Spěl Ahasver, ten proklatý Žid starý,
na pouti své, jež nikde nemá stání,
jak bílým mořem – krajem plným sněhu,
a chladný Sever ryl mu spáry v ňádra.
Bos pádil dále – větrem poletoval
vlas jeho bílý, protkávaný sněhem,
a zcuchaný vous jeho visel dolů
jak staré bodláčí... A s jeho pláště
již pouhé cáry zbyly; v nich on marně
své oudy skrýval, ohlodané mrazem.
Teď stanul vzdorně, do sněhu ryl hnáty
a čekal mlčky, hryze siné rety,
až krví pukaly. Ji s mokrým sněhem
z úst vyplivnuv, ku nebi nesl zraky.
Chtěl k němu vztáhnout také svoji ruku,
zda k modlitbě či ve strašlivé zlobě,
sám nevěda... však v její žilách cítil
teď rázem jakés těžké, hrozné ledno,
a zvolna ona zase dolů klesla.
„Jsem znaven...“ šeptal, zavřel oči obě
a hledal spánek, ten však nepřichází,
ač hlava jeho jest jak balvan těžká,
a víčko oka zavírá se v mdlobě.
V tom slyší hlasy: po sněhové pláni
v dál píseň vála, sama bolest pouhá,
jak nářek toho, který skonávaje,
přec rukou zoufalou se žití chytá.
Tu Ahasver, svou velkou lebku zvednuv,
do dálky patřil. Divný zjev tam viděl:
Na lemu obzoru tam průvod kráčel,
to celé byly rodiny a rody:
zde otec nesl polonahé dítě,
jež tuhnouc mrazem k jeho chladné hrudi
se marně tulilo. Tam bledá matka
prs děcku sporý nabízela. Pilo
tu vláhu života, a nevědělo posud,
co světa bída: hlad a mráz a naho.
Dál dívka šla a v ruce knihu nesla
a zlatý kalich, snad by z něho pila
své vlastní slzy. Ty však padajíce
jí s modrých očí, věsily se v roucho
jak drobné démanty. Dál stařec kráčel
o rámě vnuka opřený, a za ním
se zvolna vlekla stará jeho žena.
Z nich každý kvílel. Kolem do daleka
se nesl nářek jich, však nepohnutě
se pnulo nebe nad nimi jak příkrov.
A z poutníků kdo v dáli opozdil se,
neb klesl v sníh, již ležet zůstal každý,
a sníh byl jeho rubášem i hrobem.
I zvolal Žid: „Čí žal se mému rouhá,
kdo vedle mne cos o bolu smí říci?
Ó kdo jste vy, vy chlácholené děti
té jalové a vyhýčkané doby,
jež slzy cedíte do svého hlasu
a nářkem hrůzným plníte svět šírý?
Či nevíte, kdo já jsem, otec bolu
a kletby syn? Kdy bolest má se vzbudí,
že porve všecky ňader mojich žíly,
a marně hledá hrobu svého kámen?
Já z domova jsem prchnul, do daleka
mne štvala bolest. Přes moře jsem kráčel,
však hlubší moře byla bolest moje.
Přes poušť jsem bral se, ale muka moje
jsou parnější a žhavější než ona.
Já k severu jsem vniknul, žaly moje
však severu jsou mraznější. Můj nářek
lvů hromné řevy, rachot hromů, moří
a lavin přehlušil... Teď v pláči hledám
své vlasti práh, bych snad v ní hlavu složil
a zemřel. Vlasť má – kde jest, kde jest ona?“
A děli poutníci, a nářek jejich
byl mocnější než nářek Ahasverův:
„I my jsme tací... ve vlasti ni hrobu
nám nepřáno... my vyhnanci jsme bídní,
od prahů její štváni. Liška skalní
a divý šakal, každý své má doupě,
i sup a havran do hnízda se tulí...“
„A kdo jste vy?“ tak Ahasver se tázal.
„Tisíce let již světem bloudím stále,
a paměť má, jež neumírá nikdy,
však chvíli každou pro vždy v hruď mi vryje,
k tak velké bídě němá jesti posud.
Ó rcete, jaký zločin velký tíží
vám bedra vaše? Kdo že jste, ó rcete,
co hřích je váš?“ Děl stařec hlasem chvějným:
„Co hříchem jest, se tážeš? To-li také,
že vzývali jsme Boha Hospodina
dle vlastní vůle nejčistějším srdcem,
mír lidstvu, bratřím skýtajíce lásku?
My nevraždili – to-li hříchem jesti?
My neloupili – to-li naší vinou?
My nejařmili – to-li trestu žádá?
Co jiný meč, my brousili jsme pluhy,
co jiný pouta kul, my knihy psali,
co jiný kletby – bájili jsme písně.
Však surový a závistivý soupeř,
zde bratr vlastní, onde barbar líný
nás přepadl a znectiv naše prahy
nám porobu a svoje bohy kázal.
Tak nízkými, jak on, jsme býti měli,
neb hřích a hnus vždy nenávidí světla,
a k sobě, ve prach strhnout je si přejí.
Jak suché listí, divým vichrem štvané,
my spěcháme v svůj konec... hlad a sever
nám ňádra sžírá... lítost minulosti
a bázeň budoucna...“ Tu zněměl stařec,
a jenom štkání zase slyšet bylo.
To štkání vzhůru, ku obloze spělo,
však bez soustrasti hustá, těžká mlha
zas dolů, zpátky v jeho ňádra rodná
je tlačila.... Tu chvějícími rety,
děl Ahasver: „Jsem cele bídný také,
však pouze sám, a vás tu na tisíce.
Ký národ celý štvou to jak zvěř divou?“
Děl šedý stařec zmírajícím hlasem:
„Jsme Slované... Já Český Bratr prchám
od popraviště popravených druhů,
od násilí a tisíceré hrůzy.
Tam Polák bídný pode bičem vlastních
se svíjev bratří, vyhnanství si zvolil
než šibenici, pranýř nebo Šibíř.
Tam Srb a Bulhar před divochem podlým
od moren prchá, spálenišť a ssutin
se znectěnými ženami a dětmi...“
„Ó dosti; dosti...“ šedivý Žid úpěl,
„toť víc než snese ucho ducha... nad tím
sám posluchač by sšílel... dále, dále!“
A nečekaje více odpovědi,
dál pádil zase mořem sněhu plným,
až s hustou bílou mlhou splynul v jedno.