Sion.
Izai. 52, 1: Probuď se, probuď se, oblec se v sílu svou, Sione!
V zem českou mraky se valí
a tmět se počíná, tmět;
vše v příšerné stíny se halí,
co jitřně se počalo rdět.
Zmlk’ chorál svobody spasné,
jenž z hájů a údolí zněl;
lesk českého jména, on hasne,
a setřen je nadějí pel.
Tam v horstva zatmělou dáli
i v rovin zde vadnoucí sad
s křišťálové pohlíží skály ,skály,
hle, zlatý, mohutný hrad.
Věž v oblaky černé se hrouží
a vůkol ní nad plání
za skřehotu zlobného krouží
zas kostničtí havrani.
4
Na cimbuří v zářivé zbroji
pod korouhví vlající
zjev olbříma, anjel stojí,
roh stříbrný v levici.
Zrak po kraji vůkol mu těká,
kdež ze zašlých bouřlivých dob
tak mnohého Husity reka
se pod květem ukrývá hrob.
A olbřím vidí ty mraky,
zří pověstných havranů shon,
jak klovají v kalicha znaky
a věští všech nadějí skon.
I hněvným v to pohledem míří,
pak roh nese ke rtům mu dlaň
a do síní hradu to víří:
„Ó probuď se, Sione! Vstaň!“
„Střes chabosti dřímotu s oka!
Cti vévody Ježíše vzkaz!
Viz úklady starého soka
a rázně meč Ducha jen tas!
Než v přívalu temnoty chmurné
zem kalicha utone,
ty, postav se přesile zpurné!
Ó probuď sese, Sione!“
5
Tak s cimbuří mocně to zvučí,
až vůkol se zachvívá zem;
vždy bouřněji z mraků to hučí,
hrad zlatý však zůstává – – něm.
A na novo anjel ten bdělý
roh válečný svírá v svou dlaň
a na novo volá a velí:
„O probuď seÓ probuď se, Sione! Vstaň!“ – –
Nuž, hrade náš, Sione český,
zda přec ještě procitneš?
Zda zaplašíš havranů vřesky
a prapory rozvineš?
Či navždy snad nevěra věku
svým kouzlem už ovila
to potomstvo husitských reků,
jak Samsona Delila?
Ó procitneš! – Zbraň tvoje slavná,
zbraň světla se zableskne v tmy.
A víra, ta síla jen dávná
tvých otců nechť z duše ti hřmí,
a marně pak útočit bude
svět tento i peklo svou lstí.
A zas se to vyjasní všude
a Čechem být zas bude ctí!
6