Ó poutníci, jimž Pán jde v čele,
hle, o krok blíž jsme hrobu zas.
Jak jest vám? Září oko směle?
Či kane bolná slza s řas?
Ten nový rok – co nám as věstí?
Jen samý zdar a samé štěstí?
Či vzdycháte teskně, jak dál bude, jak?
Jen vzhůru zrak!
Ať Hospodin k nám tvrdě mluvil,
ať nepřišel nám často vděk,
On mnohý věnec přec nám uvil,
když z růží ne, tož z fialek.
A proto píseň vděčných stonů
kéž zašumí kol po Sionu
a nechť bolí kříže a soužení tlak –
jen vzhůru zrak!
Ty kmete vetchý, osamělý,
ty vdovo pohřížená v žal,
ty neduživče, trpiteli,
ty siroto, jíž hrob vše vzal,
ty nešťastný, jenž toneš v hoři,
jak na rozbouřeném když moři
již v tůň zdá se klesati zmítaný vrak, –
jen vzhůru zrak!
Vždyť toť náš los, že putujeme
zde jako bědnou cizinou.
Tu chvilku mezi kvítím jdeme
a hned zas jako pustinou
a přes úskalí, přes propasti
a přes hučivé proudy strastí. –
Než, nechať je slunno, nechť černá se mrak,
jen vzhůru zrak!
Ať žal nám věnem nebo štěstí,
aj, před námi co svítí tam?
To svatá, světlá berla jesti,
jíž pastýř lidstva kyne nám.
Ať víří jako vodopády
tmou vůkol hříchy, křivdy, zrady,
On před námi vztyčuje vítězství znak!
Jen vzhůru zrak!
Tak v pochod, dobré mysli jsouce!
Kdo proti nám, když s námi Bůh?
Jen svorně jděm, druh k druhu lnouce,
vždy jedno srdce, jeden duch!
Až přejdeme ty hory doly,
až slávy den tu zahlaholí,
aj, poutníci, v radosti naposled pak –
jen vzhůru zrak!