Jak pyšní se dnes Jeruzalém,
v svůj slavnostní jsa oděn háv!
Až z Libánu a z krajů palem
jej plní sterých hostí dav.
A hle, kdo s hory olivetské
se ještě v houfu blíží? –
Toť Pán, to slunce Nazaretské,
jenž s chlumu k městu shlíží.
Tam s Moria chrám staroslavný
pne čelo hrdě ku nebi.
Dál skví se Judstva klenot dávný,
hrad Sionský, pln veleby. –
To vše zří Pán. – Než, hle, co jest to?
Proč krok ztich v houfci zadním?
Aj, stanul Pán a uzřev město
ach plakal, – plakal nad ním.
On za tou slávou budov hrdých
a obětních všech plápolů
zřel nepravosť jen srdcí tvrdých
a národ svůj co mrtvolu.
A vida, jak již z dáli kráčí
v zem hříšnou zhouba bledá,
jen volať moh’ u svatém pláči,
pln bolu: Běda! – Běda! – –
A nedávno – když na ty rumy
míst svatých zabloudil můj sten
– kol půlnoc vzdychala své dumy, –
mne, bratří, strašný zděsil sen.
Nad zemí českou hora čněla, –
svět v náhlé záři planul –,
a na hoře, jež zaduněla,
zjev z nebe, – Kristus stanul.
Měl za sebou až po oblaky
svých zvítězilých tisíce
a skoumavými hleděl zraky
po vlasti reka z Kostnice.
Až k Moravě, až po Šumavu
zří rozstřenou zem drahou,
a vidí svítit lesk a slávu
nad stověžatou Prahou.
Z niv květnatých a vonných hájů
se vísky, města bělají;
nad klidným spánkem českých krajů
to zní jak tóny šalmají.
Jen občas slyšíš zaduněti
v ten mír cval nočních vlaků,
jež přes užaslé luhy letí
jak zjevy divých draků.
A z černých budov mezi sady
zříš sterých světel zářný trysk;
toť věku páry hrdé hrady,
v nichž stroje vévodí a – zisk,
v nichž dnem i nocí bez únavy
vždy dýme to a plá to,
v nichž tvrdých robot vzdech se taví
a mění v zlato – v zlato.
A nad rovinou, nad horami,
majíce kalich na čele,
se rozhlížejí vážné chrámy
jak bílí strážní anjelé,
již padlých reků vzpomínají,
těch Božích bojovníků,
a šeptať modlitby se zdají
nad zemí mučedníků.
A jakých ohňostrojů blesky
se hrouží tam v proud Vltavy?
To zlatá Praha, klenot český,
kol šíří třpytu záplavy.
Tam věd a umění jest zřídlo,
tam vtip a rozmar zvoní;
tam bohatýrův ducha sídlo,
tam palác uměn tróní.
Tak šťasten se tu rozprostírá
kraj Čechů hrdý, bohatý
a s hory strmé na to zírá
ten mučedlník Golgaty. –
Co cítí as? – Proč tich tak stojí
jak v zármutku se mrače?
Ach, Ježíš, vida zem kdys svoji, –
On nad ní pláče, – pláče!
On národům i duším patří
vždy hluboko až do útrob;
a hle, on v zemi Českých Bratří
zří – – umrlčích jen kostí hrob.
A kam mu pohled jako bleskem
kraj široširý stihá,
tam za zemského zdání leskem
zjev příšerný se mihá.
Z těch paláců, měst, hradů, z chýše,
z míst, kde zní radosť jásavá,
se plazí, vzpíná výš a výše,
hle, – – děsná hydra stohlavá.
A jedovaté spáry vzmachem
v hruď národa se ryjí
a tlamy, zvlhlé rudým nachem,
krev srdcí hltem pijí.
Jest soběctví to rozkošnické,
jež hůř než lačnosť vrahova
vše svaté, vše, což v pravdě lidské,
teď střebe z lidu Husova.
A práce, věda, poezie?
Ty dál si laškují jen;
a nevěra – ta v kvas ten vyje,
jak supů skřek a hyén.
A ještěří ten netvor roste
a ryje spár svůj hloub a dál;
a v komnatách i v chýši prosté
mu lupem všechen ideál.
A národ, kdys tak znamenitý,
se hydře klanět velí
a jásá, jejím jedem spitý:
Toť Bůh tvůj, Izraeli!! – –
To vše zří s hory vyvýšené
Ten, jemuž božstvím září líc,
a Jeho zraky zarmoucené
se zachmuřují víc a víc.
Tak dlouho v české kraje zírá
a okem pátrá – hledá –
a bol, – jen bol mu srdce svírá,
až s pláčem kvílí: Běda!
A sotva zalkal ten Syn slávy,
již mizí velebný ten zjev,
i Spasitel i světlé davy,
a kol – – hřmí hrozných hromů řev.
A vyroněné slzy Páně
ty rostou v proudy, v řeky
a přes údolí, hory, stráně
se valí jezer jeky.
A města, vísky, celá země
se zmítá jako v moři vrak
a kvílí hříšné české plémě
a v tůň kles stohlavý ten drak.
A všudy jen se hrůza valí
a všudy běda, běda;
a tam – hle, – olbřím z hrobů vstalý,
svůj palcát Žižka zvedá – –
Já procit. – Tma a ticho kolem. –
Tam s věže skuhral sejček jen. –
Než, duše stenala mi bolem. –
Co zřel jsem, byl to pouhý sen? –
Ó ty, kdys slavná česká země,
kéž Bůh ti zhynouť nedá,
až v ty tvé hříchy zahřmí temně
to Jeho: Běda! – Běda! –