Své brány otevřel rok nový
a v těch se pestrý tlačí dav,
a vůkol přátelskými slovy
zní blahopřání na pozdrav.
Nuž, český Sionský náš sbore,
jejž slyším plesat dnes i lkát,
co v zemi nevěrou tak choré
ti nejlepšího mohu přát?
Pro nový rok, ach, starou víru –
tu dej a rozmnož tobě Bůh!
Ta pěj ti v srdci píseň míru,
byť kol se bořil země kruh!
Tu víru starou přeji tobě,
jež pouta nikdy nekuje,
jež na hříchův a vášní hrobě
jen světla říš vždy buduje.
Pro nový rok, ó lide Boží,
ti přeji starou naději.
Ta nes tě přes trní a hloží,
ta raz ti cestu závějí!
Nechť jest to naděje ta stará,
ta s nebe v trudy svítící,
jež v bolu, v zlobě, v smrti hárá,
jakž dokázal ten v Kostnici.
Pro nový rok – co přáti více?
Ach, lásku, lásku naposled.
To nejskvostnější do třetice;
bez lásky víra – měď a led.
Byť na slavném kdo sedal trůně,
byť klenotů měl na tisíc,
byť měřil všechněch záhad tůně,
to bez lásky je všecko – nic.
Tu pravou přeji, svatou, starou,
jak s Golgaty se skvěla v svět,
jak v našich předcích s myslí jarou
šla pro vlasť, pravdu krvácet.
Vše pomíjí. – I nám srp kyne
bledého smrti anjela;
než, neumře a nepomine,
co věrná láska zasela!
Tak, bratří, sestry, putovníci,
nechť s vámi v každé šlépěji
tři anjelé jdou žehnající:
To víra, láska s nadějí!
Ať čas nám růže v cestu stele,
ať z dáli zní hlas smutných hran,
tak vstupme všickni svorně, směle
do nového již roku bran!