Kristův pláč.

Kristův pláč.
Luk. 19, 41: A když se přiblížil, uzřev město, plakal nad ním.
Jak pyšní se dnes Jeruzalém, v svůj slavnostní jsa oděn háv! Až z Libánu a z krajů palem jej plní sterých hostí dav. A hle, kdo s hory olivetské se ještě v houfu blíží? – Toť Pán, to slunce Nazaretské, jenž s chlumu k městu shlíží. Tam s Moria chrám staroslavný pne čelo hrdě ku nebi. Dál skví se Judstva klenot dávný, hrad Sionský, pln veleby. – To vše zří Pán. – Než, hle, co jest to? Proč krok ztich v houfci zadním? Aj, stanul Pán a uzřev město ach plakal, – plakal nad ním. 21 On za tou slávou budov hrdých a obětních všech plápolů zřel nepravosť jen srdcí tvrdých a národ svůj co mrtvolu. A vida, jak již z dáli kráčí v zem hříšnou zhouba bledá, jen volať moh’ u svatém pláči, pln bolu: Běda! – Běda! – – A nedávno – když na ty rumy míst svatých zabloudil můj sten – kol půlnoc vzdychala své dumy, – mne, bratří, strašný zděsil sen. Nad zemí českou hora čněla, – svět v náhlé záři planul –, a na hoře, jež zaduněla, zjev z nebe, – Kristus stanul. Měl za sebou až po oblaky svých zvítězilých tisíce a skoumavými hleděl zraky po vlasti reka z Kostnice. Až k Moravě, až po Šumavu zří rozstřenou zem drahou, a vidí svítit lesk a slávu nad stověžatou Prahou. 22 Z niv květnatých a vonných hájů se vísky, města bělají; nad klidným spánkem českých krajů to zní jak tóny šalmají. Jen občas slyšíš zaduněti v ten mír cval nočních vlaků, jež přes užaslé luhy letí jak zjevy divých draků. A z černých budov mezi sady zříš sterých světel zářný trysk; toť věku páry hrdé hrady, v nichž stroje vévodí a – zisk, v nichž dnem i nocí bez únavy vždy dýme to a plá to, v nichž tvrdých robot vzdech se taví a mění v zlato – v zlato. A nad rovinou, nad horami, majíce kalich na čele, se rozhlížejí vážné chrámy jak bílí strážní anjelé, již padlých reků vzpomínají, těch Božích bojovníků, a šeptať modlitby se zdají nad zemí mučedníků. 23 A jakých ohňostrojů blesky se hrouží tam v proud Vltavy? To zlatá Praha, klenot český, kol šíří třpytu záplavy. Tam věd a umění jest zřídlo, tam vtip a rozmar zvoní; tam bohatýrův ducha sídlo, tam palác uměn tróní. Tak šťasten se tu rozprostírá kraj Čechů hrdý, bohatý a s hory strmé na to zírá ten mučedlník Golgaty. – Co cítí as? – Proč tich tak stojí jak v zármutku se mrače? Ach, Ježíš, vida zem kdys svoji, – On nad ní pláče, – pláče! On národům i duším patří vždy hluboko až do útrob; a hle, on v zemi Českých Bratří zří – – umrlčích jen kostí hrob. A kam mu pohled jako bleskem kraj široširý stihá, tam za zemského zdání leskem zjev příšerný se mihá. 24 Z těch paláců, měst, hradů, z chýšechýše, z míst, kde z nízní radosť jásavá, se plazí, vzpíná výš a výše, hle, – – děsná hydra stohlavá. A jedovaté spáry vzmachem v hruď národa se ryjí a tlamy, zvlhlé rudým nachem, krev srdcí hltem pijí. Jest soběctví to rozkošnické, jež hůř než lačnosť vrahova vše svaté, vše, což v pravdě lidskélidské, teď střebe z lidu Husova. A práce, věda, poezie? Ty dál si laškují jen; a nevěra – ta v kvas ten vyje, jak supů skřek a hyén. A ještěří ten netvor roste a ryje spár svůj hloub a dál; a v komnatách i v chýši prosté mu lupem všechen ideál. A národ, kdys tak znamenitý, se hydře klanět velí a jásá, jejím jedem spitý: Toť Bůh tvůj, Izraeli!! – – 25 To vše zří s hory vyvýšené Ten, jemuž božstvím září líc, a Jeho zraky zarmoucené se zachmuřují víc a víc. Tak dlouho v české kraje zírá a okem pátrá – hledá – a bol, – jen bol mu srdce svírá, až s pláčem kvílí: Běda! A sotva zalkal ten Syn slávy, již mizí velebný ten zjev, i Spasitel i světlé davy, a kol – – hřmí hrozných hromů řev. A vyroněné slzy Páně ty rostou v proudy, v řeky a přes údolí, hory, stráně se valí jezer jeky. A města, vísky, celá země se zmítá jako v moři vrak a kvílí hříšné české plémě a v tůň kles stohlavý ten drak. A všudy jen se hrůza valí a všudy běda, běda; a tam – hle, – olbřím z hrobů vstalý, svůj palcát Žižka zvedá – – 26 Já procit. – Tma a ticho kolem. – Tam s věže skuhral sejček jen. – Než, duše stenala mi bolem. – Co zřel jsem, byl to pouhý sen? – Ó ty, kdys slavná česká země, kéž Bůh ti zhynouť nedá, až v ty tvé hříchy zahřmí temně to Jeho: Běda! – Běda! – 27