Řím jediným se zvonem býti zdál
a na vše cesty kněží květy střeli,
den května byl a jasem slunce plál,
když hlavou církve zvolen Ganganelli.
A byla radost, veselil se lid
a prozpěvoval od večera k ránu
a volal: „Svatý nebes mír a klid,
přej všemu světu, otče Vatikánu!“
A kam pohlédlo oko, tam i sem,
jak vlny v moři lidské hlavy byly,
jen chrámu Petrského za sloupem
dva černí mnichové se zastavili.
A starší mluvil: „Já mu nevěřím;
lest jakási je v jeho zamlklosti,
však brzy pozná poblouzněný Řím,
že nemá víry ani pravé ctnosti!“
A v růžích přišel velkonoční hod,
v němž papež kacířům měl klnout v chrámě,
jak žádal toho Jezovitů svod,
již papežův dřív podpírali rámě.
A před oltářem papež zbožně klek’
a modlil se, pak obrátil se k lidu
a žehnal mu a zvučným hlasem řek’:
„Svět v božích rukou jest a Bůh chce klidu!
Nač hněv, nač svár; těm oběma buď dost,
nač záští těm, kdo jinak v Boha věří?
Bůh všecky vezme někdy na milost,
ne věrou On, spíš skutky srdce měří!
Kdy bratr bloudí, jdi, jej poučuj,
leč nevraždi, když jinak Pána vzývá;
i pohan největší je bližní tvůj,
Bůh miluje, leč krve neprolívá!
Jsme všichni Jeho děti, Jeho duch
v nás sídlí všech, jak vůně v růže květu,
všech otcem jest; chce lásce dětí Bůh
a jménem Jeho žehnám všemu světu!
Leč klnu těm, kdo jinak chtí, než On,
kdo sijí svár a s duší hněvem plnou
zlým činem rozmnožují pláč a ston
a při popravách jinověrců klnou.
Kdo vtírají se v přízeň slabých žen
a v přízeň chabých velmožů a králů,
by bohatli a pány byli jen,
a pyšnili se v zlatém pluviálu!
A takým seznal tajemný jsem řád,
jenž papeži i králi vládne v skrytu
a znesvěcuje boží majestát:
řád Loyolův to – družstvo Jezovitů.
Těch, jimž prý tovaryší Pánů Pán,
jak dálným světem prohlašují směle..
Chci, aby lidstvu věčný mír byl dán
a ruším řád ten jménem Spasitele.
Na věčné věky zrušuji jej včas,
že není v shodě s mravností ni vírou,
chci, aby požár klamu v lidu zhas’
a láska vrátila se na zem širou.
Tak před Bohem, tak před vším lidem jsem!
Ty budiž ochráncem mým, Velký, Silný!
Ó, vyslyš mne, v hruď vejdi lidem všem,
Ty Vznešený, Ty Mocný, Neomylný!
Všem žehnám dnes, nechť klamu skryl je stín;
či na bratra mám vznésti pomsty kámen?
všem žehnám, jak mi vnukl Hospodin,
všem lidem po veškerém světě. Amen.“
A z chrámu ven se těsná lidu proud
a jásá, slzí, líbá, objímá se,
a volá: „Vyřknut nad černými soud,
teď mír a štěstí k nám se vrátí zase!“
A kamo hledí oko, tam i sem,
jas ovládá a rozjařuje davy,
jen chrámu mohutného za sloupem
dva černé mnichy tajný hovor baví.
Na druha dumavého jako sen,
se smíchem ušklebavým starší shlíží
a šepce mu: „Náš řád-li roztříštěn,
zde cosi v láhvičce mám, co jej sklíží!
Ten Ganganelli nerozvážně hrál;
znám v kapli Vatikánu sakristána,
ten koná vše, co chce náš generál,
s ním vážně pohovořím záhy z rána.“ –
Než do věčnosti rok a měsíc sběh’,
zvěst po všem světě tíhla z Vatikánu,
že Klement Čtrnáctý, ctný otec všech,
svou velkou duši položil v klín Pánu. –