KVĚTY
[3]
PROLOG.
Kol mého domu vřeš jak roztavených kovů řeka,
o živote! Propálit dvéře a vejíti lze snadno.
Pojď! Má duše odevzdaně čeká.
V tebe se ponořím, svou hlavu vložím na dno
tvých vřelých proudů... Jen tomu, kdo se lekáleká,
poduška taková být může málo měkká.
Přijď celý! Rychle! Je mi chladno.
Jediným douškem dlouhým vypiji tě,
ať lékem je mi nebo jedem dravým.
Tvé rány bez bázně jak hračky svoje dítě
zachycovati budu pohybem ruky hravým.
Pozdravím hvězdy tvoje na večer a slunce na úsvitě,
i bouře tvé, když zuřit budou lítě.
Však, věčně mladý, konec tvůj v příchodu smrti nepozdravím.
Vypiji tebe na zemi, však nové šťávy
v tvém prameni zas jinde rty mi budou sladit
a pálit rozkoší jak v jitřních dobách planetu proudy lávy.
Ve formě stále nové budeš k sobě vábit
mou duši a síliti ji sladkostí své šťávy.
Prostory všemi letem času bude s tebou pádit
a žádná cesta nemůže ji zradit
a odvést s plamenné cesty tvojí slávy.
7
MARII!
Radostí, kterou potkáváme v žití,
se nedovedem rozehřát,
a z pramenů, jež dávají nám píti,
nemůžem pookřát.
Radost, jež naše duše najde zavřené,
vede nás vždycky nazpět k bolesti.
V slunci, však zraky v temno upřené,
nemůžem světla nalézti.
Vidíme: život kolem jde,
jde jako stín, jde tiše dál.
Když síně naše osvětlené nenajdenenajde,
nač u dvéří by marně stál?
Ironie nám ulétne vždy plaše,
i když ji o důvody opřeme.
Bolest, ta jediná je naše,
i když ji třikrát zapřeme.
A v duši tíhu přinese
myšlenka, že vše marné je.
Krom bolesti v nás nic již nehne se.
Ret ani smutnou píseň nepěje.
8
BOLESTI, NEZVANÍ HOSTÉ.
Zahořkl doušek podávaný rtům třesoucí se dlaní
a nabíraný v rozpěněném proudu života.
Slunce dnů mladistvých se k západu již sklání
a v srdci rozsmutnělém nečistá krev klokotá.
Bolesti, nezvaní hosté, se potichu v ně vloudily
a mluví slova zlá a slova výstražná a slova rozežhavená
o mrtvých touhách, které mne kdysi k životu budily,
o duši, která je požitkem zakrvácená,
o objetí bez lásky a o radosti bez tepla,
o políbeních, která nitro bouří nerozechvěla,
o snech, v nichž vášeň žilami se roztekla
a o světlech, jež v dálce se mi náhle setměla.
9
SLYŠÍŠ!
Znáš mého černého psa?
Miluje drobty
a miluje kosti.
Dobře ho živím
a stále má hlad.
Víš o mé nezkrotné touze?
Chci lásku po Tobě, slyšíš!
Chci lásku a Tebe celou.
Jenom mi neházej drobty,
chci Tebe celou,
jenom mi neházej kosti,
chci celou lásku,
var Tvého srdce a krve
a smyslův opojnou závrať.
Oh, dej mi všechno, slyš!
Kosti a drobty já dávám psovi.
Vrčí dnes... Má asi veliký hlad.
10
VÝČITKY.
To den byl věru smutný –
kdos tiše u mých dveří zaplakal –
Něčí hlas třesavý a smutný
mi vyčítal.
A říkal hlas ten smutný
slova, jichž jsem se bál –
[To venku refrain smutný
zněl z tvrdých skal.]
A v krbu oheň smutný
tak málo hřál –
A hlas ten něčí smutný
si teplo u mne přál.
Dech přítmí byl tak smutný –
Ten, jenž mi všechno kdysi dal,
mrznoucí, hladový a smutný
na prahu dveří stál.
Zrak jeho vyčítavý, smutný!
(Můj pes jej u vrat pokousal –)
Tak zatrpklý a smutný
rozbitou hlavou potřásal –
11
Jeho hlas třesavý a smutný
mi vyčítal.
Den lednový byl, smutný –
Já tehdy neplakal –
12
VYZVÁNÍ.
Na cestu svítí nám plamen,
jímž hoří duše má a Tvá.
Přes trní, močál, kámen
půjdeme sami dva.
Z bolesti, již dá nám den a noc,
budem se radovat.
V nejvyšíchnejvyšších pohořích její moc
nad námi bude kralovat.
V nejvyšších pohořích je nejvíc bolu.
Proto i nejvíc štěstí je.
Stoupejme výš a nepohleďme dolů –
závrať tak snadno srazí, ubije.
Kolem nás divokých větrů hvizd.
Budeme slabí a couvneme zpět?
Dovedem opustit pohodlí teplých míst
pro omamný a hořký květ?
Květ kvete již. Tož, chceš-li, půjdeme,
ať by si vítr jak chtěl silno vál,vál.
Květ utrhnem. Jej snadno najdeme.
Květ utrhnem a půjdem výš a dál.
13
PÍSEŇ,
(kterou jsem na podzim zpíval třešním.)
Když jste z jara rozkvetly na pokraji cest,
viděly jste štěstí naše čisté jak váš květ.
Vaše květy odkvetly... Kde vůně jejich jest?
Kdyby zas dnes v nádheře své mohly rozekvést,
viděly by větší štěstí dušemi nám chvět.
Přes léto jsme opustili říši sentimentalit.
Slunce žhavé choroby nám z cesty zahnalo.
Nebudem už ani vzdychat, ani planě snít. Chceme žít,
tam za hory do daleka stejným krokem jít,
tam, kde heslo přátelské se vstříc nám ozvalo.
Teď vám listy krásnějšími hrají barvami
než-li samo jaro. My však od vás jdem.
V dálce silnější nás vůně než-li vaše spije, omámí.
Zapomenem na všechno, co leží za námi.
Z cesty své se ani na krok neuhnem a neuhnem.
* *
*
A odejdeš-li se smrtí,
zda mne to rozdrtí?
Sám půjdu těžkým životem,
rozpuklé srdce, duši roztrženu.
Přelud jen líbat budu roztouženým rtem
Nemožno najíti přec každé chvíle ženu.
14
Nemožno najíti,
co museli jsme ztratiti.
A k čemu hledati,
co navždy ztraceno?
Jen namluvit si nedati,
že bude nám to vráceno.
A do srdce-li přijde žel,
jaký tam nikdy neležel,
tu nutno se ho zbaviti.
Rány tak zabolí, když obvazy jsou strženy:
Tož nehledati ani, nemožno-li najíti,
a žít dál bez ženy.
15
MLADÝ HROBNÍK ZPÍVÁ.
Slunce spí v dálkách. A noc je tak tichá,
jak srdce Tvé, než láskou k životu se probudilo.
Smrt do cesty mi mrazem s polí dýchá.
Oh, žije někde ještě, co by nesklamalo, nezradilo?
Dny byly tolik jasné a sklamaly přece,
a květy, které věčně chtěly kvést, jsou dávno pryč.
Sny nejkrásnější utopeny v času divé řece.
Pro mrtvé touhy hrob mám rýt. Věř, je mi těžký rýč.
Co umřelo, to musím pochovati.
Všechno, i mrtvé illuse.
Bojím se hrobů dnes. Však nebudu se báti,
až zvyknu hrobníkově úloze.
Až zvyknu pochovávat s klidem
a házet více mrtvol na ráz do šachty,
a nové doly kopat mrtvým touhám, snům, dnům, lidem.
Jen jeden kopat nemohu: hrob, ve kterém máš odpočívat TyTy.
Pro dnešní mrtvé včerejší jsou opuštěny rovy,
a také tyto zítra musíme zas opustit.
Toť právo nových mrtvých... Však přes ně, přes hřbitovy,
dál v život zbývá jenom na konec nám jít!
16
Život má více práva nežli oni,
je krásný přec, ač nutí často duši zabolet.
Je krásný, dýchá, žhne a pálí, řeže, konejší a líbá, chvěje se a voní –
Tvůj úsměv, šepot trav a vůně lesů, vítr mraků plný, hučící vodopád a slunce let.
17
ZIMNÍ ODPOLEDNE.
Sníh laškující poletoval k osiřelé zemi
a vítr chladný v polích neúnavně zametal.
Hned po poledni rozlehlo se šero světnicemi
a v něm mi nahořklý květ upomínky vykvetal.
Dny uplynulé z něho silně zavoněly
s vyčítající, trpkou příchutí.
Na záspi kroky těžké zaduněly,
a v okně stál můj starý život bez hnutí.
Chtěl jsem co’s zavolat, však rty mé byly němyněmy.
Jen ruce své jsem mimovolně rozpínal.
Kdo zavlál to zde tiše perutěmi?
To život píseň monotonní zazpíval:
„Mně nikam neujdeš! Jsi můj a budeš mým,
neb ač mne nenávidíš, přece máš mne rád,
a sáhneš v žízni znova k číším plným
a nad propastmi budeš s úsměvem si hrát.
Zas vášeň stará rozpálí ti tělo
a v kostech zamrazí tě touha po ženě.
Co uplynulo, ještě neumřelo.
A stará vina v zoufalství tě dožene.
18
A budeš stále kolísavý, chabý,
a dny tvé budou prázdny, bez květu.
Až budeš k smrti hladov, blázne drahý,
chléb ze tvých hříchů naposled ti uhnětu!”
A houstne šero. Hraje vítr v poli
a sníh se sype stále hustěji.
Je mi tak divno. U srdce mne bolí.
To by se krásně umíralo v závěji – – –
19
DUALISMUS.
Na zemi stojím. Kol stichlo všechno: radost a bolest, jásání, kvil a úpění, smích,
nade mnou třesou se světy: hvězdnatý západ a východ a sever a jih.
V pravo a v levo země je rozkvetlá v jediný květ.
Nekvete pro mne. Láká mne tajemná rozmluva hvězd a jejich tajemný let.
Na údech pozemské bláto, ve srdci pozemský prach a na duši pozemský stín,
do tváře věje mi vítr, přináší polibky vzdálených sluncí ze hlubin.
Já. Člověk. Tělem svým hluboko do země zabořen
a v duši polibky neznámých sluncí a měsíců rozhořen.
V krvi mi plameny svítí a pálí a žhnou,
rty se mi chvějí tichou a pokornou modlitbou.
20
NI JEDNÉ SLZY.
Lesy nám tajemství svá šeptají,
když vedeme se jejich alejemi.
Stromy vždy tichá slova říkají a nic se neptají,
kam jdeme a svou touhou, rozhořelým srdcem, nadějemi.
Mýť parfumy své hořké do duše nám nalije,
by zhořkla ještě více bolest ze života.
V duši a v srdci rány. Krvavý západ zbarví je,
a člověk ani zvíře obvazem je neomotá.
Jdem. Tichý popěvek nám v dáli zaniká.
Jsme lidé. Zraněni lidmi. Umdléváme.
Pramen vod léčivých na cestě naší nikde nevzniká.
Zrak se nám kalí – – Ani své bratry už nepoznáme.
A noc se blíží v naše lesy bezhvězdná.
Zvěř bude v doupatech. V palácích mocní z lidí.
Les bez konce je, bez vůně tma, bolest beze dna.
A ve tmě celou bolest naši nikdo neuvidí.
Však vidět nikdo nemusí, ba ani litovat.
Soucitem umí člověk nejvíc poraniti.
Do ran svých necháme si divý vichor vát.
Ať pálí, žhne! Nechcem’ ni jedné slzy uroniti.
21
SUCHÝ ROK.
V hrobě spí všechno, co se včera smálo:
květy a rty a blankytných očí jas.
Žně byly horké. A úrody tak málo.
Na kamenitých polích vzrost prázdný klas.
V rybníku za vsí žába neskřehotá,
potok je bez vody, na břehu žádný květ.
V nehybném vzduchu jakás těžká nota.
To že by umírající si mohl ještě pět?
Pod stromy nedozralé ovoce je napadáno.
Bezlisté větve nevrhají chladný stín.
Je těžký den a těžká noc a těžší každé ráno.
Nemožno ani otrávit se. Neroste už blín.
22
V TEMNÝCH MRAČNECH HVĚZDA.
Šel jsem domů v noci,
když měsíc nesvítil.
Noc bez kouzla a moci.
Dech její horkost touhy
v mém srdci nevznítil.
Bolest, upír starý,
již krve nepila.
Za řeku v bílé páry
zmizela života tíha. Jenom hlína
se na nohy mi lepila.
Všecko od včerejška
mlha pohltila.
Lepšího zítřejška
mi v temných mračnech hvězda
matně zasvítila.
23
NEBOJÍM SE TĚ, SMUTKU – –
Rozkoš a závrať jsem již pil
ze rtů ženy.
Jsem, jak jsem před tím byl:
neukojený, roztoužený.
Po každém doušku žízeň větší je....
Oh, vím: kdo věčně touží, zůstává vždy mlád.
Kdo nasytil se, ten již nežije.
Já chci mít žízeň, touhu, hlad,
bych mohl plnýma rukama brát,
co život přinese.
Mám ho rád – – – I když mi kolikrát
srdcem a duší mocně otřese.
A smutku, ty, ty, který večer přicházíš,
oživni z mojí krve, cestou uvadlý!
Nebojím se tě, i když mi illuse mé roztříštíš a rozházíš!
Jsi solí života. Bez tebe byl by studený a strašně mdlý.
24
NÁDRAŽNÍ SVĚTLA.
Roklinami a propastmi se tma již rozestřela,
divoký vítr na haluze symfonii hrál,
se stromů hnízda padala a ptákům odumřela
milostná píseň noci na rtech. – Orkán sílil, zrál..
Větve se k zemi skláněly, ve tvář mne bičovaly,
potůčky krve zpěněné mou zabarvily skráň,
na těžké, ztrmácené nohy kořeny se ovíjely,
přízraky mrtvých na mne se všech dorážely stran.
V duši mi přízvukem tvrdým cizí hlasy zakřičely
o cestách zakázaných přísnou výstrahu,
o smělcích, jichž výpravy se zakončily rozbitými čelyčely,
a o tůních, jež zrádnou kují nástrahu –
A tma, jež neproniknutelná byla,
zdála se smát jak ironie zbytečného bloudění.
Však tichá modlitba mi síly v tělo vlila
a konce lesa brzy dostihnul jsem v zardění.
Divoká bouře v taktech posledních se ještě rozzuřila
a zanikla jak píseň unavených ženců v parnu žní.
V daleku hodina pozdní temně udeřila
a ze dna údolí mi pokynula světla nádražní. –
25
Temnotou noční zíraje k nim, udiven jsem stanul,
neb nikdy před tím nesvítila podivně jak dnes.
Dech noci vlažný ke mně přes údolí vanul
a slova neslýchaná s sebou od nádraží nes’.
*
Sbor světel
Záříme zlatem hvězd
červeným, zeleným, žlutým,
chráníme věrně vjezd
rytířům, železem krytým.
Slyšte náš tichý zpěv
radování a plesu
o štěstí v srdci děv,
s milenci jež jdou k lesu.
*
Červené světlo.
V hodinách dlouhého čekání za noci chladné a tmavé,
milence, jež dole toužebně přechází,
soustrastně kynu,
a ženě ve vetché pleně s temnýma, vyplakanýma očima,
s vyšeptalýma rtoma a vysílenými údy,
tmy náhle rozzářím,
by čekaného uviděla tam
a radovala se.
A k dětem plačícím, stojícím bázlivě,
a chvějícím se zimou, čekáním a hladem,
26
pošlu své paprsky,
by sladké slzy se tváří jim setřely
a v úsměv rty by zladily
na uvítanou otci unavenému,
jenž v mozolných jim dlaních chleba přináší.
*
Sbor světel.
Slyšte náš tichý zpěv
bolesti kruté a žalu
o puklém srdci děv
na železničním valu.
*
Zelené světlo.
Čekání marné zvěstuji mrznoucím dívkám,
o marné touze praví jim můj lesk
a o nevěrných milencích mé blikání.
Ubohé ženě udýchané nemohu dát útěchy
a říci jí, že neštěstí, jež čeká zákeřně,
na vlak se vrhlo u starého mostu
a pohřbilo jej ve vlnách.
A dětem marných slzí nesetru.
Co bolí je, ať dobolí,
a slzy své ať do dna vypláčou,
by pro život jim zbyly jenom úsměvy:
buď resignace, pýchy nebo pohrdání.
Ať jenom dále trpělivě čekají
na otce, který žádné mzdy dnes nedostal –
Hlad křičí z útrob jim
a telíčkytělíčky jim křečovitě trhá.
27
Ať zvykají si na něj,
by mohly někdy v sebezapření
minouti klidně odhozenou kost
se stolů mocných této planety.
Co bolí je, ať dobolí,
své slzy jen ať do dna vypláčou.
*
Sbor světel
Slyšte náš tichý zpěv
bolesti kruté a žalu
o puklém srdci děv
na železničním valu.
O krocích hustou tmou,
jež spěly v náruč smrti,
o snech, jež prsy dmou,
o kolech, která drtí.
*
Žluté světlo.
Za nocí divokých s burácející vichřicí
a s ozvěnami hromu ve skalách,
kdy bolest zuří v nitru člověka
a život těžkou rukou dopadá
na jeho zakřivená záda
a sestry moje slábnou ve strachu,
nejmocněji se rozzářím
a do tmy vrhám blesky na vše strany:
neb slyším
steny hluboké,
28
tak tiché,
bolestné
a zoufalé,
toho, jenž kráčí na smrt...
A soucitně mu vystelu
paprsky svými cestu,
by lože své si našel bezpečně
a v klidu na něm spočinul.
Tím končí dílo mé – – –
*
Východ se rděl, však lidé ještě spali,
když zaroseným luhem k domovu jsem spěl.
V dědinách kohouti již sborem kokrhali.
Duší mi podivný zpěv všech tří světel zněl.
29
PÍSEŇ K NĚKTERÝM MOCNOSTEM ŽIVOTA.
Nebudu na tebe, osude, žalovat.
Večera jsem plakal. Však dnes mám jasnou líc.
Nikdy už nechci hořkých slzí prolévat.
Dej mi buď všechno, nebo nic!
A noci, nechoď ke mně, jsi-li bez kouzla.
Jiskřením hvězd svá ozdob ramena. Toť nutno!
Jinak tě nechci. Nechoď! Šeredo, plná zla!
Můžeš mi povědít, proč je mi smutno?
Srdce mé, více-li bolet už nemůžeš,
s bolestí přestaň si hrát, neb vychladni!
Slunce! Ty jistě více žhnout a pálit dovedeš.
Ne-li, tak zapadni!
Květy, oh, voňte silně a omamně!
Nechcete?... Uschněte, uvadněte!
Vidíte v dálce jaro, jak slibuje, volá mě?
Vy znáte jeho řeč. Ať plné je a krásné, můj vzkaz mu řekněte,
ať barev, vůně nešetří, je zapřisáhněte!
A ženo, k tobě mluvím naposled...
Milenko, sne i touho!
30
Buď život klet, buď život klet,
i tebou chtěl-li klamat.
Však – neklamal by dlouho:
I když se chvěji, hlava se mi točí,
uvidím klam. Mám ostré oči.
Chce-li mi sladkou vodu místo síly nebo jedu v polibcích tvých dávat,
dovedu lásku zničit, srdce umlčet a kouzlo tvoje zlámat!
31
U NEMOCNÉ MILENKY.
Umlkni, větře, nepovídej nic,
potichu lehni si do lesů černých kštic!
Nemohu myslit dnes na tebe – – – Dovedu myslit ještě?
Přichází slunce. zasZas za hory se ubírá?
Nemyslím na to – – – Na hlavu horkou chtěl bych proudy studeného deště.
Slyšíte hory, má žena mi umírá!
Řekněte nahoře mrakům, ať pošlou trochu vláhy!
Jaro se ani neotevřelo a přišel by už podzim tak záhy?
Mraky, jež vidíte daleko do cizích světů,
rcete mi, která to hvězda je silnější láskou než-li já rozhořena
a volá a láká duši mé milenky k prudčímu letu?
Miluji málo? Nelétám? Kořeny vrostlý jsem v zemi... Snad i má duše je do země zabořena...
Že, srdce, jsi malý, však pevný sval.
Řekla, že jest jen moje? – – – Tož pro ni více žhni a pal!
Rozhoř se víc než všechny hvězdy a slunce a podzemní plameny,
žhni, chvěj se a pal a vři!
– – – Smrt přichází – – – Oh, skály, vrhejte na ni kameny!
32
Milenko, probuď se, probuď, pro krásu světa oči otevři!
V daleku kyne ti vzácnější krása? Odejdeš za ní a nepočkáš na mne? – Oh ne, ty neumřešneumřeš.
Po žití znova toužně náruč rozevřeš.
Život-sen, bouře, květ, pohádkovitá bublina,
tě znova k sobě přitáhne a mocně okouzlí.
A život zmocní láska – vysoké pohoří, srázná hlubina.
Jaro ti vdechne nové růže do tváří – – – a za ruku tě povedu já, člověk zlý.
33
PŘES NENÁVISTI.
Dny kalné přijati jak přišly,
a zkrásnit si je sám.
S bolestmi, které neodešly,
oddat se tichým hrám.
Od vody, která hnije,
k pohorským jezerům odtáhnout.
Ať vítr ve tvář bije,
v dálku zrak zabodnout.
Kráčet kol propasti a založit své ruce
a klidně dolů zřít,
po kamení, jež nohy zraní prudce,
dnem, nocí jít.
Hlasům, jež z dálky zavolaly,
oddaně uvěřit.
K ohňům, jež znamení nám daly,
tmou zaměřit.
Být orlem silným, odvážným.
Potlačit sentimentální vzdech.
Přes nenávisti hustý dým
nésti se na křídlech.
34
Ó, PŘIJDI.
Ó přijdi Bolesti, dnes večer až všude světla zatáhnou
a jenom hvězdy svítiti a třást se budou nahoře,
až bude ticho v dědině, ni listy na stromech se nepohnou,
a moji ostražití psi až unavením usnou na dvoře.
Já nechám okno otevřené, abys nezabloudila,
dvě svíce pohřební ve svícnech rozžehnu, své srdce připravím,
(jen tiše musíš jít, bys psy mé neprobudila!)
a k odpočinku čisté lože Tobě upravím.
Dám čisté vody do džbánu a do váz čerstvé květiny,
a tiché, zádumčivé largho zahrám na klavír.
Jen dlouho nezdržuj se, běž zadem kolem spící dědiny
a kolem hřbitova, z nějž věčný dýchá mír.
Pak uzříš světla v okně mém. Tož rychle spěš!
Budu již čekati na Tebe s rozepiatýma rukama.
V mé oči přísně svýma pronikavýma očima pohlédneš,
a já Ti beze strachu řeknu tiše: milá má.
35
Nesedneme si, Bolesti, v důvěrném hovoru ke stolu!
Ne! – – – Přines si, Bolesti, dlouhý a pevný a ostrý bič!
Až v hořkém objetí ulehnem’ na loži svatebním pospolu,
šlehej mne, a z těla krev mi vyšlehej a spal mne, znič!
36
ŠÍLENÍ.
Byla noc jako teď. Tmy husté plno v ní.
Spíš jsem je před sebou vytušil, nežli je uviděl.
Čekali, že prý se za chvíli rozední.
A kde je východ, to žádný z nich nevěděl.
Stáli tam pod skalou tiši a nehnuti.
Meče své schovali, pochodně shasili.
Na jitro čekali, ke skále přimknuti.
O slunce bohy své pokorně prosili.
Smát jsem se nemohl. Musil jsem litovat.
Všichni jsou studení. Nelze jim pomoci,
dokud jim srdce a duše všem nebudou sluncem hrát.
Myslel jsem na ně a šel jsem dál do noci.
Byl jsem už daleko, už jsem je netušil, neviděl.
Čekali, šílení, že prý se nad nimi zázrakem rozední.
Řekl jsem vichoru, aby jim pověděl:
Stvořte si slunce! Prozatím z pochodní.
37
NOČNÍ CESTA.
Shasnou-li hvězdy, kroky mé se nezmatou.
Noc tmavá řekne mi své rady a své tajemství.
A půjdu cestou rovnou, půjdu cestou klikatou.
V záhybech cest mne strašit budou závrať, únava a šílenství.
A půjdu cestou rovnou, půjdu cestou nerovnou.
Úskalí osudu zda projdu nedotknut a čist?
Tmu hustou rozrážeti budu upřenýma očima a písní bojovnou.
Pozdravem bratrským mi bude lesů šumění a tikot z ptačích hnízd.
Jen tma mne polaská, jen vítr rány zahojí a zacelí.
A půjdu cestou, kameny kde zraňují, to cestou lákavou a Istnou.
Dech noci přijmu jako od milenky horké pocely.
Noc řekne mi své rady a já jí bolest svou.
Nerovnou cestou půjdu – – – Hvězdy budou spát.
Jak bílé přeludy mne strašit budou závrať, únava a šílenství.
Vítr a tma mne zlíbají, propast se nepřestane na mne smát,
ptáci mi řeknou svoje sny a noc svá tajemství.
38
PTAČÍ SNY.
Zdálo se nám ve včerejší noci o moři...
Letěli jsme přes vln živé, nepřehledné pohoří.
Výška nebe slibovala. Hloubka moře sváděla,
zrcadlením hvězd nás k sobě lákala a zmámila nás, zmámila.
Hvězdy dole, hvězdy nahoře... Kam zamířit?... Noc pomatení naše viděla.
Propast nahoře a dole... Závrať spíjela a opojení roztoužilo nás a touha pálila.
Mlčeli jsme... Mezi hvězdami kdo písni naší odpoví?
Letěli jsme... V daleku jsme uviděli roztroušené ostrovy.
Ostrovy se smály na nás, kynuly nám, blížily se, mizely –
V hustém vzduchu křídla vázla, umdlévala, těla svadlá padala.
Hvězdy mořské měly kořist. Vlny jim ji sbíraly a prudce si s ní házely.
Jenom křídla nejsilnější neumdlela. Očí nejbystřejší nezavřely se. A srdce nejroztouženější dále hledala...
Letěli jsme... Jako ironie houfy mrtvých stejně rychle dole v moři plynuly...
Křídlům nejsilnějším, očím nejbystřejším, srdcím nejvíc roztouženým ostrovy již kynuly.
Města s královskými zahradami vítala nás s jásotem.
39
Tu jsme zazpívali. Chválili jsme moře, nebesa a zemi srdcí vřelým klokotem...
Ale probudil nás chladný větru dech.
Naše království je jenom v snech.
Sny odejdou, sny přijdou zas. Je nikdo nevolá a nečeká.
Dnes jsme ve snu provázeli člověka.
Šel, nohy v prachu, hlavu ve mracích a ruce na hvězdách.
Měsíc se lesknul, hvězdy třpytily se, lidské srdce hořelo.
Jediná vráska duše jeho, tvář jeho jediný trpký tah.
Něco sklamalo ho, mnoho odešlo mu, všechno umřelo.
Sklamaly dny a odešlo jaro, žena mu umřela.
Vítězná brána k životu, láska, se před ním zavřela.
Temnému hovoru kroužících světů naslouchal napjatě,
hlavu mezi planetami, ruce v mlhovinách příštích konstellací, roztoužený šel,
opojení mrtvých polibků jej neslo, nedohledných dálek srážely jej závratě.
V hořících písních hvězd snad rozeznával ženy hlas, když písně naše neslyšel.
Ruce jeho po vášnivém obejmutí toužily.
Kolem něho oběžnice necitelně kroužily.
Naše písně byly by ho jak milenka hladily,
byly by ho opojily jak milenčin hlas –
Které moci tajuplné zradily ho a nám sen náš zkalily?
K němu byly světy hluché, on neslyšel nás...
40
TAJEMSTVÍ NOCI.
Se zemí, věčná, bloudím prostorem,
s dnem o ni bratrsky se dělím.
Jsem kladem a víc záporem,
šepotám vánkem, bouřím vichorem,
zrádkyní slabým jsem a pomocnicí smělým.
Osudu mocí jsem spoutána a jeho rukou vedena
po cestách země bez zastavení.
Nenesu květů, jen k činům posilu. Činy, hle: moje květena!
Od východu se neblížím jak bratr den. Jsem smetena
s oblak a vystupuji ze země, když soumrakem jsem dala znamení.
Života počátek a smrt vždy sebou nesu,
léčím a zraňuji a konejším a rány rozdírám.
V mé tmě je mnoho úzkosti a nejistoty, šílenství a děsu,
v ní sesílený hukot strojů továrních se pojí s tichou mluvou lesů
a lidé chystají se k pomstám, loupežím a k meditacím, k sladkým lásky hrám.
Neklidem touhy, snů nepokojem lidskou plním duši,
41
klamnými světly svádím chodce s započatých cest.
Vedu je k propasti, když nejpevněji jdou. Kde lásku najít tuší,
připravím nenávist. (Hle: obě v stejném rythmu srdcem zpívají a buší.)
Zločiny dozrát nutím v úzkých čtvrtích přelidněných měst.
Víc zla než dobra nesu... Nemocnými jsem prokleta,
že spánku nápoje jim málo ku posile dávám.
K milencům, procitlým na loži lásky, má píseň staletá
o konci všeho zlým výsměchem zalétá,
praporem černým nad jejich štěstím mávám.
Chvěji se, tichá, času nekonečný a neslyšitelný zpěv,
procházím tvorstva sněním a bouřného života chvěním,
pronikám lásku a nenávist, přátelství, touhu a hněv.
Za věků několik proniknu celou zemí a vloudím se do jejích porů a cev,
a trosky její zahalím tmou, věčným usmířením...
42
ÚNAVA ÚNOROVÝCH DNŮ.
Dnešek vždy na zítřek nám štěstí odkládá.
A v noci uvadne, co za dne zvolna vyrůstalo.
Toho, co krátký den nám dá,
je strašně málo.
Je málo světla, málo radosti,
Divno, že srdce ještě plane!
Myslím, jak nebývalou starostí:
zda vítr do jara i moji pýchu neodvane?
Kdes v dálce číhá propast, tichý, spravedlivý vrah.
Noc zahání mi s cesty jasné světlo denní.
A cítím únavu z těch započatých drah,
jichž konce dojíti už síly není.
Nevábí cesta – – – Je zrádná, blátivá.
Každý krok bolest a každá bolest závrať. A závrať jako rána nebezpečná.
Nehoří dálky. Zrak nadarmo se toužně zadívá.
Krajem valí se mlhy proud: zlá, vysměvačná ironie nekonečna.
Toho, co krátký den mi dá,
je strašně málo.
Vítr jen smutné básně povídá – – –
Že se mé srdce smálo kdysi, že se smálo?
Oh, teskno je mi po slunci, oh, teskno je
po žáru léta, který jak láska zraní.
Sluneční volám paprsky, by zvedly těžké závoje
temnot, jež obzor súžují a hledět do dálky mi brání.
43
NESMĚLÉ JARO.
Při radostech svých na své boly nezapomínáme,
v dnech jasných vzpomínka se vrací v šeré noci zpět.
Co přijde, nepřekvapí nás. Hned od včerejška zítřek známe.
V nedůvěře se chvějeme, když o jaru nám říká pukající led.
Polibky naše, květy nerozvité, umírají,
když zaleknem se možného chladu krátkých ještě dnů.
Hle, bystřiny už jarem zpívají a hrají:
mne vidí ptáci opuštěného a tebe samotnu.
Z objetí paže vyprostily se, kroky se náhle rozdělily,
sám hledím na západ, když večer volá zvon.
Tuším tě v dálce – – – Bloudíš jak přelud bílý
a píseň tvoje jásavá se v dlouhý proměnila ston.
Jdem, ty někde na jihu, já na severu,
cestami, které bolestí jsou tisíckráte proklety.
Smutky jak polibky tvé z náruče noci roztouženě beru,
a ty smrt dýcháš s hořkou vůní mýtiny, té živoucí a rozekvetlé palety.
Mraky jsou jako my: nekropí marně slzami.
V jich stínu stejně jak v slunečním jasu jdem’.
Planeta kvete – – – I naše slova nesmělými hoří barvami,
když cestou slunce, hvězdy, zemi apostrofujem’.
44
DNES ANI MĚSÍC NEVYŠEL.
Tesklivý večer na krajinu sedl
a okny vtáhl do světnic.
Tichounký vítr nářek vedl
kolem mých okenic.
Že v lučinách je málo krásy,
že letos málo květů je,
a on tak rád vždy s nimi hrási
a tak je miluje.
A vítr tichý nářek vedl,
zakvílel, vzdechl, zaplakal.
Ze tmy se těžký smutek zvedl
a v náruč svou mne přilákal.
Měl v sobě vůni tvojích vlasů,
zrychlen srdce tep, jas očí tvých,
rozkošné nuance tvého hlasu,
a dechem tvým mi ve tvář dých’.
Však jako ty se na mne neusmíval
a jeho polibky mne silně pálily.
Do očí se mi velmi vážně díval,
až teplé slzy líce zalily.
A víc a více na duši mne tížil
a dal mi chutnat hořkost bolesti.
Sen klidný loudavě se nocí blížil
přes propastí a houštin klamné lsti.
Lkající vítr zaleh’ mezi skály.
Vytí psů vzdálené jsem ještě uslyšel.
Temnoty klidnému snu rubáš tkaly.
Dnes ani měsíc nevyšel.
45
ZAJATCI SNŮ.
Květen už voní – – – A kdy my plně se rozvijeme a rozkveteme
v jásotu jara pozemského?
Uprostřed jeho krás, přec daleko od nich jdeme
a sotva květů několik si s vlasy zapleteme,
za horizontem tratí se nám rychlé kroky jeho.
Nevěrni jemu, když přichází v hučení vod,
o jarech vzdálených planet svým duším sníti dáme.
Když mechu koberce prostřelo, hledáme (šílenců rod)
v azurných výších odpočinutí bod,
a hnízdících ptáků se na něj nezeptáme.
Zajatci snů, neslyšíme vlastního srdce zmateného tluku,
přeslechnem’ slavíků zpěv hned prvý.
Bázliví, rychle zpět stáhneme ruku,
když pohladit chce tvář, jež živou jeví muku:
nadarmo zkvétají a svadají nám květy v naší krvi.
K slunci se modlíme... S našimi modlitbami,
paprsků teplem hnána, otravných bažin pára
stoupá a v nejvyšší místa snů jde s námi.
Páry a sny a blankyty nás opíjí a zmámí,
ale jak daleko nás odvedou od pozemského jara!
46
Až podzim pole zoraná nám ukáže,
kam možno hlavu, sněním unavenou, složit,
a neúprosná pravda obvazy z ran ukrývaných odváže,
pak srdce v těžké vzpomínce se otáže,
proč nemohlo své dosnít sny a jaro svoje prožít.
A slunce bude potichu,
les nedá zřetelné odpovědi.
Sněhové vločky počnou padat na líchu
a na obzoru zima dá se do smíchu
a hledající ruce naše klesnou na náledí.
Však nejstrašnější otázku, (jak vyčítavě bude znít!),
nám divoké větry budou hrát:
Když neznali jste žít,
když neznali jste žít,
oh, žít,
jak chcete umět umírat? –
47
VELIKÝ PÁTEK.
Dnes chvíle oslavuje se, v níž srdce jeho umíralo – – –
Chvějí se, živá, neživá a klesám jako v agonii
na mramorové stupně oltáře. Mé oko dlouho ztrnule se upíralo
v tvář ukřižovaného – – – Jeho i svoji bolest v jednom doušku piji.
Umírám s ním, květ, který kvetl nadarmo.
Umírám s ním, já, která od něho jsem oloupena
o radost, rozkoš a všechny dary, jež jiným život dává.
Ve jménu jeho poprvé dnes káže milý můj – – Já klečím opuštěna
na chladných stupních. V nitru mne pálí bolest žhavá.
Ve jménu jeho padám se stromu života, ovoce, které nedozrá.
Na kazatelně milý můj, pracovník marného díla,
rozsévač naučených slov, mou mrtvou lásku pohřbívá.
Už neřeknu mu nikdy teplým hlasem: Jsem tvá milá!
Po trní půjdu. On po cestě, jež hladká je a pohodlná, ujetá a vábivá.
Uhasnu, světluška, pro jednu stvořena noc.
48
Na stupních oltáře klečím, v nitru svém hluboké rány,
ke chvále toho, v nějž věřím, dohořívající svíce.
Na struny srdce mého hraje bolest jako na varhany.
K němu se nemodlím – – – A umírám zde, mučennice,
pro jeho učení – – – Umírám – – – Zemru potichu – – –
49
Z DALEKÝCH KRAJIN.
Den slunný rozkvetl a trylkem jásavým
zazpíval skřivan v povětří.
Květiny říkaly ti tónem laskavým:
Jen plač a slzy šátkem nešetři!
Já jsem byl němý – – Bolest tě pálila,
a ta se neléčí slovy marnými.
Hle, den, jímž příroda vzkříšení slavila,
rozkvetl v duších nám barvami černými.
Myšlenky naše unavené zmíraly
a přes mrtvoly jejich černá noc se plížila.
Hory se srazily a v náručí nás svíraly,
a klenba nebes vysoká nás tížila.
Za ruku jsem si tě vedl – – – Však nebylas
u mne v tu chvíli – – – Hory, ty byly blíž.
Z dalekých krajin tvůj teplý hlas
přicházel rozechvět mrtvou tiš.
Jak je to divné: Vedle sebe jít
a nebýt spolu – – – Mezi námi mrak.
Z dalekých krajin chci tě doma mít!
Pozemským jarem rozjasni svůj zrak!
Na cestě zpáteční neboj se rachotu hromu!
Po bouři ptáci znova zajásají v povětří.
Z dalekých krajin vrať se ke mně domů!
Slzy, jež po tváři ti kanou, nešetři!
50
KVĚTEN.
Ta vůně jarních, silných šťáv a rozorané půdy
ve vzduchu zatřásla se s ptactva jásáním a zpěvy,
a slunce v žáru zobjímalo země matky údy
a rozházelo v luhy žlutě, karmíny a sněhy.
Vše bylo čistější: vzduch, nebe, písně, květy, voda,
a na všem ležel nevinnosti jas a posvátnosti pel,
orchestr barev v slunci hořel, neslyšitelná óda,
a všechno chvělo se: list, pták a člověk, v zemi probuzený kel.
Mlhavý obzor zjasněn. Nová v dálce města
své kathedrály k nebi týčila a dříve v krvi zajat,
duch, osvobozen silou Neznámého gesta,
k volnému letu křídla rozepial za zpěvu najad.
51
BOUŘE.
Vítr, posel živlů, zahrál na větve své bouřné arie
tak silně, že až v kořenech se stromy zachvěly.
Zachvěla se i země v sladké předtuše
příchodu rozbouřených vln.
A mračna černá s lesy o závod se rozezpívala
šelestem dešťových krůpějí a vražednými ranami hromu,
jimž světy v dálkách ozvěnami odpovídaly:
o zrození a smrti, věčném přechodu,
který je jediný život,
přelévající hmotu z formy do formy
tajemným spojením a roztříštěním sil
dle zákona, jejž neprozkoumal lidský intellekt.
Laškovné vlny nových potoků
neznavily se marnou hrou:
nánosy mrtvých dnů,
stopy nohou, z nichž tekla krev,
prach s pískem, v kterém zkameněly slzy,
zvířecí kostry a hnijící těla
odplavily....
Planeta, uvolněna,
vydechla s trylkem ptáků jásavým
52
písně svých vůní.
Omladlá ležela
a slunci, jež protrhlo mraky,
odevzdaná.
Zapadající, políbilo ji svými paprsky
v obdivu nad leskem její nádhery,
a měsíc nedočkavý srpem rostoucím
se zasmál na ni,
znovazrozenou.
Očima k měsíci obrácen, srdcem k slunci,
ptal jsem se všeho, co může odpovídat:
Proč nánosy mrtvých jar z duše člověka
odplavit může jen bouře,
v níž bleskem bije bolest vždy trefující
a deštěm teče krev srdce.
A věci, jež znají tolik hovořit
o kráse smrti a tragice života,
mluvily ke mně nejasně – – –
Ale když ostřejší paprsek měsíční
můj zrak mi odvedl houstnoucí tmou
ke stromu bleskem roztříštěnému,
z nějž jarní míza tekla kaskadami,
ihned jsem porozuměl.
Strom pravil:
Pyšný, jsme jednoho rodu! –
53
SYMBIOSA.
Jsem jako lišejník vyrostlý v pusté skalní krajině,
přirostlý pevně celým tělem k rodné půdě své.
Daleko široko vymřelo všechno. Já zde jedině
bez přátel žiji. Vítr jen mne na koncerty zve.
Hluboké jízvy památky bouří nedávných, jsou v tělo moje vryty.
V nich hostím, živím, napájím tři houby parasity.
(Nepřišly najednou: Jedna po druhé se z černých lesů zvedly
a zákeřně mne v spánku nočním přepadly,
boj o mé tělo dlouhý, nerozhodný svedly,
v němž kvetoucí mé tváře zsínaly a uvadly.)
A nyní všechny z mojí krve pijí
a v míru ozbrojeném na mém těle žijížijí.
Ta první s kloboučkem rudým, přišla lichotně
a úsilně se vpila do všech mojich cev.
K ní modlil jsem se, žárem jejím zmámen, bigotně
a pro ni prolil jsem svou mladou, čerstvou krev.
O svěžest mou a sílu, Vášeň zlá, mne oloupila,
do krve zředěné mi jedu vlila.
A za ní přišla bolest a jed mi ze žil vystřebala
a půli těla pravou Vášni vyrvala a sobě přisvojila,
na líce svadlé těžké brázdy vyleptala
a Dobrotivá, z nálad chorobných mne vyhojila.
Jest celá černá, má přísný, zachmuřený vzhled,
mrazivě studená jest, chladí jako led.
54
Poslední, Láska, podobná lilii bílé, v srdci usedla.
Přinesla s sebou vůni lesů, vzdechy žalářů, šepoty zahrad stmělých,
písně rtů dívčích a steny z bojišť. K rtům mým pozvedla
kalichovitý klobouček, přetékající vínem odvážných a smělých.
A nyní všechny tři z mé krve pijí
a v míru ozbrojeném na mém těle žijí.
55
VĚČNÁ TOUHA.
Před námi v modrých dálkách světýlko se kmitá.
Cesta jde propastmi. Jen kdo je slabý, ten se může bát.
Však duše naše bez bázně a srdce naše hbitá.
Stisknutím ruky vřelým nikdo-li nás nepřivítá,
chcem sami dva se hřát a u ohně si hrát.
Ty svoje sny, já odvahu svou nesu
a v duších jediná nám kvete nenávist.
Srdce naše, tvrdost skalních tesů,
tichá pýcha nekonečných lesů,
když slunce zlíbalo jim každý strom a list.
S očima upřenýma do dálky jdem, k sobě přivinuti,
a píseň tvá i moje stejný rythmus má.
Poslušni vnitřního rozkazu, jenž přes propasti jít nás nutí,
až u cíle se zastavíme bez pohnutí
se složenýma křídloma.
A víme: světýlko nám bude ubíhati – – –
Však k posile nám písně bratrského zladění
z končin všech budou láskyplně zaznívati.
I trny budou-li nás zraňovati, bolesti zdržovati,
neustaneme v hledání a věčném bloudění.
56
JAK OBLAK.
Mé ruce dvě jsou sláby k objímání.
Tak tisíc rukou míti, bych tě pohladil
a struny srdce, v truchlé vnořeného vzpomínání,
v akkordy jásavé ti naladil.
Být vánkem tichým, který z lesů dýchá,
a vůně pln jak hudba mluvit zná.
Na struny čisté zladěné bych sáhnul zticha,
a píseň života by zněla v tobě vítězná.
Potom bych v mlhu chtěl se proměniti,
abys, mnou proniknutá, ve mně kráčela.
AvedlA vedl bych tě po cestě, kde čerstvé voní kvítí,
a jež by k hvězdám nahoru se zvolna stáčela.
A teplem slunce hnaný před tebou bych letěl,
jak oblak stínem bych tvou cestu pokrýval
a zasmál bych se duhou, vzkazem hvězdných světel,
než přívalem bych země prach ti z duše omýval.
57
ODCHOD.
Klamnými světly v dálkách nedáme se pomásti.
Tmu pronikáme upřeným a pevným okem.
Přes stráně lehce jdem’, nad krajem propasti
se nechvějem’ a stejným krokem
měříme délku cest.
Kdy naposled plakalas, kdy naposled jsem vzdých’?
Radostným tempem v srdcích krev nám bije,
jediná píseň ze rtů stejně zladěných
kaskadami se jásavými lije
životu na pozdrav.
Očima (radostí sesílenýma) vidíme za obzor
území, kde každodenní bolest zabíjí a drtí.
Budeme ještě víc viděti, až přijdem’ do svých hor.
Opouštíme na vždycky slzavé údolí smrti,
abychom mohli žít – – –
58
ŠÍLENÁ HUDBA.
A struny se tak divně rozechvělyrozechvěly,
když ruka tvoje sáhla na klávesy.
Ty známé skladby vztekle burácely
jak v letní bouři horské lesy.
A resonancí v duši mé se sesílily
a v horkém srdci v plameny se rozhořely.
Snů plantáže mi potloukly a zpustošily
a v mozek vlily myšlenek proud vřelý.
Proud vřelý, zmatený a těžký, rozžhavený,
neobsáhlý a široký a prudký k sešílení.
Šílená hudba – – – Dech její jak kov roztavený
spaluje. Na rány její léku zázračného není.
Šílená hudbo, prokleté strun chvění!
Šílení mistři, šílené prsty tvé i ruce!
Šílená hudbo! Mne zabíjí tvých divokých tónů rozproudění!
Jak ve vlnách se potápím a vzhůru zvedám prudce.
A vidím chvíle svého zrození a smrti svojí.
Jak symfonie život burácí a hučí se všech stran.
Vše plno hudby. A všechny tóny zraňují. (Jen tvůj hlas hojí.)
Z kovových strun zní vyzvánění smrti, žal pohřebních hran.
59
NÁLADA.
Dech jara teplý táhne přes mýtinu
do našich duší otevřených.
Trávy a květy zvou zrak na hostinu,
a z lesa přes podrost a přes houštinu
letí k nám písně srdcí, láskou rozbouřených.
Kraj celý jaro přivítal a v pousmání
kol poupat na stromech se rozechvěl vzduch zelenavý.
Slunce nás zlatí horkých paprsků svých tkání.
Však víc než ono tvoje ruka pálí v mojí dlani.
Myšlenky s ptákem odletí a s motýlem se navrátí k nám bez únavy.
Růžemi voní lýkovec. A v měkkém mechu
a v trávě šumí hmyz své písně jemných melodií.
Poslední jásot než-li zvolna rozplyne se v echu,
než slunce zapadne, ze květů vonícího dechu
se srdce naše spijí.
60
DEN LHOSTEJNÝ.
Les rozechvěl se nejčistějším chorem
a dýchal teplou vůní kadidlovou.
To léto čekalo již za obzorem,
a kosy na lukách se rozzvučely písní věčně novou.
Však duše naše teplo slunce bez radosti přijímaly,
den země lhostejně šel kolem jejich dveří,
i větry marně zpívaly a tiše kolem vály – – –
Netečně zraky naše spočinuly na bratrské zvěři.
I rány vlastní byly lhostejny, ač prudce zabolely,
když padlo na ně slunce zlaté světlo.
Den lhostejný šel – – – A lhostejně cos duše chtěly,
a nevěděly co. Jen tušily: to nevzroste, to nikdy nerozkvetlo.
Den lhostejný – – – Přátelsky k duším nemluvila
mýtina vůní nahořklou, les vůní kadidlovou.
A duše pocítivše náhle marnost života a marnost všeho díla,
klesaly stížené únavou cest a neznámou, těžkou mdlobou – – –
61
MODLITBA V ČERVENCI.
Ó, slunce, za hory dnes nezapadej
a paprsků žár milostivý neuhas,
by plody stromů dozrát mohly. A dej
nám sladkou vůni chleba v plný, žitný klas.
A k mrakům prosbu naši pozvedni
a mocnou přidej přímluvu k ní svou:
by včerejší déšť v tomto měsíci byl poslední!
(Na příští zas jej srdce naše zvou.)
Ó, pohleď, jak jsou lány smutné,
jak stébla choře k zemi se již sklánějí.
Tvé teplo jest nám tolik nyní nutné.
Bez něho chleby naše na poli nám uhnijí.
Nad západem se, prosíme Tě, pozastav
a sviť nám noc a den a noc a den.
Těžkého hladu nás a děti naše zbav.
Před světlem tvým on prchne jak zlý sen.
Ó, slunce, za hory dnes neodcházej,
by pracovati mohl v polích paprsků Tvých dech,
duhové barvy v květy, zlato v klasy házej
a v duše naše štěstí padnout nech!
62
ČLOVĚK, MILENEC ZEMĚ.
Falešná touha rozštěpila bytost mou
na půle dvě, z nichž každá sobě žila:
ta jedna na zemi svou fasi prožívala žalostnou
a druhá mezi planetami vzdálenými vyklíčila.
Dva životy byly a život řádný nebylnebyl,
Hluboká propast mezi slunci a hvězdami a zemí.
Co jeden život vytvořil, to druhý zabil.
Znepokojená duše poletovala směry všemi – – –
Člověk, milenec země nevěrný, se zase navracím,
spočívat v jejím náručí chci nocí, dnem,
a zraky svoje v tajemství a krásu údů jejích obracím,
chci duši naplniti vůní lesů jejích a zasnít jejím snem.
63
ZA TŘEMI ULICEMI.
Lampa už dohořela.
I zanechal jsem díla – – –
V žilách mi touha vřelá
krev zapálila.
Krev divoká je, vzteklá.
Na srdce ruku vložím.
Cítím: žár pekla.
Což, shořím?
Tma hluboká. Jde čas?
Či světy stojí?
Kde její slavičí je hlas
a ruka, která hojí?
Nejde – – – A nepřijde už
mne zlíbat svýma rtoma.
Snesu to? Oh, jsem muž!
Ať si je doma.
Však přece teskno je mi.
A z touhy hořkost zbyla.
Za třemi ulicemi
spí moje milá – – –
64
PÍSEŇ ŽENINA.
To všechno bylo jako v těžkých snech.
Sny odešly a zbyl jen vzdech.
Dálka, jež lákala, na konec zradila,
a z černých lesů vane smrti dech.
Tam jsem já lásku svou z večera zabila.
Přestaň už bolet, srdce, nech mne, nech!
Mrákoty husté zemi přikryly.
Dny byly a dny nebyly.
Chtěla jsem zabíti, či nechtěla?
Láska je mrtva. Nemožné jsou omyly.
Tíha mi padá do duše a do těla.
Kde bylo štěstí, jsou teď mohyly.
Ruce mi k zemi klesají jak svadlý list.
Včera šla láska, dnes jde nenávist.
Tak trochu síly k nenávisti míti jen
a opustit ten smutek pohřebišť a pustých míst,
žal ze srdce a z duše vypuditi sten.
To může pouze ten, kdo od vraždy je čist.
Jen ten, kdo velmi silný jeje,
odvážnou rukou lásku zabije.
Však k nenávisti málo síly má,
z poháru lásky kdo až do dna nepije,nepije.
Já do dna nepila... Nikdo mi dobrýma
rukama s duše viny nesmyje.
Má vina těžká je, však chci ji nést
životem celým, délkou pustých cest.
65
Snad kdysi dovedu též najíti
sílu, jež k nenávisti potřebna mi jest.
Temnoto, nemusíš mne přikrýti!
Květiny, u cesty mi nemusíte kvést!
TOŽ PŘECE.
Třpyt rosy duhové tkal na trávníku koberce.
Oh, jitro zářivé! Slunce již vyšlo. Spící vstali.
Za horou dětské výkřiky, jak sladké kadence,
zaznívaly.
A měl jsem velkou radost z jásavých těch hlasů:
Tož přece někdo je, kdo jitro pozdravuje,
z něj těší se jak hospodář ze zlatých klasů,
tož přece mládí toužebně po slunci ruce rozpřahuje.
Hoj, mládí!
Ať hlas tvůj zaletí na všechny strany!
Hoj, mládí,
čas k pozdravům nového dne je svrchovaný.
Den nový vzchází a nové slunce je na pochodu.
Ať, mládí, od pólu k pólu zaletí
a od západu ku východu
tvůj výkřik, nového jitra pozdrav a staré tmy prokletí.
66
SVATVEČER.
Dech noci žhne a mámí
a duši tíží lesů černo.
Slyšíš mne, slunce, za horami!
Budeš mi věrno?
V mou duši dotěrně se vkrádá
myšlenka, že vše přes noc svadne,
co za dne hýčkala a měla ráda,
že do propasti padne.
To ve dne nenajde se, co se v noci ztratí.
Zdupané záhony už nerozkvetou lilijemi.
Rád bych se zeptal, až se slunce vrátí,
zda mají vždycky přijít svátky za vigilijemi.
Po tichém, slibujícím svatvečeru
přišla mi často kalná, zamračená jitra.
Co přijde, musím brát a beru.
Však přece: chci mít svátek zítra!
A přijde-li den černý zase,
možno se trochu rozteskniti.
Koho se zeptám s touhou ve svém hlase,
kam mám jíti?
Ať marnosti se všechny cesty blíží,
chci po jedné se dáti.
67
Líto mi snu, jenž spícím oči klíží?
Kdo vykročil, ten málo lituje, ten už se nenavrátí.
Vstříc zítřku svému musím jíti,
když dlouho neblíží se od východu.
I spící, za sebou jež zanechal jsem sníti,
k marnosti se mnou jdou a k neznámému bodu.
A milliony bytostí jdou s námi
v neznámo, v marnost, v nic a v černo.
A slunce naše za horami.
Bude nám věrno?
68
MILUJI PŘÍLIŠ.
Miluji příliš tuto planetu a všechno, co na ní pučí a roste, kvete a zraje,
jak syn svou starou matku, šediny její, třesoucí ruce, vyhaslé oko, hřející hlas,
Jakjak stěhovaví ptáci milují potoky, křoviny a hnízda rodného kraje,
jak vášnivý milenec krví svou miluje milenky ústa a oči a vlas.
Mluvila ke mně matka země svými prameny a vodami,
mluvila suggescí vánků a šepotem stromů a květů a trav,
mluvila ke mně svými pahorky a skalami a prorvami,
mým prvým krokům v životě nesmělým mluvila slova na pozdrav.
Mládí mi střehnula žárlivým okem a cesty mi vystlala paprsky světla,
nádherou jara, bohatstvím léta, melancholií podzimu a bělostí zimy zkrášlila délku mých dnů,
slzy a úsměvy s pláčem a s jásáním v jediný duhový věnec mi spletla,
noci mé zaklela do zámku horkých a nepřemožitelných snů.
69
Do žil mi touhu žíravou a neukojitelnou vlila
po prudkých polibcích, bouřlivých objetích a měkkých náručích žen,
dala mi chutnat rozkoš života a rozkoš horečného díla,
a bolest dala mi, jíž očištěn jsem, uzdraven a oblažen.
Miluji příliš tuto planetu a všechno, co na ní pučí a roste, kvete a zraje,
jak syn svou starou matku, šediny její, třesoucí ruce, vyhaslé oko, hřející hlas,
jak stěhovaví ptáci milují potoky, křoviny a hnízda rodného kraje,
jak vášnivý milenec krví svou miluje milenky ústa a oči a vlas.
70
OBSAH: PROLOG. / MARII. / BOLESTI, NEZVANÍ HOSTÉ. / SLYŠÍŠ. / VÝČITKY. / VYZVÁNÍ / PÍSEŇ. / MLADÝ HROBNÍK ZPÍVÁ. / ZIMNÍ ODPOLEDNE. / DUALISMUS. / NI JEDNÉ SLZY. // SUCHÝ ROK. // V TEMNÝCH MRAČNECH HVĚZDA. //// NEBOJÍM SE TĚ, SMUTKU... // NÁDRAŽNÍ SVĚTLA. / PÍSEŇ K NĚKTERÝM MOCNOSTEM ŽIVOTA. / U NEMOCNÉ MILENKY. / PŘES NENÁVISTI. // Ó, PŘIJDI. / ŠÍLENÍ. / NOČNÍ CESTA. / PTAČÍ SNY.
[72]
// TAJEMSTVÍ NOCI. // ÚNAVA ÚNOROVÝCH DNŮ. / NESMĚLÉ JARO. / DNES ANI MĚSÍC NEVYŠEL. //// ZAJATCI SNŮ. /// VELIKÝ PÁTEK. /// Z DALEKÝCH KRAJIN. / KVĚTEN. / BOUŘE. / SYMBIOSA. / VĚČNÁ TOUHA. // JAK OBLAK. // ODCHOD. /// ŠÍLENÁ HUDBA. /// NÁLADA. /// DEN LHOSTEJNÝ. / MODLITBA V ČERVENCI. // ČLOVĚK, MILENEC ZEMĚ. / ZA TŘEMI ULICEMI. / PÍSEŇ ŽENINA. / TOŽ PŘECE. // SVATVEČER. // MILUJI PŘÍLIŠ.
E: pk; 2005
[73]