Bděte!

Bděte!
Mark. 13, 37: A cožť vám pravím, všechněm pravím: Bděte!
Máť země zimní, bledou má již tvář; než, chladem vším, přes zamlžené hory hosť z nebe, jehož peruť samá zář, se jako cherub vznáší v naše sbory. To advent, to advent se přiblížil zas a se rtů mu andělský hlaholí hlas: Slyš duše, slyš církvi, slyš světe, tvůj Soudce a Král volá: Bděte! Jak málo kdy, jak za nejhorších dob, tak bouří lidstva srdce rozervané, chceť v pychu hrůzném Boha sklátit v hrob a na všech stranách oheň vzpoury plane. Svět duchův on v zuřivou strojí se seč. Kdo zvítězí? Kristův, ten náš svatý meč či satana símě, to kleté? Kdož cit máte pro pravdu, bděte! 65 Ó slyšíšslyšíš, země HusovaHusova, to ty? Zda srdce nepuká ti v žalném vzlyku? Kam dala’s slavných dob svých klenoty? Kam hesla předků, Božích bojovníků? Což nevidíš, necítíš, jaký to duch tě vleče v svých temnot a okovů kruh a jaká tě bída teď hněte? Ach, aspoň, vy Sionští, bděte! Ba, kde kdo jsi, ať jenom štěstí znáš neb trpíš víc, než tvoji bližní tuší, i ty to slyš a věrnou konej stráž, jdeť o to nejvyšší, o spásu duší. Ať zavane svatého pokání děj v ta srdce, jež zpustošil hříchů nám rej, a spasení růže tam zkvete, jest jednoho potřebí: Bděte! Tak mluví Advent k nám, ten z nebe hosť, jak hlasem strážných v jitra zasvitání. Ó prociť každý, čiň svou povinnosť, než přijde noc a marné bude lkání. V té vichřici času kdo dlouho tu jist? Ach, pršíme všickni, jak se stromu list. Nuž, smrť než nás do prachu smete, vždy na stráži, bratří! Bděte! 66