A návrat jich sněm s touhou očekává:
nejedno oko k bráně shlíží;
v tom zvenčí zahlaholí plesné „Sláva!“
a Přemysl se k hradu blíží.
Již vešel v dvůr poselstvem doprovázen,
sněm sborem se mu nice koří;
již na stól knížecí má býti vsazen –
leč Přemysl tak zahovoří:
„Poshovte, kmeti, leši, vladykové!
Než na knížecí stolec sednu
a žezlo přijmu z ruky národové,
chci urovnánu věc míti jednu:
dva rodní bratři z krve Popelovy
spor o dědiny oné měli,
v nichž jeden hanlivými utkal slovy
Libuši kněžnu – hrdosmělý,
ač soudila je duchem pravdy smírné,
jak tady vládne po vše věky,
co přinesli ji v tyto vlasti žírné
otcové naši přes tři řeky.
A v zápětí té mrzké bratrů vády
a pohany, jež kněžně zdína,
mně nabídnuto mocné žezlo vlády
a něžná ruka Libušina.
Ač svorné to a vzácné lidu ctění,
přec z oné rozepře a hany
nechvalno klidit žezlo vladaření
a ruku nejjasnější panny.
Nechať se dříve pohanění spraví,
jímž zneuctěna moudrá knění,
a nech se smírem bratří rozpor staví,
jímž lidu vzešlo pohoršení.“ –
Všem výpověď se líbí Přemyslova,
obecný souhlas sněmem víří,
i vyzývavá slyšeti jest slova:
„Nech odprosí!“ a „Nech se smíří!“
Hled mnohý „lítém“ po Chrudoši slídí,
a mnohý „chrabrém“ po Šťáhlavu;
ti stojí stranou, za svůj čin se stydí,
a němí hanbou klopí hlavu.
Jich nitrem kvasí to a bouří prudce;
však hle! v tom burném citů chvění
popatří na se, a již ruku v ruce
chvátají k stolci – usmířeni.
Tam pokleknouce, vlahým okem brati
doprošují se odpuštění;
i skloní k nim se, takým holdem jati,
a vděk je zvednou – kněz i knění.
A Přemysl jme tak se mluvit k sboru:
„Buď bohům za to díka děna,
že zažehnán duch rodinného sporu,
a hana kněžny odčiněna!
Již vidím, že, jak jednotlivci v rodě,
lid všechen z povahy je svorným;
a dokud ctnost ta bude při národě,
zůstane silným, nerozborným.“
To řek’ a na knížecí stolec sedl,
po bok mu Libuše, ctná knění;
jásavý ve sboru se pokřik zvedl
a bohů spásám díků dění.