Kde burácel orkán těch běd a těch hrůz, Kde burácel orkán těch běd a těch hrůz,
jak stalo se nám, jejichž otcem je Hus, tam teskno, tam do zpěvu není. Až zkvete-li v máj, co nám udupal hněv, pak z tábora našeho zahučí zpěv jak Žižkova chorálu hřmění. Dnes, v době, již otrávil nevěry dech, v dnech smutku, kdy syn země Husovy, Čech, se duchem dal do římských služeb, – tu ty, kdo jsi doposud husitský kov, slyš prostých jen několik ze srdce slov, slyš několik stesků a tužeb. [3]

Sion.
Izai. 52, 1: Probuď se, probuď se, oblec se v sílu svou, Sione!
V zem českou mraky se valí a tmět se počíná, tmět; vše v příšerné stíny se halí, co jitřně se počalo rdět. Zmlk’ chorál svobody spasné, jenž z hájů a údolí zněl; lesk českého jména, on hasne, a setřen je nadějí pel. Tam v horstva zatmělou dáli i v rovin zde vadnoucí sad s křišťálové pohlíží skály ,skály, hle, zlatý, mohutný hrad. Věž v oblaky černé se hrouží a vůkol ní nad plání za skřehotu zlobného krouží zas kostničtí havrani. 4 Na cimbuří v zářivé zbroji pod korouhví vlající zjev olbříma, anjel stojí, roh stříbrný v levici. Zrak po kraji vůkol mu těká, kdež ze zašlých bouřlivých dob tak mnohého Husity reka se pod květem ukrývá hrob. A olbřím vidí ty mraky, zří pověstných havranů shon, jak klovají v kalicha znaky a věští všech nadějí skon. I hněvným v to pohledem míří, pak roh nese ke rtům mu dlaň a do síní hradu to víří: „Ó probuď se, Sione! Vstaň!“ „Střes chabosti dřímotu s oka! Cti vévody Ježíše vzkaz! Viz úklady starého soka a rázně meč Ducha jen tas! Než v přívalu temnoty chmurné zem kalicha utone, ty, postav se přesile zpurné! Ó probuď sese, Sione!“ 5 Tak s cimbuří mocně to zvučí, až vůkol se zachvívá zem; vždy bouřněji z mraků to hučí, hrad zlatý však zůstává – – něm. A na novo anjel ten bdělý roh válečný svírá v svou dlaň a na novo volá a velí: „O probuď seÓ probuď se, Sione! Vstaň!“ – – Nuž, hrade náš, Sione český, zda přec ještě procitneš? Zda zaplašíš havranů vřesky a prapory rozvineš? Či navždy snad nevěra věku svým kouzlem už ovila to potomstvo husitských reků, jak Samsona Delila? Ó procitneš! – Zbraň tvoje slavná, zbraň světla se zableskne v tmy. A víra, ta síla jen dávná tvých otců nechť z duše ti hřmí, a marně pak útočit bude svět tento i peklo svou lstí. A zas se to vyjasní všude a Čechem být zas bude ctí! 6

Ó budeš zas jak druhdy mužem celým?
Přísl. 4, 23: Ze srdce pochází život.
Jak divný osud tvůj, ó lide český! Co zkusil jsi! Tys evropský byl Job! Jak ztýraly tě římských klateb blesky! Jak rvaly spáry jezovitských zlob! Již hrůzou oněměly tvoje stesky, když víc než stoletý tě sevřel hrobhrob, a hlehle, dnes ti, co pravdu na kříž bijí, tě vidět musí, kterak jásáš: Žiji! A žiješ! Divy ryje z rodné půdy tvých synů jedněch pilný rýč a pluh. Tvých dolů černý démant, hor tvých rudy, tvých továren a parostrojů ruch – ó co to úsilí, co práce všudy; zda nad tím neužas by předků duch?! Hle, po tak mnohé, po tak strašné muce tak zdatny jsou tvá hlava a tvé ruce! 7 A zříme více, národe náš drahý; ne tělo jen, i duch tvůj ožil zas. Ač i tvůj rozum ubíjen byl vrahy, když dán byls Koniášům napospas, přec nezakrněls! Vyhnaly tvé snahy i v umění i vědách v mnohý klas; a budoucnosť ať cokoli ti nese, ty zdviháš práva štít řka: Nedáme se! Nuž, budeš zas jak druhdy mužem celým? Ach, lide Husův, netaj si svých mdlob. Tak rváno byvši věkem zatemnělým tvé srdce podnes není bez chorob. Vždyť nechce, nechce rozumět těm skvělým, těm nejsvětějším tužbám slavných dob, a vše, co našim otcům bylo svatým, to dnes mu bláznovstvím neb bludem klatým!! Až tvoje srdce, srdce pookřeje a očistí se v Božím prameni, až v Kristu zakotví zas české děje po dlouhé plavbě mořem mámení, pak hvězda slávy zas se pozaskvěje, pak naši padlí budou pomstěni! – – Nuž, bude tak? Toť v radě Hospodina. Však nebude-li, tvá jen, tvá to vina! 8

Že prý Boha není!
Žalm 14, 1: Říká blázen v srdci svém: Není Boha.
Co našim otcům bylo neslýcháno, co vrhal druhdy svět v říš prokletí, co druhdy rouháním jen bylo zváno, to velebí teď naše století. Teď zemi bouří děsné vzpoury jek. V boj proti Bohu vydal se náš věk a volá k nebi v zpupném burácení, že prý Boha není! Ty dítky prachu, nicotní ti červi, prý nahlédly v ten hvězdných světů kruh a zkoumaly prý všeho žití nervy a nikde nespatřen prý tvůrčí duch; i nechce znát víc Tvůrce svého tvor a volá davů zaslepených sbor, jak zhýralec v svých kvasův opojení, že prý Boha není! 9 To sobectví, jež nectí bližních práva, ni Boží ani lidské zákony; – ta vášeň, s jakouž lidstvo zaprodává se v modloslužbu bůžku mammony; – to zříkání se všechněch svatých snah, jež svět jen se smíchem teď metá v prach; – to všecko ozvěnou je přesvědčení, že prý Boha není! A kdyby mnohým sborům po Sionu se svlekl nedělní ten jejich háv a zrak by nahléd’ za zevní tu clonu a seznal duší pravý směr a stav, – – ó naše hříchy, naše netečnosť ty mluvou smutnou zvěstují to dosť, i v církvích že ta vzpoura zuby cení, že prý Boha není! Ó bratří, kdož svou duši milujete, ó pomněte, co dosud mluví Pán, jak napomíná všecky: Bděte! Bděte! A střežte pilně svého srdce stan! Zem falešné též mívá proroky! Zkušujte duchy i jich výroky a odmítnete lež tu v rozhořčení, že prý Boha není! 10 Ten světa dům a jeho steré divy, – ty zákony, jež vedou dráhy hvězd, – hlas svědomí, ten soudce v srdci živý, jenž hlásá: Pravda, spravedlnosť jest, – ten velebný žalm lidských dějů všech, ten nejhlubší všech lepších srdcí vzdech, to volá v posměvačův poblouzení: A že Boha není?! – – Ó znejme, bratří, ctěme Hospodina, byť porušenců dav Ho zapíral, dřív, znamení než ukáže se SynaSyna, jenž božsky žil tu, božsky umíral, – než železný prut toho Vévody jak v střepiny roztříští národy, než ve pláč věčný rouhání se změní, že prý Boha není! 11

Co nás bolí.
Nás nebolí tak, že zlobný jen jek má Řím pro lid Jednoty matky a že by nás na novo s radostí vlek’ na pobělohorské jatky. Vždyť ku cti je hněv soka takého a v bědách se tuží nám svaly; vždyť víme, že na Krista samého jen „ukřižuj, ukřižuj“ řvali. Nás neděsí tak, že na oltář zdvih’ si mammony modlu lid český a zhýralý věk že posupný smích má pro Evanjelia stesky. Vždyť nad mraky vzpoury zločinné nám svítí to žezlo Krále, jež strašlivě jednou pokyne: Až potud a nikoli dále! 12 Než, jedno nás bolí: Že potomkům těch, již vraždili Husity věrné, teď pomáhá zdvihati ve vlasti Čech ty neblahé prapory černé; a pro děti nejlepších heroů svých, to pro nás, pro kalicha plémě že nemá leč ústrk a jízlivý smích ta nynější Husova země. A jeden nás děsí přesmutný zjev: Tak zvlažněl lid písma, tak změkl, že snáší to tich, že mu nevzkypí krev, by svorně a rozhorlen řekl: Ó národe, styď se, že bije nás v líc, svých předkův tak hanobíš tužby, a věz, že my nechcem a nebudem víc svým hrobařům konati služby. Nuž, přijde přec chvíle, kdy temnoty moc vlasť Husova s trůnu tu svrhne? Či blíží se českému národu noc, jež na vždy snad ve hrob jej strhne? Ať tak nebo tak, tím víc k druhu druh kéž přilne za trudů těch stálých; tím věrněji plňme, co poroučí Bůh, a hajme si písmo a kalich! 13

Kalich.
Kalichu, kalichu, proč mé oko slzí, zřím-li tě zírat kol s chrámů, našich tvrzí? Proč v srdci ukryto kvílí a bouří to: Bože, vstaň! Tas svou zbraň! Bože pomst, přijď brzy?! Kalichu, kalichu, kterak nelkát žalem! Druhdy zdroj smíření lil jsi z krajů palem. V nebeskou otčinu lidskou zvals rodinu; náš však věk úšklebek má nad králův Králem! 14 Kalichu, kalichu, kterak nesplakati! Kdys tvá zář Evropě znala plápolati. Temnota prchala. Pouta se trhala. Nyní Čech rob je těch, co jsou otcův kati! Kalichu, kalichu, hněvy duši střebou. Otcové v slasť i žal brali lesk tvůj s sebou. Ten svítil v porobu, do psanství, do hrobů. Teď i pych vlastních tvých pohrdat chce tebou! Kalichu, kalichu, smutek tebe cloní. Černý mrak zdvíhá se tam, kde Mstitel tróní. Než, – při všem úkoru duch starých Táborů ve dnův trud doposud z věrných srdcí zvoní. 15 Kalichu, kalichu, klenote náš svatý! Nemáš nám vyrván být zrádci ani katy! Věrně tě zdviháme! Škůdcům se nedáme! Však ty zas zářný jas vneseš v města, v chaty. 16

Útěk na Sionu.
Mark. 14, 50.50: Tedy opustivše jej všickni utekli.
Když Pánu již se přiblížila ta velká hodina, v Getsemane když lomozila už cháska zločinná, co učinili Jeho milímilí, ten hlouček zaleklý? Ach, všickni Mistra opustili a všickni utekli! Než, sám a sám v své krve nachu když boj svůj dokonal a sokům svým když ku postrachu co vítěz z hrobu vstal, jak uslyšeli uprchlíci triumfu slavný vzkaz, jich hlouček věrnosť slibující se k Pánu vrátil zas. – – 17 A dnes, kdy opět pravdy Krále svět soudí soudem svým a plémě jenom hříchů znalé chce z Něho mít svůj šprým, kde opět s Něho ruka smělců chce strhat božství zář a rota tupých sevšednělců Mu plvá v svatou tvář, – a dnes, kde Pilátů dost všudy, již vidí v tom svou česť, že šklebiť smí se v lidstva trudy jich vtip: Co pravda jest? – je šik těch našich legionů prost zrády, nevděku? Ach, běda! Běda! Po Sionu vše zdá se v útěku. V prach lhostejnosti pohozena tlí svatá kniha knih; zbroj světla jiná pohřížena v tůň spisů nečtených. A z prázdných chrámů smutek zírá za lidem nevěrným a na bojišti kořisť sbírá jen nevěra a – Řím. 18 A kam že prchají ty davy, ti syni Táborů od znaků známé staré slávy, od Krista praporů? Ach, jejich krok i srdce touží po vůni obětisk, kde zlatému se bohu slouží; ten bůh se zove: Zisk. Před bůžkem tím co hřích? Co spása? Co cnosť a láska? – Nic. Zvěsť lepší jeho slovo hlásá: Jen peněz, peněz víc! – Ach, Bože, kam až kles náš smělý, náš toleranční vzlet! Ach, Bože, jak jsme sevšedněli v tom běhu svých sto let! – – – Ó lide, tak kdys věrný, statný, což víc se nevrátíš? Což cele jak syn marnotratný díl otcův utratíš? Což zasloužil to ten Rek z nebe, že tak jím pohrdáš? Což soudu, který stihne tebe, se více nelekáš? 19 Ach, lide Husův, vstavší z hrobu, svých předků vyslyš vzkaz a zanech bídných hmoty robů a vrať se, vrať se zas! A ku Kristu se shlukni zase a z prachu výš nes zrak a v nové slávě, v nové kráse se zaskví český znak. 20

Kristův pláč.
Luk. 19, 41: A když se přiblížil, uzřev město, plakal nad ním.
Jak pyšní se dnes Jeruzalém, v svůj slavnostní jsa oděn háv! Až z Libánu a z krajů palem jej plní sterých hostí dav. A hle, kdo s hory olivetské se ještě v houfu blíží? – Toť Pán, to slunce Nazaretské, jenž s chlumu k městu shlíží. Tam s Moria chrám staroslavný pne čelo hrdě ku nebi. Dál skví se Judstva klenot dávný, hrad Sionský, pln veleby. – To vše zří Pán. – Než, hle, co jest to? Proč krok ztich v houfci zadním? Aj, stanul Pán a uzřev město ach plakal, – plakal nad ním. 21 On za tou slávou budov hrdých a obětních všech plápolů zřel nepravosť jen srdcí tvrdých a národ svůj co mrtvolu. A vida, jak již z dáli kráčí v zem hříšnou zhouba bledá, jen volať moh’ u svatém pláči, pln bolu: Běda! – Běda! – – A nedávno – když na ty rumy míst svatých zabloudil můj sten – kol půlnoc vzdychala své dumy, – mne, bratří, strašný zděsil sen. Nad zemí českou hora čněla, – svět v náhlé záři planul –, a na hoře, jež zaduněla, zjev z nebe, – Kristus stanul. Měl za sebou až po oblaky svých zvítězilých tisíce a skoumavými hleděl zraky po vlasti reka z Kostnice. Až k Moravě, až po Šumavu zří rozstřenou zem drahou, a vidí svítit lesk a slávu nad stověžatou Prahou. 22 Z niv květnatých a vonných hájů se vísky, města bělají; nad klidným spánkem českých krajů to zní jak tóny šalmají. Jen občas slyšíš zaduněti v ten mír cval nočních vlaků, jež přes užaslé luhy letí jak zjevy divých draků. A z černých budov mezi sady zříš sterých světel zářný trysk; toť věku páry hrdé hrady, v nichž stroje vévodí a – zisk, v nichž dnem i nocí bez únavy vždy dýme to a plá to, v nichž tvrdých robot vzdech se taví a mění v zlato – v zlato. A nad rovinou, nad horami, majíce kalich na čele, se rozhlížejí vážné chrámy jak bílí strážní anjelé, již padlých reků vzpomínají, těch Božích bojovníků, a šeptať modlitby se zdají nad zemí mučedníků. 23 A jakých ohňostrojů blesky se hrouží tam v proud Vltavy? To zlatá Praha, klenot český, kol šíří třpytu záplavy. Tam věd a umění jest zřídlo, tam vtip a rozmar zvoní; tam bohatýrův ducha sídlo, tam palác uměn tróní. Tak šťasten se tu rozprostírá kraj Čechů hrdý, bohatý a s hory strmé na to zírá ten mučedlník Golgaty. – Co cítí as? – Proč tich tak stojí jak v zármutku se mrače? Ach, Ježíš, vida zem kdys svoji, – On nad ní pláče, – pláče! On národům i duším patří vždy hluboko až do útrob; a hle, on v zemi Českých Bratří zří – – umrlčích jen kostí hrob. A kam mu pohled jako bleskem kraj široširý stihá, tam za zemského zdání leskem zjev příšerný se mihá. 24 Z těch paláců, měst, hradů, z chýšechýše, z míst, kde z nízní radosť jásavá, se plazí, vzpíná výš a výše, hle, – – děsná hydra stohlavá. A jedovaté spáry vzmachem v hruď národa se ryjí a tlamy, zvlhlé rudým nachem, krev srdcí hltem pijí. Jest soběctví to rozkošnické, jež hůř než lačnosť vrahova vše svaté, vše, což v pravdě lidskélidské, teď střebe z lidu Husova. A práce, věda, poezie? Ty dál si laškují jen; a nevěra – ta v kvas ten vyje, jak supů skřek a hyén. A ještěří ten netvor roste a ryje spár svůj hloub a dál; a v komnatách i v chýši prosté mu lupem všechen ideál. A národ, kdys tak znamenitý, se hydře klanět velí a jásá, jejím jedem spitý: Toť Bůh tvůj, Izraeli!! – – 25 To vše zří s hory vyvýšené Ten, jemuž božstvím září líc, a Jeho zraky zarmoucené se zachmuřují víc a víc. Tak dlouho v české kraje zírá a okem pátrá – hledá – a bol, – jen bol mu srdce svírá, až s pláčem kvílí: Běda! A sotva zalkal ten Syn slávy, již mizí velebný ten zjev, i Spasitel i světlé davy, a kol – – hřmí hrozných hromů řev. A vyroněné slzy Páně ty rostou v proudy, v řeky a přes údolí, hory, stráně se valí jezer jeky. A města, vísky, celá země se zmítá jako v moři vrak a kvílí hříšné české plémě a v tůň kles stohlavý ten drak. A všudy jen se hrůza valí a všudy běda, běda; a tam – hle, – olbřím z hrobů vstalý, svůj palcát Žižka zvedá – – 26 Já procit. – Tma a ticho kolem. – Tam s věže skuhral sejček jen. – Než, duše stenala mi bolem. – Co zřel jsem, byl to pouhý sen? – Ó ty, kdys slavná česká země, kéž Bůh ti zhynouť nedá, až v ty tvé hříchy zahřmí temně to Jeho: Běda! – Běda! – 27

Pohřeb.
Jak kanou slzy nejvřelejší, když člověk drahý klesá v hrob! Než, pohřeb ze všech nejsmutnější se odbývá za našich dob. Před průvodem Duch času jede a písní pohřební je – smích; zlý svět co kněz ten průvod vede a hrobařem je – lidský hřích. A málo které oči vlídné,vlídné si v soucitu tam zapláčí a chudá prkna rakve bídné ta kryjí věnce – z bodláčí. Kdo jest ten mrtvý? Proč ty hany? Proč ani zvony nezněly? Byl Lazar to snad pohrdaný? Snad zlosyn v hanbě zemřelý? 28 Ach, mrtvý ten byl podlých činů a skvrn a hanby cele prost; vždyť byl to anjel HospodinůHospodinův, vždyť byl to z nebe, z nebe host. On, dokud žil tu v prachu země, jak uměl mířiť svár a hnět! Jak uměl těšiť lidské plémě! jakJak mnohem šťastnější byl svět! Jak oschly rázem mnohé slzy, jak utich mnohý bolný sten, jak odvanulo vše, co mrzí, když anjel ten se usmál jen! Než, nevděkem svět tento splácí. Ten Boží host byl rván a štván, až trpě skončil těžkou práci a již má býti pochován. A má se skutečně tak státi? Ó kde kdo ještě k Pánu lneš, kdo chtěl bys radši život dáti, než abys ctít měl klam a lež, 29 Kdokdo horujem u vroucím vznětu pro Siona a vlasti zdar, ó prosme Ducha Páně světasvětu a slibme každé šalbě zmar; snad vzkřísí toho zemřelého ten Bůh, jenž vždy má moci dost; vždyť host ten z kraje nadhvězdného on jmenuje se – – Upřímnost! 30

Váhavosť.
Kazat. 11, 4: Kdo šetří větru, nebude žítižíti, a kdo hledí na husté oblaky, nebude žíti.
Tak vlídně nyní září milost Boží v ten život náš i v Sionský náš sad, tak stále Bůh svá slitování množí, by strom už třebas uschlý přece zmlad, a proč že přece ovoce tak málo, jež Pánu ku cti, nám by k blahu zrálo? – Květ kazí také jeden zhoubný host: Váhavost. Tak často věrou nadšenou nám vzplane ten duch náš láskou Boží dojatý a ratolesti snah jsou obsypané všech zbožných předsevzetí poupaty; než, jako noční mráz když na květ padne, tak vše to mnohdy rychle schladne, svadne! – Kdo zmařil krásných poupat zdárný zrost? Váhavost. 31 Nad hořem siroty a bídy vráskou, když pláče blížních srdce zraněné, v nás vřele zaproudí to svatou láskou, jak z jara když se v kmenu míza hne; my slzy setříť již již spěcháváme, tu stanem – přemýšlíme – počítáme –, až zničí lásky čerstvý letorost – váhavost. My při vzpomínce na svých otcův strasti a na svobodu naši nynější – my často chcem i svůj šart v oběť klásti za důkaz díků na dny šťastnější; než, mnohdy mezi čin a vřelé chtění jen krátké chladné vstoupí okamžení a již uloupí vděčných citů skvost – váhavost. Ó bratří, má již škůdců na tisíce ten život náš a církevní náš sad a tu by směl jej hubit ještě více i naší vlastní netečnosti chlad? – Jen Duchu Božímu se prodchnouť dejme, jen srdce své na srdci Páně zhřejmézhřejme a promění se v rázných činů ctnost – váhavost. 32

Sevšedněl.
Jak žalno je, jak bývá líto, druh milý v hrob když odešel! Než, bolu více v tom je skryto, Kdyžkdyž nad mrtvolou ducha zní to: Ach, sevšedněl! AchAch, sevšedněl! V dnech junáckých z těch očí snivých jak umělo to zajiskřit, když hřměl do duší zimomřivých: I nade vzdorem bouří divých chcem vítězit, jen vítězit! Jak kypělo v něm všecko silou, když vřele ruku druha tisk a volal: Vlast svou zatročilouzotročilou chcem povznést v slávu starobylou a nezmate nás zlost ni zisk! Jak ctil ty jeho srdce plamy i mnohý bludný sofista, když nad Siona ssutinami on nadšen slibovával s námi: Vše pro Krista! Vše pro Krista! 33 Hle, tak chtěl čeliť všemu světu. Než, ach, jen krátká řada let a veta, veta po všem vzletu; a zničen ráj těch slibných vznětů jak mrazem květ, jak mrazem květ! Kam zaryl pluh svých plánů smělých, tam buď mu hněvný odpor zrost, buď odvetou snah jeho vřelých byl smích jen duší sevšednělých a netečnost a netečnost. Tak duchem kles. Však z jeho pádu jej láska mohla zdvihnout zas; než, zažil nevděk jen a zrádu, až v duši v mrazivém tom chladu žár všechen zhas, žár všechen zhas. Pak sáhla v jeho bolné dumy i kruté bídy tvrdá pěsť a ideály klesly v rumy; – duch zlomen dnes už nerozumí, co charakter, co muže česť. Dnes jako na poušť nepřehlednou v svět zírá jeho svadlá líc a srdce s resignací bědnou se shřívá tužbou jenom jednou: Jen chleba víc! Jen chleba víc! 34 Ó splačte, bratří, nechte hany, kdo spatříte kde tento žal. A Ježíši, ty Světče štvaný, ať jakékoli nesem rány, jen tuto vzdal, jen tuto vzdal! Vždyť bolno je, vždyť bývá líto, druh milý v hrob když odešel; než, bolu více v tom je skryto, když nad mrtvolou ducha zní to: Ach, sevšedněl! Ach, sevšedněl! 35

U Kostnického balvanu.
Tak zde jsi skonalskonal, ty náš bohatýre! Tak zdes měl plamennou svou Golgatu! Tak odtud zahřměl po Evropě širé tvůj protest proti temnot dogmatu! My, lid tvůj, plémě chudé teď a siré, my zbylé trosky hrozných převratů zde v duchu často, často truchlíváme; i dnes jak památku tvou poctít máme? Hle, na tvém pomníku zde, na balvanu již na ozdoby místo nestačí. Vždyť z Čechův ti, co v službě římských manů se nemužně teď duchem nuzačí, aj, tobě, reku slavný, na pohanu zde nakupili věnců – – z bodláčí! To vzkazů zlobných, jejichž mluva němá ti volá dnes jak druhdy: Anathema! 36 A druzí, jenž tvým jmenem davy vnadí, když lid náš zaúpí si v úkoru, ti reci v slovech, chlubící se rádi, že krev v nich proudí starých Táborů, hle, vztýčili zde celé stromořadí svých slibných kdys, teď sešlých praporů a snesli plné koše květných hesel, k nimž ty však, mistře, nikdys zrna nesel. Co zbývá nám, té hrstce zneuznané, již mořili tak dlouho v okovech? Co zmůže žár, jenž v našich srdcích plane? Čím může dnes tě slavit věrný Čech v té zemi teď tvým katům v kořisť dané? – Ach, máme slzu jen, – jen bolný vzdech, že tak jsi trpěl pro své božské dumy a národ tvůj že dnes – – jim nerozumí! Než, smutek tento není chabé lkání, ó není žal a pláč to zženštilý; jím, Jene z Husi, dnes a v úmíráníumírání ti přísáhámepřísaháme u tvé mohyly: Ať tupí Řím, ať celý svět nám brání, ať mučí nás, jak tebe mučili, my nezradíme Krista, Krále Králů! My věrni budem tvému ideálu! 37

Našim utrhačům.
Když na cti nám utrhá nevěrcův ret, jenž jed pro vše Kristovo chová, a zříme-li šklebit se na nás ten svět my sluhové Božího slova; – Kdyžkdyž Řím, tento čtverák vždy bujarý, své šprýmy si z „pastorů“ tropí a dí-li, že za pruské tolary jsme odvrhli české své kopí; – a vlastenci dětinští tupílitupí-li nás a ty naše Véghy a Blažky, když věříme, národ že povznese zas jen práce, ne hříčky, ne frašky; – my nesem to s úsměvem lítostným, ať jak chtí nás viní a špiní; ba, my na to říkáme: Odpusť jim, vždyť nevědí, Bože, co činí. 38 Než, jest-li syn vlastní – buď slep jsa buď lhář – jenž k našemu hlásí se stádci, nám ohavnou pohanu metat chce v tvář: Vy národa svého jste zrádci, – pak na mstivých Pálčův a Milotův ráz, na takových útržek spáry zří každý ten českého SyonaSiona syn jen s hněvným, jen s hrdým svým: Vari! Ať rozličných duchů směr rozdílný jest, ať ku mnohým známe se vinám, přec ve službě vlasti bezúhonnou česť jen padouch upírati smí nám. Pod praporem otcův, jenž záříval v tmy a divy znal v národě konat, aj, pod tím jsme stáli a stojíme my a pod tím chcem trpět i skonat. 39

Koruna z trní.
Tak věrně konal dílo své ten velký prorok z Nazarétu, – tak věrně v lásce slitovné nabízel spásu všemu světu; a jakou česť ten králů Král pak od světa zde za to vzal? Ach, srdce nám pláčem se plní: Korunu z trní! Když svaté Evanjelium ti věrní Jeho dále nesli, až nový život národům se od betlemských zaskvěl jeslí, aj, jaký zemský sklidil dík tak mnohý KrístůvKristův učedník, že pravdy zde rozsíval zrní? Korunu z trní! 40 A dnes kdo chvátá za Kristem i tmou i jasnem časné dráhy a v světa rmutu nečistém si čisté zachová své snahy, – ta lidská zášť, ta strasť co jest, již posmíván zde musí nést, než skryje ho hřbitova drní? Koruna z trní! A přec, ó srdce, ztiš se, ztiš, když věnec z hloží svět ti splétá; vždyť víš, proč plesá věčně již ta zvítězilých v nebi četa. Aj, čímže svým Ten na trůnu as získal slávy korunu, již více rez neposkvrní? Korunou z trní! Nuž, jest-li někdy tesklil bys, jak drsné věnce život vije, ty – sluha – svého Pána viz, jak osten Jemu čelo ryje. Na věčný pomni diadém a jednou poznáš s jásotem, jak nebem se chvalozpěv vlní – Koruně z trní! 41

A přece vždy jen mlčelivě!
Žalm 62, 2: Vždy přece k Bohu má se mlčelivě duše má; od něhoť jest spasení mé.
A přece vždy jen mlčelivě se k Bohu duše moje měj a ve vší strasti doufanlivě jen na něho vždy spoléhej. Byť v nitru tvém to dulo bolem, byť divě bouřilo to kolem, – vždyť on tvá skála, nezoufej! Je teskno ovšem, zloba lidí když spár svůj v tebe zapouští a ráda krváceť tě vidí jak srnu kleslou ve houští. Tu Ikáť chceš: Ó bych měla křídla, tam v dalná spěchala bych sídla a bydlela bych na poušti! 42 Ó hrozné to, když sám Bůh milý jen zkaziť jakoby tě chtěl a z žalu, který v tobě kvílí, jen jakoby svou rozkoš měl. To víc než smrti se pak rovná, když úpí bolest nevýslovná: Můj Bůh, můj Bůh se zapomněl! A pak – když vina jako šakal se ozve v noc těch trudů tvých a všecko, nad čím někdys splakal, když hrozí: Tvůj tě tresce hřích, – tu mníš, že zoufání tě shltí, tu voláš: Z toho těla smrti ó jak já bídný vyšel bych? A přece vždy jen mlčelivě se k Bohu duše moje měj a ve vší strasti doufanlivě vždy na něho jen spoléhej. Byť v nitru tvém to dulo bolem, byť divě bouřilo to kolem, – vždyť on tvá skála, nezoufej! Což v temnu svém a vlnobití tu skvělou cestu nevidíš, 43 jež přes to moře žalu svítí z těch končin běd tu v nebes říš? Což nevíš, soužením že chvátá v Hrad Spásy věrných četa svatá, jejž otevřel jim Kristův kříž? I ty jen spěchej k hradu tomu přes strastí tůň i peřeje; však z něho v hukot vod i hromů vždy vstříc ti září naděje. A za krátko, co děsí, svírá, vše skrotí Pán a tvoje víra zpěv vítězství si zapěje. 44

Trpělivosť.
V tom světě jedno kvítko je, krev Kristova je rosí; a šťastný ten, kdo našel je a v srdci svém je nosí. Ten nezoufá, – plam naděje mu vřele v srdci hoří, i když se v zmaru závěje plán za plánem mu boří. On nehyne, když lidská lesť a krutá křivda zraní; on klidně zná i zlobu nésť a láska jeho zbraní. A byť i v slzách bolestných stál nad miláčků hrobem a nad troskami tužeb svých byť truchle tesklil s Jobem, 45 přec za nedlouho tichne žal a ústa, kteráž lkala, pak dějí jen: Bůh dal, Bůh vzal, buď jménu Jeho chvála! A sílu tu, ten zbožný vznět, když všudy smutno bývá, zná skytat čarovný ten květ, jejž křesťan v srdci skrývá. Nuž, znáš ten kvítek nebeský, dar Boha Slitovníka? Řeč lidská a ret anjelský mu „Trpělivosť“ říká. Pod křížem Páně rozkvetá; tam hledej ho tvá víra, když křivdu trpíš od světa, když bol ti duši svírá. A budeš silen, udaten pro všechen boj a strasti, až zaměníš kdys kvítek ten za palmu věčné vlasti. 46

Hrstka země jen.
Hrstka země jen, až hrob nám budou stlát, a poutník unaven si sladce bude spát. Ať v bojů vichřici se třese vůkol zem, my pak v té ložnici se leda usmějem. Hrstka země jen ta jednou postačí a ztichne bolu sten a bude po pláči. A lidské zášti jed a falše mrzká líc a hřích a osten běd už nezabolí víc. 47 Hrstka země jen a přátel zalkání a ať kdo štván či ctěn, pak budem srovnáni. l cáry Lazarů, i skvostných hávů nach, smrt změní bez svárů vše v livraj stejnou, – v prach. Hrstka země jen, až srdce dobije, a krasších světů sen nám duši ovije. Pak v naše zátiší se ozve Pán Bůh náš a ty, můj Ježíši, nás k sobě zavoláš! 48

Náš dědeček.
Zřím dnes ještě starouška, jak jsem ho znal, už vetchého jako z páry; má na klíně lipský kancionál a na očích okuláry. Vždy nejradšinejradši, hlehle, tam u kamen své staroby mráz si shřívá a od začátku až po amen, pln blaha, jen zpívá a zpívá. I pěje a plesá, že jest si jist, jak skroceno peklo i ďábel a jak bude přemožen Antikrist a jak bude poražen Bábel. A my, drobná chasa, jsme samý sluch, až dech se nám každému tají; my myslíme, jakou to radosť má Bůh, že dědečka rty to tak znají. 49 A když si své žalmy přezpívá, tu srdce nám jen jen hrají; tu pohádka z úst jeho zaznívá a tu teprv jsme jako v ráji. A SamsonuO Samsonu povídá, Jeftovi, a David jak porazil soka; o Husovi, o bratru Žižkovi – a tu se mu jiskří z oka. Tak povídával a tak si pěl v těch svízelech sešlého stáří; pro každého na rtech útěchu měl a úsměv v té zbrázděné tváři. Až jednou – my děti jak častokrát jsme shlukly se kolem kmeta; leč stařeček nechtěl už více nás znát a po zpěvech bylo veta. I zaplakal každý, kdo starouška znal. Tak tichounce skonal jak z páry; měl na klíně lipský svůj kancionál a na očích okuláry. 50

Poctivec.
Ach, zvláštní to muž! Mnohým příslovím byl, jak málo mu nebe zde přálo; tak věrně, tak krušně tu lopotil a přece znal blaha tak málo! Než, ať ho kdo litoval, ať se kdo smál, vždy úsměvný klid jemu ve tváři hrál; vždyť měl při tom veliké bohatství přec: Byl poctivec. Na výsluní života mohl se hřát, moh’ květ trhat z rozkoší sadů; jen při pravdě neměl tak urputně stát, měl míti víc chytrosti hadů. Než, on radši trpěl; on nezalkal; on věren až do konce vytrval; vždyť jednu v tom slavnou měl útěchu přec: Byl poctivec. 51 Česť u světa nezískal žádnou, jen zášť; proč neuměl zapírat barvu? Proč nedoved’ po větru točiti plášť a tvář ukrýt v lichotnou larvu? Než, ať si byl od mnohých zpozdilcem zván, ač – trpitel – od hoře k hoři byl hnán, on jeden řád nad jiné čestný měl přec: Byl poctivec. A v náhlé když smrti pak zastenal, vyznávaje hřích svůj a mdloby a dětem když naposled požehnal a odpustil lidem jich zloby, tu kvílil sic nad otcem siroty bol; než, záhy se zjasnilo v zármutku kol; vždyť slavné jim zanechal dědictví přec: Byl poctivec. Už na hrobě věrného narostl drn, duch jeho však žije tu stále; ten sprovází potomstvo žehnání pln, ten těší a volá i dále: Byť k nohoum ti svět všecku slávu svou klad’, byť snášel jsi příkoří, hoře a hlad, aj, naposled upřímné zvítězí přec! Buď poctivec! 52

Náš poklad.
Že chudi jsme? – Ach, pravda to; než, jeden poklad máme; ten, nad skvost nám, ten nad zlato a jím se těšíváme. Kam šlehne jeho světla lesk, tam záře vzplane svatá, tam mizí tma a tichne stesk, tam blažena i chata. A jeho drahokamů třpyt kam padne v dušiduší taje, tam všecko nově počne žít, jak náhlým kouzlem z báje. Kde v srdcích byla pustina, tam jasné jaro jásá, tam rajská pučí květina, ta nazývá se spása. 53 Kde bouřilo to divoce zlých vášní rmutným vírem, tam šumí to a šepoce jen samým Božím mírem. A člověk kráčí zmužile tím labyrintem žití a nad hlavou mu rozmile vždy věčné hvězdy svítí. A samá strasť a mrákota byť v patách se mu vlekla, on nebojí se života ni smrti ani pekla. Ó znáte-li ten poklad náš? Toť Bible, Boží slovo, jež marně pálil Koniáš a plémě satanovo. Hle, vlasť když vrahům byla v plen a rozchvátány statky, v den hrůz jen poklad skryli ten nám otcové a matky. Pak vrh’ nám jej sok zarytec jak do jezera tůně; než z hlubin běd on zářil přec jak démant ve koruně. 54 A přišel krásný Boží den v truchlícím kraji českém a poklad z tůně vytažen a zasvit’ novým leskem. Ó zasvitl a zasvítí svou pravou teprv září, až národ s žalem pocítí, kam dovlekli jej lháři. Pak roztaje nám po vlastech to ledné v duších jíní a pak, co druhdy býval Čech, to budou zase syni! 55

Věrní v mále.
Lépe činí ten, kdo těží s málem stoje věrně na své postati; velkýť je, buď sluhou nebo králem. Kollár.
Nechť velebí své slavné syny, své velduchy a reky svět; však umějí nám velké činy i naše srdce rozechvět. Než, zda vše zlato, co se třpytí? – Jsou rekové však tiší, skrytí, jenž lidstvu v pravdě okrasou; to ti, co v mále věrni jsou. Ti neobětují své síly za čestný řád neb za potlesk; jim neurčuje jejich píli žeň zisku nebo slávy lesk. Jich život sebezapírání; ti trpítrpí, hynou nevšímáni; však buď, jak buď, jim na tom dost, že konali svou povinnost. 56 Chceš znáti je? Pak viz ty věrné, jenž klidně cestou Boží jdou, nechť lest a šalby licoměrné i tisícův jsou zásadou. Byť šlo i jen o maličkosti, byť svět se smál jich spravedlnosti, jim v srdcích vždy to zvučí přec: Já byl a budu poctivec. Viz dobrých otcův, matek snahu, jich obětí, jich úsilí, by miláčkům svým šťastnou dráhu tím drsným žitím razili. Co péče tu a lásky skutků, co modliteb a často smutku a mnohdy za vše starání jen bolné, trpké sklamání! Viz hrdinnosť těch pracovníků, jimž Pán los těžký odkázal! Jim za vši práci místo díku den za dnem nese nový žal. A přec duch jejich každodenně, vždy udatně, vždy nezhroženě zná volať vstříc všem útrapám: Můj Bůh to chce! Já vytrvám! 57 A těmto rekům zvuč, ó písni, již boj svůj vedou v zátiší a jejich ducha v zlých dnů tísni i nám dej, Pane Ježíši! Pak nechť i hvězdy blaha blednou, nás blažiť bude v smrti jednou, že ty, jenž v mále věrni jsou, chceš poctíť věčnou okrasou! 58

Jazyk.
Jak. 3, 5: Jazyk malý sice oud jest, avšak veliké věci provodí. Aj, maličký oheň, kterak veliký les zapálí.
Ó znáš tu mocnou živou zbraň, již dal sám Bůh ti darem, bys jí potíral hříchu saň, když ctnosti hrozí zmarem? Ten meč, jenž často z dáli zraní a kletbu nebo požehnání v ten život lidský zarývá? Ach, znáš ji; vždyť se nazývá: Jazyk. Když Evanjelium v světa noc kdys svitlo od Golgaty, hle, zničiť chce tu Boží moc zášť světa svými katy. Však marně. Slovo Páně neslo vždy dál a dál své spásné heslo. A jaký kryl je v boji štít? A kdo že pomoh‘pomoh’ vítězit? Jazyk. 59 A podnes tam, kde rodiny kdy blaží mír a štěstí, kde nelká v křivdě nevinný a kde se láska pěstí, – kde nad zlých chtíčů zvůlí zrádnou vždy pravda přec a právo vládnou, ó rcetež, která moc to je, jíž zkvétá dílo pokoje? Jazyk. Než, ach, jak hyne dobra zrůst, jak kletba tam se hostí, kde napuštěn je ten meč ust jen jedem zla a zlosti! Od první lži kdys vraha Kaina kdo zná ta všecka lkání tajná, v nichž lidský duch kdy zakvílil, když šípy zlob mu v nitro ryl jazyk! Kdo všecky slzy sčísti chceš a všecka naříkání, jež zavinila lesť a lež a msta a utrhání! Jak mnohý v srdci zraněn klesl, a hořký bol i v hrob si nesl, byv ztupen, zrazen, oklamán! A kdo mu zasadil těch ran? Jazyk. 60 Nuž, tyty, kdo víš, žes povolán ku výbornému boji a že máš stáť, jak kdys tvůj Pán, vždy v čisté světla zbroji, ó dbej, ať šíří požehnání, ať dobro hájí, pravdu brání i tvoje slovo, tvoje řeč a ať je čist ten živý meč: Jazyk. 61

Konfirmační mládeži.
Když v světě tomto tklivá, vážná chvíle tu ovane kde zbožnou rodinu, že musí tato svoje dítky milé snad vysílati v dálnou cizinu, tu rodičův a přátel všecky city, tu věrné jejich lásky plápol skrytý – on vyšlehne rád v té modlitby plam: Ó miláčci naši, Bůh požehnej vám! A, dítky drahé, tak i nám jest nyní. Vy nejdete sic v dalný cizýcizí kraj, než, od té hodiny dnes ve svatyni, již dětství útlého vám končí máj a v budoucnosť, ať v štěstí nebo v pláči, se máte bráť co Krista vyznavači; a proto ten den dnes, ten sbor zde, ten chrám vám na cestu volá: Bůh požehnej vám! 62 Ti vaši otcové k vám věrně lnoucí, již dochovali vás až doposud, – ty matky, které pro vás v lásce vroucí tak mnohou nesly starosť, mnohý trud, – jich oko dojato dnes na vás zírá a z hloubi srdce prosí jejich víra: Ó zkvétejte ku cti a radosti nám a v blahu i v žalu Bůh požehnej vám! Ti přátelé, již vás co nemluvňátka kdys nesli ke křtu v síňce svatyně, – ty školy, jež jak starostlivá matka vás odchovať chtí nebes otčině, – ba, každý, kdož to věrně s vámi míní, on přeje, prosí tu dnes ve svatyni: Pouť vážná již nastává, konec je hrám, ó poutníci mladí, Bůh požehnej vám! Tak v pohnutí dnes, dcery, syni drazí, vás obklopuje naší církve sbor a vzdech svůj za vás, nadějné své mlází, vysílá k říši Božích věčných hor. Svým časem klesnou bojovníci staří, nuž, braňte vy co zápasníci jaří tu kalicha pravdu, náš drahokam, a v boji tom svatém Bůh požehnej vám! 63 Tak modlíme se za vás, moji milí, toť lásky dar pro další život váš; jsme smrtelní, jsme hříšní, mdlé jen síly a proto v Boží dáváme vás stráž. Než, také vy na cíl svůj pamatujte! Své srdce Pánu dejte! V pravdě stůjte! Vás nesveď ni Řím ani nevěry klam! Vy věrni vždy buďte! Bůh požehnej vám! 64

Bděte!
Mark. 13, 37: A cožť vám pravím, všechněm pravím: Bděte!
Máť země zimní, bledou má již tvář; než, chladem vším, přes zamlžené hory hosť z nebe, jehož peruť samá zář, se jako cherub vznáší v naše sbory. To advent, to advent se přiblížil zas a se rtů mu andělský hlaholí hlas: Slyš duše, slyš církvi, slyš světe, tvůj Soudce a Král volá: Bděte! Jak málo kdy, jak za nejhorších dob, tak bouří lidstva srdce rozervané, chceť v pychu hrůzném Boha sklátit v hrob a na všech stranách oheň vzpoury plane. Svět duchův on v zuřivou strojí se seč. Kdo zvítězí? Kristův, ten náš svatý meč či satana símě, to kleté? Kdož cit máte pro pravdu, bděte! 65 Ó slyšíšslyšíš, země HusovaHusova, to ty? Zda srdce nepuká ti v žalném vzlyku? Kam dala’s slavných dob svých klenoty? Kam hesla předků, Božích bojovníků? Což nevidíš, necítíš, jaký to duch tě vleče v svých temnot a okovů kruh a jaká tě bída teď hněte? Ach, aspoň, vy Sionští, bděte! Ba, kde kdo jsi, ať jenom štěstí znáš neb trpíš víc, než tvoji bližní tuší, i ty to slyš a věrnou konej stráž, jdeť o to nejvyšší, o spásu duší. Ať zavane svatého pokání děj v ta srdce, jež zpustošil hříchů nám rej, a spasení růže tam zkvete, jest jednoho potřebí: Bděte! Tak mluví Advent k nám, ten z nebe hosť, jak hlasem strážných v jitra zasvitání. Ó prociť každý, čiň svou povinnosť, než přijde noc a marné bude lkání. V té vichřici času kdo dlouho tu jist? Ach, pršíme všickni, jak se stromu list. Nuž, smrť než nás do prachu smete, vždy na stráži, bratří! Bděte! 66

To tré.
1. Kor. 13, 13: Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré; ale největší z nich jestiť láska.
Své brány otevřel rok nový a v těch se pestrý tlačí dav, a vůkol přátelskými slovy zní blahopřání na pozdrav. Nuž, český Sionský náš sbore, jejž slyším plesat dnes i lkát, co v zemi nevěrou tak choré ti nejlepšího mohu přát? Pro nový rok, ach, starou víru – tu dej a rozmnož tobě Bůh! Ta pěj ti v srdci píseň míru, byť kol se bořil země kruh! Tu víru starou přeji tobě, jež pouta nikdy nekuje, jež na hříchův a vášní hrobě jen světla říš vždy buduje. 67 Pro nový rok, ó lide Boží, ti přeji starou naději. Ta nes tě přes trní a hloží, ta raz ti cestu závějí! Nechť jest to naděje ta stará, ta s nebe v trudy svítící, jež v bolu, v zlobě, v smrti hárá, jakž dokázal ten v Kostnici. Pro nový rok – co přáti více? Ach, lásku, lásku naposled. To nejskvostnější do třetice; bez lásky víra – měď a led. Byť na slavném kdo sedal trůně, byť klenotů měl na tisíc, byť měřil všechněch záhad tůně, to bez lásky je všecko – nic. Tu pravou přeji, svatou, starou, jak s Golgaty se skvěla v svět, jak v našich předcích s myslí jarou šla pro vlasť, pravdu krvácet. Vše pomíjí. – I nám srp kyne bledého smrti anjela; než, neumře a nepomine, co věrná láska zasela! 68 Tak, bratří, sestry, putovníci, nechť s vámi v každé šlépěji tři anjelé jdou žehnající: To víra, láska s nadějí! Ať čas nám růže v cestu stele, ať z dáli zní hlas smutných hran, tak vstupme všickni svorně, směle do nového již roku bran! 69

Poslové světla.
Mat. 5, 14: Vy jste světlo světa.
Zima, teskno, temno, chladna! Zemi bouře bijí v líce. Zas však přijde Vesna vnadná, mžikne jen ta kouzelnice, a zas zkvetou hory doly, zas zpěv jara zahlaholí. Zima, teskno, temno v světě! Málo víry, málo lásky. Kam jen hledneš, v srdci hne tě sterý bol a steré vrásky; křivdy křičí, bída tlačí, osiřelé děti pláčí. Ale pohleď, kdo to pílí s útěch světlem v tmu těch strastí? Zjevy, o nichž báje snily? Či snad posli z věčné vlasti? Toť lid Kristův, Boží plémě, posli světla ve tmách země. 70 V jedné ruce lampy zlaté, v nichž plam z nebe, víra plane; v druhé lásky růže svaté na Golgatě natrhané; tak, ať tmou, ať závějemi, putují po strastné zemi. A kde nad drahými rovy sirota si slzy stírá a kde lkají chudé vdovy a kde bídné bolesť svírá a kde v duši kvil se třese: „Slitujte se, slitujte se!“ – a kdeA kde zní vzdech zoufající: „Ach, již nikdo nepomůže!“ – tam ti Páně učedníci nesou zář svou a ty růže: Pro hoře a pro úpění soucit, pomoc, potěšení. A kde radosť žití vadla jako kvítko krutým mrazem a kde žalu noc jen vládla, tam to jitřně svitá rázem; tam to vlídných poslů darem hřeje, kvete novým jarem. – – 71 RozumíšRozumíš, náš každý sboresbore, slov těch tužbě, slov těch přání? V době naší, ach tak choré, znáš své slavné povolání? Čím víc svou jen vedou tmáři, ty buď světlem, ty buď září! Pravdy Boží lampy zlaté víry plam nechtnechť vůkol šíří! S Golgaty tvé růže svaté, křivdy, svár a bol nechtnechť smíří! Tak, hle, každá naše četa budiž světlem, světlem světa! 72

Jsem evanjelík!
ŘímŘím. 1, 16: Nestydím se za Evanjelium Kristovo.
Jsem evanjelík! – toť čestný můj řád, má chlouba, mé po otcích věno, a sketa ten z nás, kdo by nehájil rád to dobré, to poctivé jméno! Ať hyzdí je Říma nám zloba a pych, ať má pro ně nevěra vyžilců smích, – kde pravda, tam vždy bude ctěno. Což neznáte původ můj, křestní můj list? Tím Boží ta charta je zlatá, ta Bible, z níž vždy bude lidstvo si číst svůj řád, svoje práva tu svatá. A té její královské litery blesk ať kamkoli šlehne svůj zářivý lesk, tam palácem světla i chata. 73 Či ptáš se kdo, vida ten prostý můj ráz, kde předci mí zapsáni stojí? Nuž, sečti ty chrabré, jež Kristův kdy hlas ved k svatému pro pravdu boji, to od dob, kdy mučil je Neronův katkat, až k časům, kdy vítězil husitský mlat, a ejhle, toť předkové moji. A chceš-li kdo rodinný poklad můj zřít, aj, viz zde ten kalich v mých rukou! V něm perlí se smíru a svobody třpyt, Syn slávy jej skyt’ mi svou mukou. Kdo z lidí mé svědomí poutati smí? Aj, královské kněžstvo – to všickni jsme my, jimž srdce tu pro Krista tlukou. Snad ptáte se, jaký v tom století třtin můj prapor, mé barvy, mé heslo? Já toužím, by lidstvo zde z popele vin jak fénix se ku světlu vzneslo. A k pravdě a k dobru vždy nezlomně stát a třebas i život zde za bratry dát, ta česť mi je nad králů křeslo. A chcete kdo viděti otčinu mou? Toť mučedlnická ta země, kdež válčilo s tyrany, se lží a tmou tak čacky kdys Čechovo plémě. 74 A jednou až v té budou ve hrob mne klást, pak druhou a slavnější naleznu vlast tam v nebeském Jeruzalémě. A proto ať směje se nadutě vstříc mé chudobě nádhera Rómy, bychť neměl jak předci mí za skrýš tu nic než lesy a skalnaté lomy, já dovedu všecky ty úsměšky snést; mou pýchou mi skvost evanjelia jest; co bez něho církve a dómy? A proto jsem hrd, že jsem evanjelík! Toť česť má, má chlouba, mé věno a sketa ten z nás, v němž nebudí dík to dobré, to poctivé jméno! Ať hyzdí je Říma nám zloba a pych, ať má pro ně nevěra vyžilců smích, – kde pravda, tam vždy bude ctěno! 75

Vyzdvihněte korouhev!
Jerem. 4, 6: Vyzdvihněte korouhev na Sionu!
Vyzdvihněte korouhev! Tu Kristovu, tu svatou, jež zavlála v ten světa řev tak slavně nad Golgatou. V tom zápasu stran, jímž věk tento štván, buď zjevno, že dosud svůj voj má tu Pán, to pluky svých věrných a stálých, jichž heslo jest: Písmo a kalich! Vyzdvihněte korouhevkorouhev! Jen srdnatě, jen směle. Však bohatýrských duchů zjev vám slavně kráčí v čele. Znal bázlivý vzdech kdy husita Čech? Což nečelil útokům křižáků všech? Či neznáte ústa, jež řekla: Vás nezmohou ni brány pekla? 76 Vyzdvihněte korouhev! To všickni a to všudy. Vám všem velí ten z Judy lev, potírat hřích a bludy. Ne v slavnostní den a v svatyni jen, – i tam, kde zní všedního života sten, ach, všudy nechť vidí to země, že světla jste královské plémě. Vyzdvihněte korouhev! Vždyť los váš – bojování. Než, kol nechť hlučí smích či hněv, buď láska vaší zbraní. Vy srazte svůj šik a odvěký zvyk zlých svárů nechť v svorný se rozzvučí dík, že minula poroba bědná, že všickni již duše jste jedna. Vyzdvihněte korouhev! Ne v blahu jen, i v trudu: Jen pod ní slza schne i krev, jež smáčí země půdu. Kdo pod tou kdy kles, ten k slávě se vznes; nuž, buď to i váš v smrti rytířský ples: Z nás žádný tu neubyl zrádně, z nás každý tu bojoval řádně! 77 OBSAH: Strana. Sion4 Ó budeš zas jak druhdy mužem celým?7 Že prý Boha nenínení!9 Co nás bolí12 Kalich14 Útěk na Sionu17 Kristův pláč21 Pohřeb28 Váhavosť31 Sevšedněl33 U Kostnického balvanu36 Našim utrhačům38 Koruna z trní40
78 A přece vždy jen mlčelivěmlčelivě!42 Trpělivosť45 Hrstka země jen47 Náš dědeček49 Poctivec51 Náš poklad53 Věrní v mále56 Jazyk59 Konfirmační mládeži62 BděteBděte!65 To tré67 Poslové světla70 Jsem Evanjelíkevanjelík!73 Vyzdvihněte korouhevkorouhev!76
E: av; 2005 79