Co nás bolí.
Nás nebolí tak, že zlobný jen jek
má Řím pro lid Jednoty matky
a že by nás na novo s radostí vlek’
na pobělohorské jatky.
Vždyť ku cti je hněv soka takého
a v bědách se tuží nám svaly;
vždyť víme, že na Krista samého
jen „ukřižuj, ukřižuj“ řvali.
Nás neděsí tak, že na oltář zdvih’
si mammony modlu lid český
a zhýralý věk že posupný smích
má pro Evanjelia stesky.
Vždyť nad mraky vzpoury zločinné
nám svítí to žezlo Krále,
jež strašlivě jednou pokyne:
Až potud a nikoli dále!
12
Než, jedno nás bolí: Že potomkům těch,
již vraždili Husity věrné,
teď pomáhá zdvihati ve vlasti Čech
ty neblahé prapory černé;
a pro děti nejlepších heroů svých,
to pro nás, pro kalicha plémě
že nemá leč ústrk a jízlivý smích
ta nynější Husova země.
A jeden nás děsí přesmutný zjev:
Tak zvlažněl lid písma, tak změkl,
že snáší to tich, že mu nevzkypí krev,
by svorně a rozhorlen řekl:
Ó národe, styď se, že bije nás v líc,
svých předkův tak hanobíš tužby,
a věz, že my nechcem a nebudem víc
svým hrobařům konati služby.
Nuž, přijde přec chvíle, kdy temnoty moc
vlasť Husova s trůnu tu svrhne?
Či blíží se českému národu noc,
jež na vždy snad ve hrob jej strhne?
Ať tak nebo tak, tím víc k druhu druh
kéž přilne za trudů těch stálých;
tím věrněji plňme, co poroučí Bůh,
a hajme si písmo a kalich!
13