Kostnický Abel.
Žid. 11, 4.: Umřev, ještě mluví.
Hus v plamu umlk. – Katů zloba pustá
i popel reka mstivě smetla v Rýn.
Hlas pravdy ubit. Věkův mlha hustá
svůj pokrov měla klásti na zločin.
Tak zdál se na vždy zacpána mít ústa
ten nejlepší vší české země syn.
Než hle, jak Abelův kdys hrozný osud,
i v smrti mluvil Hus a mluví dosud!
Když duněl postrach ve křižácké pluky
z těch hromů hymny starých Táborů,
když pěly žalmů bratrských pak zvuky
o ráji srdce v poušti úkorů
a pak, i v hoři bělohorské muky
když přísahal lid k pravdy praporu, –
proč zněl v tom zvuk tak světochvějně tklivý?
Hlas Husův byl to nesmrtelně živý.
58
A mluví podnes Kostnický náš Abel!
On káže volnost věrných svědomí!
On volá v nevěry i pověr Bábel:
Jen v Kristu spása z hříchův pohromy!
On těší, žádná lidská moc ni ďábel
že sílu pravdy Boží nezlomí!
On žaluje, ten věrný, nepoddajný,
dnes jako druhdy na Kostnické Kainy!
Ó mluv jen, těš i žaluj, mistře drahý,
ba, hřímej silou celé duše své;
neb pro tvé slavné, nejsvětější snahy
my plémě jsme teď nedoslýchavé.
Snad zkvete přece nový věk nám blahý
a národ celý vstane k poctě tvé
a dá ti na pomník, by čněl až v nebe,
ne zlato jen, – dá srdce své, – dá sebe!