Duch času stále ku předu se bere,
tu u volném, tam rychlém pochodu,
poráží bludy, trhá mraky šeré
a světlu průchod klestí k národu.
I nad rolnickým stavem zašuměly
již ducha času mocné perutě –
paprsek světla probudil jej skvělý,
a rolník k slunci hledí upnutě.
On nenávidí tmu, v níž tápal maně
a klesal hloub a hloub rok po roku,
on vítá záři jasnou, jí se klaně,
k osvětě hlásí se a k pokroku.
On knih se chápe, pomocné té ruky
vyprošťující ducha z temnoty,
hledí si oprav, dbá i na nauky
a v prospěšné se řadí jednoty.
On ač si váží moudrých otcův zvyku,
přec výmyslů si všímá novějších
a při práci a každém při podniku
docílit úspěchů chce hojnějších.
On nechce pracovati rukou pouze,
jak před nedávnem ještě pracoval,
kdy potu jeho květem byla nouze,
kdy statek hynul a se zkracoval.
On uznává, že musí ruka zdravá
rozumem zdravým býti vedena;
jen práce rozumná že práce pravá,
a blahobyt že její odměna.
On ví, že v jedné hlavě moudrost není,
že každý něco z celku poznává;
a proto přijímá rád naučení,
jehož mu zkušba jiných podává.
On, čeho sám byl zkusil, druhým sdílí
a uvažuje jejich zkušenost;
tak vzdělává se, prospívá a sílí
a pěstí občanskou ctnost – vzájemnost.
Ke schůzím hospodářů, kde se radí
pospolným míněním svůj o prospěch,
tam spěší rolníkové staří, mladí,
a jeden sbírá zkušenosti všech. –
Hle! takto rolník český kráčí, chvátá
ku předu v rovné čáře s pokrokem,
by vzešla jemu brzy doba zlatá,
kde hoj a štěstí snah je úrokem.
A doba tato vzejde, vzejde, vzejde!
Rolnictva blahobyt zas zakvete!
Tlak, pod nímž dlouho úpěl rolník, přejde,
a umlknou ty stesky staleté.
Lid náš se dodělá zlatého věku,
jehožto ztrátu často oplakal,
a žehnat bude zbožném ve povděku
těm, od nichž věk ten zlatý vznik svůj vzal.
A naše vlasť, ta krásná, přebohatá,
kolébka drahá, svatá Čechie,
ta bude nám pak sedmkrát tak svatá
a skvostem rájů sebe pokryje.
I bude hojnost, mír a požehnání
po zemích berly Svatovácslavské,
i zradujem se vděčném ve plesání,
a šťastni budem v krásné vlasti své.