Váhavosť.

Váhavosť.
Kazat. 11, 4: Kdo šetří větru, nebude žítižíti, a kdo hledí na husté oblaky, nebude žíti.
Tak vlídně nyní září milost Boží v ten život náš i v Sionský náš sad, tak stále Bůh svá slitování množí, by strom už třebas uschlý přece zmlad, a proč že přece ovoce tak málo, jež Pánu ku cti, nám by k blahu zrálo? – Květ kazí také jeden zhoubný host: Váhavost. Tak často věrou nadšenou nám vzplane ten duch náš láskou Boží dojatý a ratolesti snah jsou obsypané všech zbožných předsevzetí poupaty; než, jako noční mráz když na květ padne, tak vše to mnohdy rychle schladne, svadne! – Kdo zmařil krásných poupat zdárný zrost? Váhavost. 31 Nad hořem siroty a bídy vráskou, když pláče blížních srdce zraněné, v nás vřele zaproudí to svatou láskou, jak z jara když se v kmenu míza hne; my slzy setříť již již spěcháváme, tu stanem – přemýšlíme – počítáme –, až zničí lásky čerstvý letorost – váhavost. My při vzpomínce na svých otcův strasti a na svobodu naši nynější – my často chcem i svůj šart v oběť klásti za důkaz díků na dny šťastnější; než, mnohdy mezi čin a vřelé chtění jen krátké chladné vstoupí okamžení a již uloupí vděčných citů skvost – váhavost. Ó bratří, má již škůdců na tisíce ten život náš a církevní náš sad a tu by směl jej hubit ještě více i naší vlastní netečnosti chlad? – Jen Duchu Božímu se prodchnouť dejme, jen srdce své na srdci Páně zhřejmézhřejme a promění se v rázných činů ctnost – váhavost. 32