PÍSEŇ,
(kterou jsem na podzim zpíval třešním.)
Když jste z jara rozkvetly na pokraji cest,
viděly jste štěstí naše čisté jak váš květ.
Vaše květy odkvetly... Kde vůně jejich jest?
Kdyby zas dnes v nádheře své mohly rozekvést,
viděly by větší štěstí dušemi nám chvět.
Přes léto jsme opustili říši sentimentalit.
Slunce žhavé choroby nám z cesty zahnalo.
Nebudem už ani vzdychat, ani planě snít. Chceme žít,
tam za hory do daleka stejným krokem jít,
tam, kde heslo přátelské se vstříc nám ozvalo.
Teď vám listy krásnějšími hrají barvami
než-li samo jaro. My však od vás jdem.
V dálce silnější nás vůně než-li vaše spije, omámí.
Zapomenem na všechno, co leží za námi.
Z cesty své se ani na krok neuhnem a neuhnem.
* *
*
A odejdeš-li se smrtí,
zda mne to rozdrtí?
Sám půjdu těžkým životem,
rozpuklé srdce, duši roztrženu.
Přelud jen líbat budu roztouženým rtem
Nemožno najíti přec každé chvíle ženu.
14
Nemožno najíti,
co museli jsme ztratiti.
A k čemu hledati,
co navždy ztraceno?
Jen namluvit si nedati,
že bude nám to vráceno.
A do srdce-li přijde žel,
jaký tam nikdy neležel,
tu nutno se ho zbaviti.
Rány tak zabolí, když obvazy jsou strženy:
Tož nehledati ani, nemožno-li najíti,
a žít dál bez ženy.
15