Sion.

Sion.
Izai. 52, 1: Probuď se, probuď se, oblec se v sílu svou, Sione!
V zem českou mraky se valí a tmět se počíná, tmět; vše v příšerné stíny se halí, co jitřně se počalo rdět. Zmlk’ chorál svobody spasné, jenž z hájů a údolí zněl; lesk českého jména, on hasne, a setřen je nadějí pel. Tam v horstva zatmělou dáli i v rovin zde vadnoucí sad s křišťálové pohlíží skály ,skály, hle, zlatý, mohutný hrad. Věž v oblaky černé se hrouží a vůkol ní nad plání za skřehotu zlobného krouží zas kostničtí havrani. 4 Na cimbuří v zářivé zbroji pod korouhví vlající zjev olbříma, anjel stojí, roh stříbrný v levici. Zrak po kraji vůkol mu těká, kdež ze zašlých bouřlivých dob tak mnohého Husity reka se pod květem ukrývá hrob. A olbřím vidí ty mraky, zří pověstných havranů shon, jak klovají v kalicha znaky a věští všech nadějí skon. I hněvným v to pohledem míří, pak roh nese ke rtům mu dlaň a do síní hradu to víří: „Ó probuď se, Sione! Vstaň!“ „Střes chabosti dřímotu s oka! Cti vévody Ježíše vzkaz! Viz úklady starého soka a rázně meč Ducha jen tas! Než v přívalu temnoty chmurné zem kalicha utone, ty, postav se přesile zpurné! Ó probuď sese, Sione!“ 5 Tak s cimbuří mocně to zvučí, až vůkol se zachvívá zem; vždy bouřněji z mraků to hučí, hrad zlatý však zůstává – – něm. A na novo anjel ten bdělý roh válečný svírá v svou dlaň a na novo volá a velí: „O probuď seÓ probuď se, Sione! Vstaň!“ – – Nuž, hrade náš, Sione český, zda přec ještě procitneš? Zda zaplašíš havranů vřesky a prapory rozvineš? Či navždy snad nevěra věku svým kouzlem už ovila to potomstvo husitských reků, jak Samsona Delila? Ó procitneš! – Zbraň tvoje slavná, zbraň světla se zableskne v tmy. A víra, ta síla jen dávná tvých otců nechť z duše ti hřmí, a marně pak útočit bude svět tento i peklo svou lstí. A zas se to vyjasní všude a Čechem být zas bude ctí! 6