Údolí hrobových kostí.
Ezech. 37, 1–14.
Hle, údolí, v němž plno lidských kostí –
to u řek Bábel prorok kdysi zřel.
I hledí v poušť tu truchlou v ztrnulosti,
tu prudký vichr mocně zahučel
a po údolí divný ruch se hostí
a budí trosky ty v dav živých těl.
A zahřímal hlas Boží z větru vání:
Toť lidu mého smrt a z mrtvých vstání. –
Ó jestli kdo tě chápe, věštbo svatá,
jsme my to, děti české rodiny,
jimž obrátila Bílá Hora klatá
jich vlasti zdar a slávu v ssutiny.
Než, hle, když hotovo už dílo kata,
tůtu tvůj Duch, Bože, zavál v pustiny
a nesl život v hroby naší země
a z kostí mrtvých vzbudil nové plémě!
My plesáme! My děkujem titi, Pane!
Nám před očima jest to jako div,
že zář tvé pravdy zase u nás plane
a Husův lid, kdys ubit, zas je živ.
A přec – v náš dík proč slza žalu kane?
Proč zírá na nás smutek z českých niv?
Ty víš: My tělem oživli a hlavou,
však srdce mnohých podnes hrobkou tmavou.
45
Co hříchů kol a kol! Co lsti a zloby!
Co bídy v lesklých hesel směsici!
Co prospěchářských lží! Co mrzké mdloby
svůj plášť vždy po větru jen točící!
I tam, kde heslo víry život zdobí,
jak často pouze měď to zvučící!
Tak vedle světla dosud temné stíny
a pode kvítím plíseň umrlčiny. – –
Co činit? Tesklit jen snad duše mají?
Tys, Hospodine, naše naděje!
Tvůj Duch jak druhdy v prvním církve máji
v pláň kostí mocně jednou zavěje
a v duši národa pak po všem kraji
se velké probuzení rozchvěje
a po vší vlasti vstane v novém šiku
lid tvůj – lid celých Božích bojovníků!
46